Eva prý byla nadané dítě a nespoutaný rarášek. Už ve čtyřech letech přednášela Seiferta. V devíti letech se naráz změnila. Jako by ji někdo vyměnil. Začala se stranit lidí, uzavřela se do sebe a jen občasnými provokacemi vůči spolužákům nebo učitelům se snažila upozornit okolí, že se něco děje. Zneužíval ji nevlastní otec. Než však přišla pomoc, prožila si sedm let hrůzy.
Říkala jsem mu „táto“ „Když mamka ještě žila s mým vlastním tatínkem, připadalo mi, že žiju normální šťastné dětství. Věnovala se mně i bratrovi, ale vím, že s ním nebyla šťastná. Často se hádali a nakonec se v mých osmi letech rozvedla. Krátce po rozvodu začala chodit s mým otčímem,“ vrací se do minulosti mladá žena.
Navenek prý vypadal jako ten nejlaskavější, nejobětavější a nejusměvavější otec, který by byl ochotný za své nevlastní děti a novou ženu dát ruku do ohně. „Začala jsem mu říkat táto a celkově jsem k němu měla důvěru. Svěřovala jsem se mu, vše mezi námi fungovalo, jak mělo.“
Brzy se však karty obrátily a Evin nevlastní otec začal ukazovat svou pravou tvář.
„S odstupem času mohu prohlásit, že otčím měl spoustu vlastností, ale stěží by se mezi nimi našla nějaká dobrá. Snad jedině že byl pracovitý a dokázal přemýšlet. Tvrdě ale vyžadoval pořádek a poslušnost. Míval nekontrolovatelné výbuchy vzteku, byl panovačný a úplně postrádal schopnost tolerance. Byl nevyzpytatelný, puntičkářský, pedantický a sobecký. Když se někdy s maminkou pohádal, dokázal s ní nemluvit třeba dva týdny. Jeho zlobou trpěla celá rodina, nejhůře jsem to však snášela já. Nikdy nepochopím, jak ho přes všechno to zlo, kterého se na nás dopustil, mohla maminka tak vášnivě milovat,“ krčí rameny Eva.
Maminka prý také byla zvláštní bytost. „Jejím životem byli pejsci a vše s nimi spojené, byla vášnivou kynoložkou. Mě s o rok mladším bratrem milovala, i když láskou velmi zvláštní. Opravdovou lásku nám dát neuměla.“
Na osudnou noc Eva do smrti nezapomene. „Bylo to o prázdninách, měsíc před mými desátými narozeninami,“ vypráví se slzami v očích.
„Žili jsme ve stísněném prostoru – bratr spal na válendě, my s mámou a otčímem na velké skládací posteli. Jedné noci byla mamka pryč, otčím mě probudil a zeptal se mě, jestli nechci něco ukázat. Odpověděla jsem, že ano, ale až ráno, protože teď se mi chce spát. On ale naléhal, že to musím vidět hned. Načež vzal moji ruku, položil si ji mezi svoje nohy, krátce ji tam přidržel, udělal si, co potřeboval, a odstrčil mě. Hned nato mi řekl, že to musí zůstat mezi námi, a nic víc mi nevysvětloval,“ popisuje tehdejší události Eva.
„Neměla jsem ponětí, co to znamená. Mé pocity by se daly popsat snad jen slovy strašné zděšení. Viděla jsem už sice nahého bráchu, to, co jsem ale tu noc cítila, bylo něco nepředstavitelného.“
Necelý rok otčím své zvrácené sexuální choutky držel na uzdě. Pak se ale jednoho dne všechno znovu vrátilo. Jenže tentokrát už otčímovi nestačily jen dotyky. „Vysvětlil mi, že to dělají lidé, kteří se mají rádi, a že se mi to bude líbit,“ říká chvějícím se hlasem Eva. V deseti letech byla donucena k pohlavnímu styku. „Nelíbilo se mi to, bolelo to a myslím, že jak ta bolest, tak to ponížení ve mně zůstane do konce života. Toho se nedá zbavit. Když se děcku řekne, že něco dělají lidé, kteří se mají rádi, tak tomu uvěří. Teprve později, jak vyspíváte, vám dojde, že je něco špatně, a začnete se tomu bránit.“
Druhý pohlavní styk se svou nevlastní dcerou uskutečnil Evin otčím už za pár dnů. „Pak se to stávalo stále častěji, průměrně jednou týdně, někdy každý den. Navíc začal vyhrožovat, že když ho prozradím, řekne, že jsem ho svedla. I na to jsem skočila, neměla jsem protiargument.“ Eva však dospívala a začínala si uvědomovat, co se děje. Situace se vyhrocovala. Otčím ji začal psychicky týrat, a když hrozilo, že ho opravdu prozradí, fyzicky ji napadl.
