Kleknout před počítačem a prosit Handa Gote neměli vždycky dnešní spád. Tomáš Procházka rekapituluje své tvůrčí snahy: „Ve starších představeních jsme se vlastně zabývali ambientem: hledali jsme způsob, jak vytvořit na scéně ekvivalent ambientní hudby.“ Scény s uvolněnou návazností opravdu připomínaly plovoucí, vrstevnatou, pocitovou hudbu, ve které se člověk může zabydlet a vnímat ji jen trochu, jako vlastnost prostředí. Už v představeních Computer Music (kde se chřestilo klávesnicemi a bubnovalo na hardware) a Trains (věnovaného patině české železnice a starých nádraží) připomínala scéna impozantní skladiště, kde se snoubily krámy ze sběrného dvora s novými důmyslnými vynálezy. Procházka: „Přitahují nás věci neokázalé a obyčejné, komerčně nezneužitelné. Všední osudy lidí, ze kterých se nikdy nestanou celebrity.“
Divadlo se vyšvihlo na vyšší a sdělnější úroveň, když ambientní linii vyměnilo za pevnější dramaturgii. Robert Smolík, druhý protagonista Handa Gote, říká: „Naše starší představení pro mě byla stejně politická jako to nové - ale byla to neokázalá političnost. Tentokrát jsme si řekli, že se skutečně zkusíme vyslovit ke stavu světa. Když jsme hledali výchozí bod, skončili jsme u sloganu klasické punkové kapely Hrdinové nové fronty: Svět se posral.“
Název představení si vypůjčili z hantýrky počítačových expertů. „Rain dance“ (tedy tanec orodující za déšť), to je snaha „prostě něco vyzkoušet“, když se rozbitou věc nedaří spravit a všechno už selhalo. Tehdy zkoušíme všechno vypnout a zase zapnout, praštit do něčeho, zkusit nezaručenou kombinaci. „To přece přesně vystihuje, co se dnes děje se světem,“ směje se Robert Smolík. „Přišlo mi, že je to geniální metafora všech našich snah. Nakonec neděláme nic jiného: včetně předstírání voleb, předstírání demokracie, předstírání záchranných misí.“ Magický kruh z výprodeje Když Tomáš Procházka a Robert Smolík „loví“ šípy a klacky nákupní tašku z Alberta, je to jen začátek magických, rituálních a absurdních praktik, jimiž obřadně reagují na výzvy dnešního světa. Vykuřují prostor (showmanskou mlhou), vyznačují kolem sebe ochranný kruh (drcenými videokazetami a disky), sugestivně šamansky troubí (na plastovou konev a rouru od luxu). Méně legrační je flagelantská scéna sebemrskání, nebo „proměna“, při níž si jeden z mužů nechá shořet tvář (tedy jednu vrstvu masky).
Tak jako Afričané dnes prodávají suvenýry vyřezané z plechovek od koly, i tady vidíme značkový „materiál“: nátrubek z lahve od kefíru Activia, koště vyrobené rozcupováním kulturního magazínu A2. Mikrofon je upevněný ve čtverhranném plastu od „lepší limonády“ Aloe Vera Juice. Jméno Louis Vuitton se vpisuje uhlíkem na zeď do magického čtverce, jako se to dělo se středověkými zaříkadly.
Uprostřed divočiny předstoupí Smolík s týdeníkem Respekt (vždycky s aktuálním číslem), němě listuje a za zvuku hudby nechává publikum číst velké titulky, stránku po stránce. Pokud se v tuhle chvíli publikum řehtá, pak nejvíc asi tomu, jak snadno se pojí slogany se snovým světem hry (tento týden zněly titulky mj. „Porucha komunikace“ a „Tebe ano, tebe ne“ ).
Na samém konci představení, po všech iniciačních zkouškách a průchodech peklem, aktéři sami sebe dekorují medailemi (myslím, že jsou to sítka do dřezu) a pak už je vidíme jen na filmu: jako by se šťastně přerodili do světa světelného, odhmotněného, ale taky mediálního. Kde jinde se nachází pravý ráj?
