Dosavadní poznatky biologů naznačují, že rostliny přítomnost lidí přinejmenším tuší. Nejsme pro ně ale příliš důležití. V přírodě se totiž rostliny musejí starat ze svého pohledu o podstatně významnější věci: o dostatek vody, o reakce na změny teploty nebo o množství světla.
Rostliny potřebují světlo mnohem víc než lidé. Je pro ně klíčovou „potravinou“, jediným zdrojem energie. Na rozdíl od živočichů si dokážou všechny organické látky vyrobit samy pouze z oxidu uhličitého, vody a minerálních živin. Potřebují ovšem energii, kterou získávají ze slunečního záření.
Rostliny světlo vnímají velmi citlivě, a to v několika rovinách. Především dovedou rozlišit světlo a tmu. Pro rostliny rostoucí ve tmě jsou typické vytáhlé stonky a nerozvinuté, nezelené listy. Není to kupodivu reakce na nedostatek světla ve smyslu, že by rostliny byly „vyhladovělé“, ale jde o strategii, jak se dostat zase co nejrychleji zpátky ke světlu. Rostlina veškeré své rezervy investuje do prodlužovacího růstu a stonky se tak mají šanci proplazit k povrchu půdy nebo prodrat se ke slunci. Jakmile se ovšem dostanou na světlo, musí změnit strategii, aby bylo možné světlo využít.
Rostliny tedy začnou syntetizovat zelené listové barvivo, chlorofyl, které potřebují pro zachycení světelné energie. Také se značně zpomalí prodlužování stonku, které už není v nových podmínkách na světle tolik potřeba. K odstartování těchto procesů postačí velmi malé množství světla.
Rostliny však dokážou mnohem více. Dobře například poznají směr světla. Výmluvně to ukazují stonky některých z nich: když na ně posvítíme ze strany, velmi silně se ohýbají za světlem. Naopak kořeny, pokud se dostanou na světlo, se hbitě ohnou směrem do půdy.
Pokud je rostlina u okna, většina listů k němu bývá natočena plochou listové čepele. Rostliny tak zachytí co nejvíce slunečního záření. Některé listy dokonce mění svoji polohu v průběhu dne - ráno jsou otočeny jedním směrem a večer druhým. Maximalizují tak svůj zisk slunečního záření. Má to ovšem jednu nevýhodu: když je sluneční záření velmi intenzivní, což bývá často kolem poledne, rostliny se zároveň silně zahřívají. Některé druhy, například pouštní, se tomu vyhýbají natáčením listů naopak hranou ke směru slunečních paprsků. Díky této poloze se tolik nepřehřívají. A pro příklady nemusíme chodit až do pouště.
Stačí si vzpomenout na naši celkem běžnou rostlinu lociku kompasovou, která ukazuje svými listy od severu k jihu. Proto se podle ní dají určit světové strany. Pro rostlinu samu je důležité, že plocha listů je nastavena k východu a západu. To znamená, že když je slunce v poledne na jihu a hrozilo by, že listy se budou příliš zahřívat, svítí slunce jenom na jejich hranu. To pomáhá také zamezit ztrátám vody výparem, které by vzrostly při nadměrném zvýšení teploty.
Převzato z dnešního pořadu Meteor Českého rozhlasu, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo. Text zkrátila redakce Lidových novin.
