Nahlíží-li u nás někdo druhou světovou válku po svém, třeba v televizním příběhu Operace Silver A, hned je oheň na střeše: Zpochybňujete hrdiny! Naproti tomu z první světové si děláme bez problémů legraci počínaje Švejkem. Třeba ve Francii je tomu naopak. Filmy jako Kam se poděla sedmá rota si tropí šašky z nacistické okupace, odboje i kolaborace, ale zkuste se zasmát Verdunu! Právě to si můžeme připomenout ke Dni veteránů.
Jedenáctý listopad u nás nikomu moc neříká, vše přece skončilo svržením Habsburků 28. října 1918. Ale skutečný mír v první světové nastal až o dva týdny později. A to by nám mělo říkat hodně. Prakticky v každé české vsi najdeme pomníky se seznamy padlých - bývá na nich dost jmen na těch pár chalup. Že nebojovali za 28. říjen, ale většinou právě za císaře pána? Ale bylo jich na čtvrt milionu.
Zní to možná svatokrádežně, ale je třeba to říkat. Hrozné české ztráty z druhé světové jdou hlavně na účet holokaustu, též i zahraničního odboje, zatímco většina české populace přežila v relativním míru. Frontové české ztráty z první světové byly asi desetinásobné. Je dobré si je připomínat. Den veteránů nezosobňuje Haškův Švejk, zesměšňující Habsburky, ale právě ty vesnické pomníky rozeseté po Česku.
Čtěte „Ministerstvo sčítá...“ na str. 5
