Znal jsem příběh hrdinky knížky Krvavé jahody již předtím, než jej Jiří Krupka sepsal a zakoušel pocit bezmoci vůči lhostejnosti, s níž česká sytá postkomunistická společnost zůstává hluchá k bolesti této ženy, marně se dovolávající alespoň politování.
Zmocňuje se mne skličující vztek nad nezájmem oficiálních institucí českého státu o důstojné a humánní zúčtování s křivdami a tragédiemi způsobenými jeho občanům za komunistického režimu. Náprava zločinů spáchaných na osudech lidí samozřejmě nikdy nemůže být úplná a uspokojivá. Nic však nebrání alespoň se čestně přiznat: toto se stalo a takové neradostné je naše dědictví.
Právě před rokem ukončilo po patnácti letech svou činnost občanské sdružení Výbor „Oni byli první“. Snažilo se připomenout české společnosti bývalé ruské emigranty, kteří se po znásilnění jejich země bolševiky uchýlili do Československa, ale po druhé světové válce byli odvlečeni zpět a většinou zahynuli v neblaze proslulých sovětských táborech. Členy tohoto sdružení sice byli většinou už potomci obětí tohoto zločinu, ale i tak jich loni zbývala jen necelá půldruhá desítka, převážně žen vesměs ve věku od sedmdesáti do pětaosmdesáti let.
Ačkoliv tato malá organizace nedostávala žádný příspěvek na činnost ze státních nebo veřejných zdrojů, přesto s pomocí demokratické veřejnosti byly čas od času získány různé granty. Bylo vybudováno několik pamětních desek, muzejní expozice, uspořádány výstavy a spatřily světlo světa stovky článků a řada publikací, obsahujících základní informace o politických a historických souvislostech únosů našich spoluobčanů do sovětských táborů. Nejen bývalých ruských emigrantů, ale také mnoha Čechů, jejichž osudům do té doby nikdo nevěnoval pozornost. Největším úspěchem bylo přijetí zákona o odškodnění československých občanů odvlečených v letech 1945-1955 do Sovětského svazu nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných zemích. Farizejský přístup Takže by měla zavládnout spokojenost? Řeknu rovnou: ani trochu.
Protože shromažďováním a vyhodnocováním dostupných archivních a jiných dokumentů či nejrůznějších svědectví o obyvatelích Československa, kteří se stali oběťmi nerespektování komunistickou velmocí právní suverenity spojeneckého státu, se kromě dobrovolných laických dokumentátorů a laických historiků z Výboru „Oni byli první“ nikdo jiný nezabýval. A očividně ani teď věnovat nebude.
Všichni se farizejsky zaklínají nepovolaností zabývat se událostmi před komunistickou totalitou, za jejíž počátek byl zákonem deklarován únor 1948. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu se však nikdy neodhodlal zabývat ani únosy, k nimž došlo už po únoru osmačtyřicátého roku. Nevím o žádném československém občanovi protiprávně odvlečeném do táborů gulagu, jemuž by ÚDV účinně pomohl dosáhnout odsouzení této nespravedlnosti a alespoň morální satisfakce za prožité utrpení. Nevěřím ani na nápravu nedávno zřízeným Ústavem pro studium totalitních režimů.
Hluchota české společnosti k bolestnému osudu z Brna pocházející hrdinky knížky Krvavé jahody je totiž stejná jako ke strádání v domovech pro děti vězňů pana H. z jižních Čech, uneseného s matkou do Sovětského svazu v létě 1948, když mu nebyly ani dva roky. Je stejná jako ke zradě na běloruské básnířce Henijušové, které bylo v březnu 1948 odňato československé občanství, aby mohla být vydána NKVD. Je stejná jako k utrpení paní K., která byla za pomoci Státní bezpečnosti odvlečena od své rodiny z Prahy v roce 1955 a následně strávila téměř deset let v jednom z nejhorších táborů na Sibiři.
Skličující bezmocný vztek Je to hluchota sytého postkomunistického světa odmítajícího připustit si svou historickou mravní odpovědnost za satisfakci obětem zločinů spáchaných jeho předchůdcem. V těchto obětech, lhostejno, jestli jde o známé či dosud bezejmenné odvlečené do sovětského gulagu nebo o vězně domácích komunistických lágrů, spatřuje pouze obtěžujícího prosebníka.
Proto se mne nad knížkou o paní Věře Sosnarové z Brna zmocnil skličující bezmocný vztek. Dá se ještě vůbec probudit bezcitné svědomí české společnosti?
O autorovi| Vladimír Bystrov, publicista