Komu to říct?
Celou dobu mladá dívka chování svého nevlastního otce kryla. Nakonec to ale nevydržela a hledala někoho, komu by se se svým trápením mohla svěřit.
„Matka to nebyla, nikdy jsme si nebyly tak blízké, abych se jí mohla svěřit s něčím tak intimním. Když jsem se jí snažila něco naznačit, nepochopila to. Navíc si myslím, že to ani nechtěla slyšet. Moje náznaky, že něco není v pořádku, brala jako projev drzého děcka. Nikdy se mi nepodařilo najít si k ní cestu. Je mi líto, že o mamce musím mluvit takhle, ale je to tak. Od babičky mě úplně izolovala. A kamarádky? Pozorovala jsem spolužačky a přemýšlela, jestli to s nimi tatínkové také dělají – jestli to tak má být... Hledání spřízněné duše bylo velmi dlouhé.“
Eva se svěřila až třídnímu na střední škole. „Na hodinách jsem byla nesoustředěná, pobrekávala jsem a on poznal, že se něco děje. Vždycky se mě zastával před spolužáky, kteří mě šikanovali. A navrhl mi, že kdykoli budu mít problém, tak za ním mohu přijít. Zavolal si mě ven, vyptával se, co mě trápí, a nakonec to ze mě vylezlo. Okamžitě to nahlásil.“
Otčíma odsoudili, zavřeli, on krátce nato onemocněl a zemřel. „Nikdy se mi neomluvil, svou chybu si ale uvědomoval. Když si pro něho přišli do zaměstnání, prohlásil: „Chlapi, za pár let nashledanou.“ Věděl, o co šlo, bylo mu jasné, že dělal něco špatného.
„Je to tvoje vina!“ Nejvíc však na celé věci šokuje reakce Eviny matky. „Obvinila mě, že jsem otčíma svedla. Podle ní to všechno byla jen moje vina. Nevinila jeho, ale mě!“ Matka odstavila dceru na vedlejší kolej a soustředila se na jediné – dostat muže z vězení. „Dokonce po mně žádala, ať obvinění vezmu zpátky. Že se mi nic nestane a otčíma zachráním před vězením. Tak ho milovala. Když pak onemocněl a zbavili ho zbytku trestu, vzala si ho domů a starala se o něj,“ vypráví Eva.
O tom, co se několik let dělo mezi ní a otčímem, s matkou nikdy nemluvily. „V den, kdy měli matku vyslýchat, o tom nepadlo ani slovo, ona sama se mě slůvkem nezeptala. Nikdy jsme si to nevyříkaly a dnes se nacházíme ve fázi, že každá máme svou verzi a ani jedna neustoupí. Ona věří, že jsem se s ním vyspala, ale nepřipouští, že to byla jeho vina. Stále ji svaluje na mě.“
Uvězněním otčíma ale Eviny potíže neskončily. Začala trpět vážnými psychickými problémy. Diagnóza: sebepoškozování. Řezala se nožem, píchala různými předměty. „Potřebovala jsem vyjádřit, co mě trápí, a protože nikdo nebyl nablízku, začala jsem si ubližovat. Pomáhalo mi, že fyzická bolest byla větší než ta duševní.“ Brzy se přidaly deprese a následovaly pokusy o sebevraždu.
„Touha po smrti byla větší než po životě. Trpěla jsem i výčitkami svědomí, že jsem ho dostala do vězení, protože matka mi to den co den vyčítala. Vsugerovala jsem si, že jsem skutečně vinna. Matka vůbec neviděla, že se trápím. Myslela, že na sebe chci upoutat pozornost, že všechno je pro mě hra. Řekla jsem jí, že se zabiju, a ona na to, ať to klidně udělám, ale až mi bude osmnáct.“ Na její slova došlo, ve svých osmnácti letech se Eva o sebevraždu skutečně poprvé pokusila.