Kabaret po konci světa „Při přípravě představení nebyl použit počítač ani žádný přístroj s integrovanými obvody,“ hlásí upozornění v programu (psaném, jak jinak, rukou). To je dnes dost silné stanovisko, protože digitální techniku používáme už na každém kroku. Nejspíš to autoři nemysleli v nejširším smyslu (že by při produkci inscenace nemailovali, neužívali textové soubory?), i tak se tím ale naznačuje, že tuhle hru nehrají jen pro publikum, ale testují skrze ni sebe samotné.
„Lidi se smějí úkonům, které na scéně provádíme, ale vlastně je myslíme vážně. Tím spíš, že víme, že žádné divadlo svět nezachrání,“ doznává Robert Smolík. Rain Dance je o čarování, které se snaží odvrátit zkázu; následná inscenace Metal Music už se odehrává po konci světa. Základem byl industriální kabaret, který Handa Gote připravili pro Orbis Pictus - výstavu a festival tvůrců kolem Petra Nikla. „Na tuhle akci,“ vzpomíná Procházka, „jsem si vyrobil plechovou mluvící helmu s megafonem, která v představení hraje. Pak jsme se k tématu vrátili, ale už jsme přidali souvislosti - naši oblíbenou postapokalyptickou tematiku v podobě inspirace Cormakem McCarthym. Další vlivy jsou Bílá velryba, fantastický román o souboji člověka s přírodou, a potom jsme tam nenápadně vsunuli Čtyřlístek, protože jsme čtyři a jeden z nás vypadá jako prasátko. Čtyřlístek jsou přece taky mutanti, takový ostrov dr. Moreaua...“ Hudebně Tomáše Procházku u Metal Music inspirovaly postavy jako Roscoe Holcomb, klasikové staré americké lidové muziky. Dokonce si po jejich vzoru vyrobil z českých surovin i „cigar box guitar“, kytaru z krabice od doutníků. Nakonec ovšem Procházka zní víc jako hiphopový bluesman Bob Log III než jako apalačtí tuláci.
V uplynulých patnácti letech se u nás moderní pohybové divadlo čím dál běžněji dotýká původně jiné umělecké disciplíny: performance. Soubory jako Krepsko vyrážely do veřejného prostoru. Guerillová akce (už nežijícího) Petra Lorence se stala námětem dokumentu Český sen. Policejní dohru měly Ukradené ovace - situace, kdy skupina nezávislých divadelníků pronikla na děkovačku v Národním a „ukradla“ potlesk ctihodnému obsazení Jiráskovy Lucerny. Celá linie „site specific“ akcí, podporovaná festivalem 4+4 dny v pohybu, má v sobě prvky, jež žily dřív víc na scéně „výtvarných“ akčních umělců.
Tyhle zásnuby divadla a performance jsou charakteristické i pro Handa Gote: ale zatímco jejich kolegové narušovali klidný chod ulic a náměstí, Procházka a spol. přetahují praktiky akčního umění do svých představení. Slavná Knížákova cedule ze šedesátých let „Prosím kolemjdoucí, aby pokud možno při procházení kolem tohoto místa kokrhali“ není jejich atmosféře cizí. Evropou obchází strašidlo Jak uvádí Tomáš Procházka, soubor „rád užívá staré, opotřebované nebo rozbité věci, což je velmi ,český‘ způsob tvorby“. Tak jednoduché to ale není. Handa Gote se laděním Rain Dance anebo Trains jasně blíží tomu, nač myslí mezinárodní hudební scéna v posledních letech. K minulosti se přece lze vracet nikoli jako k retru, ale v rozpomínání a odhalování, v nové hře se starými přístroji, styly, fakty. V Orientaci jsme už psali o „hypnagogické“ hudbě z USA (Sen, bdění a Arabela, 24. 4. 2010). Evropa častěji používá výraz hauntologie: někdy má pachuť trendové nálepky, ale sám o sobě je to silný a aktuální termín. Přišel s ním Jacques Derrida v textu Marxova strašidla, psaném krátce po pádu komunismu. Předvídá tu, že se společnost po „konci dějin“ bude orientovat k myšlenkám a estetikám, jež jsou pokládané za zastaralé, bizarní a primitivní: tedy k „přízraku“ minulosti.
To je přesně případ Handa Gote (a také britských Broadcast či Mordant Music): bez obav z naivity vytahují na světlo věci ezoterické, šťourají do přístrojů starých mnoho generací, zkoušejí, zda nezpůsobí změnu návrat k primitivním podmínkám, připomínajícím trochu punkové „do it yourself“, ale ještě víc dávný kmenový život. Handa Gote se rozvinuli bez znalosti svých světových spřízněnců; ti mají čím dál silnější uznání, tak třeba Britský filmový institut „legalizoval“ fascinaci výchovnými a instruktážními filmy 50. až 70. let a ve spolupráci s novými umělci je právě vydal na DVD.
Handa Gote průběžně vyjíždějí za hranice (naposled do Budapešti), jejich zřetelně kontinuální práce pokračuje. Inscenace jsou zabydlené mnoha svébytnými předměty: proto jejich činnost přesahuje i do výstav a instalací, chystá se dokumentující kniha. Před pár lety se jejich poetika mohla zdát náročná k rozšifrování: představení jako v Meet Factory ukazují, že dnes jejich gestu rozumí publikum úplně snadno.
V rohu scény mají Handa Gote opřený ručně nakreslený, trochu ušmudlaný plakát s logy údajných sponzorů, Škodovky a pojišťovny Allianz: nedá se poznat, zda je to mystifikace, nebo ne. Ale za to, jak vyhmátli cosi silného dnešního, si Handa Gote přízeň partnerů zatraceně zaslouží. Rozpor mezi surovou akcí na jevišti a jejím pevným názorovým zázemím, skvělý rozkmit mezi „hraním“ a jednáním za sebe osobně, a nakonec i ten zásah tašky ze supermarketu vlastnoručně vyrobeným šípem: takovéhle divadlo je tu v současné době jen jedno.
***
HANDA GOTE ČILI PÁJKA
Skupina byla založena začátkem roku 2005 jako nová platforma pro projekty, které od roku 2000 vytvářeli společně Tomáš Procházka (hudebník, zvukový designér) a Veronika Švábová (choreografka a tanečnice). Oslovili pak Roberta Smolíka (scénografa a výtvarníka) a Jakuba Hyblera (specialistu na video, technologie, počítače a světelného designéra) a to byl začátek existence divadelní skupiny, jejíž plný název zní Handa Gote Research & Development.
Název znamená v japonštině „pájka“.
Procházka je zároveň řadu let členem populárnějšího souboru Buchty a loutky, Švábová působí v Divadle bratří Formanů. Hudební skupina B4 (je součástí Procházkovy poetiky volit občas „antipropagační“ názvy) se stala součástí projektů Handa Gote. Spolupracují na hudbě a někdy jsou na jevišti přítomni při představení. („Každý z divadla je zároveň technikem, hudebníkem, hercem, performerem. Všichni dělají všechno.“) Letošní album Ringo George Paul John (vydalo Polí pět) kombinuje taneční a poslechovou hudbu 70. let s neklidnou vrstvou chyb, poruch, noisu. Titul odkazuje nejen na liverpoolský bigbít, ale i na text -dnes už neživého - dobového šlágru Karla Gotta: takhle se u Handa Gote pracuje s minulostí často. Propracované album je jedním z vrcholů letošní české nezávislé produkce.
Tomáš Procházka působí i v hudební skupině Gurun Gurun (spolu s členy kapel Miou Miou či OTK), jejíž debut s japonskými a německými hosty právě vychází na londýnsko-tokijském labelu Home Normal.
Handa Gote, stejně jako britští Broadcast nebo Mordant Music, vytahují na světlo světa věci ezoterické, šťourají do přístrojů starých mnoho generací, zkoušejí, zda nezpůsobí změnu návrat k primitivním podmínkám
„Při přípravě představení nebyl použit počítač ani žádný přístroj s integrovanými obvody,“ hlásí upozornění v programu (psaném rukou). To je dnes dost silné stanovisko, protože digitální techniku používáme už na každém kroku.