„Mamka nechtěla, aby se o tom někdo dozvěděl, a tak mi zakázala psychiatrické vyšetření. Dostala jsem velmi silné deprese. Práskla jsem sebou do postele, koukala do stropu a neměla na nic sílu, z čehož mamka usoudila, že jsem líná. Že to prý rozchodím.“ Místo toho ale Eva přestala jíst. Během krátké doby shodila dvacet kilo a měla novou diagnózu – mentální anorexie, Ta ji nakonec upoutala na lůžko psychiatrického oddělení, kde se konečně začalo blýskat na lepší časy.
„Tam jsem se seznámila se svým nynějším manželem. Byla to láska na první pohled. Bral mě na vycházky, povídali jsme si, cítila jsem se s ním bezpečně. Slíbil mi, že se rozvede, vezme si mě a zachrání mě. A to dodržel. Obětoval svou rodinu a zachránil mě. Byl to takový princ z pohádky. Měl trpělivost si se mnou povídat a dostat mě z toho sobeckého, hnusného stylu života. Ukázal mi svět z té druhé stránky, naučil mě, co znamená slovo láska.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Její manžel Pavel potvrzuje, že jiskra mezi nimi přeskočila hned na první vycházce. „Bylo to jako blesk z čistého nebe. V té době byla kostlivec na pochodu, takže o nějakém sexuálním poblouznění se nedalo mluvit. Věděl jsem, že chce umřít, a když ji nezachráním já, nikdo jiný to neudělá. Drželi jsme se za ruce, procházeli se po ústavu a nakonec ji propustili do mojí péče. V té době jsem měl rodinu a dceru, manželka to nepochopila. Já ale měl pocit, že ji musím zachránit, a tak jsem šel za ní. Bydleli jsme na ubytovně, ze které mě, protože jsem nebyl rozvedený, vyhodili. Měli jsme pár krabic od banánů a jednu postel, ale byli jsme šťastní.“
Po roce známosti se Eva s Pavlem vzali, po sedmi letech se jim narodil syn Filip. „Přiznávám, že jsem dítě nechtěla, v mém psychickém stavu to bylo docela riskantní. Deprese totiž nevymizely,“ pokračuje Eva. „Když manžel nebyl doma, držela syna za ruku a opakovala jsem si, že se o něj musím postarat. Já ale neměla sílu. Ne že bych ho neměla ráda. Ono to zkrátka nešlo. Ten, kdo to nezažil, nepochopí. Manžel ho musel vzít a odvézt k babičce.“ Happy end?
Přesto Eva říká, že její příběh má šťastný konec. „Manžela mi seslal sám Bůh. Je největší štěstí mého života. On a můj syn. Jsme spolu už sedmnáct let, Filipovi je deset. Snažím se na sobě pracovat a odměnou mi je, když mě kluk vezme kolem krku a řekne mi, že mě má rád. Ještě šťastnější konec by to byl, kdyby to pochopila i mamka.“
Deprese se ale objevují i dnes. „Říkám jí, že nemusí vařit, nemusí uklízet, že to udělám sám. Snažil jsem se ji přesvědčit, že bude stačit, když tu s námi bude, protože bez ní by tu bylo prázdno. Ona si ale stále připadala neužitečná. Její sebepoškozovací a sebevražedné pokusy proto zažil i Filip,“ přiznává Pavel.
„Deprese je hrozná choroba, nedá se pochopit, člověk se zkrátka musí naučit s ní žít. Syn mi třeba řekne: Maminko, mám tě moc rád Já ho obejmu, ale přitom vůbec nic necítím. Když jsem v pohodě, tak jsem ten nejšťastnější člověk na světě a cítím, že lásku dovedu opětovat. Ale jindy venku svítí sluníčko, a mně přesto připadá, že je zataženo. Těžko se to popisuje. Nic necítíte, uvnitř je prázdno a černo,“ popisuje Eva své pocity.
A proč se rozhodla svůj příběh uveřejnit? „Pocity se v člověku nahromadí a je potřeba s nimi jít ven. Samozřejmě mě napadlo, komu tím ublížím. Je mi jasné, že tím raním především mamku, která to bude vnímat jako pomstu. Doufala jsem, že za tu dobu změnila svůj názor. Že uzná, že se někde stala chyba, ale nestalo se to. Myslí si, že jsem zrůda od narození. Další důvod je ten, že je spousta stejně postižených lidí, jako jsem já, a těm by můj příběh mohl pomoci,“ uzavírá Eva.
***
Matka mě obvinila, že jsem otčíma svedla. Nikdy mi neuvěřila, a dokonce žádala, abych vzala obvinění zpátky.
