Vy jste mi dala. Jsem celej zpocenej,“ řekne pražský radní pro kulturu Milan Richter (33), když vypnu diktafon. A jako mávnutím kouzelného proutku se z nervózního magistrátního úředníka stane téměř normální člověk. Tedy odmyslíte-li si obrovitou kancelář, které vévodí kožená sedací souprava a kde z vysokého stropu visí zářivky poněkud připomínající někdejší sekretariáty KSČ. Oproti redakčnímu ruchu je tu ticho a klídek, střežený asistentkou v předpokoji. Jen zvenku sem doléhá něžný klapot koňských kopyt, jsme blízko Staroměstského náměstí. Schválně, zkuste si vzpomenout na jméno nějakého jiného pražského radního. Inženýru ekonomie ze zemědělské univerzity se před časem podařilo dokonale se zviditelnit jako „nepřítel kultury“ a oběť pornokomiksu. Divadelníci manifestovali pod okny radnice za jeho odvolání, sepisovali petice proti jeho reformám financování divadel. A aby toho nebylo málo, jeho přítelkyní je naše jediná nejkrásnější žena světa Taťána Kuchařová. Úhledný a vybraně oblečený radní zatím pózuje fotografovi za svým šéfovským stolem. A pak nám předvádí detaily výzdoby místnosti: modely Shelby Cobra a Mustang – je totiž blázen do starých aut. Obraz
obřích rozměrů na stěně, tradiční pohled na stověžatou matičku Prahu. „Ten jsem si donesl z domova. Pospíšil. Z Národní galerie mi sem chtěli dát nějakou modernu, ale to mi nic neříká.“ Černou baseballovou pálku, dárek, který by se mu prý mohl hodit. V květináči má pan radní zapíchnutý svůj portrét na špejli („zabaveno při demonstraci“). Jestli „Richieho“ zalévají, třeba i vyroste. Tenhle cílevědomý muž, který si nerozumí s počítačem, ještě zdaleka nedošel tam, kam má namířeno.
* Pane inženýre, čím jste chtěl být jako kluk?
- To jste mě překvapila... asi... určitě... od malička mě baví auta. Asi závodník nebo něco takového. Vaše rodina ale má, už čtvrtou generaci, krejčovský salon na Vinohradech.
* Vás nebavilo jít ve stoletých stopách předků?
- To, že firmu jednou převezmu, je pro mě jistota. Já fakticky podnikám v módním průmyslu dodnes. Mám živnostenský list na šití oděvů a nehodlám se ho vzdát jen kvůli politice. Od roku 1990, kdy moje rodina začala zase podnikat, jsem v obchodě pomáhal. Pak jsem si udělal svoji firmu. A živí mě to dobře.
* Šijí ve vašem salonu celebrity?
- Spousta. Ale my se nejvíc orientujeme
na bankéře a na podnikatele.Takže švýcarští bankéři, část Hollywoodu a tak dále...
* Část Hollywoodu?
- No producenti, režiséři...
* Ani jedno jméno?
- To já nemůžu, my jsme se dohodli, že to nebudeme prezentovat. Prostě je to tak, že naše ruční práce je na světové úrovni, ale ceny nikoliv.
* Takže jako si sem Švýcaři jezdí nechat udělat zubní implantáty, protože jsou tu až třikrát levnější, jezdí si k vám nechat ušít oblek?
- Samozřejmě. To je totiž věc, která se v Londýně nebo v New Yorku téměř nedá zaplatit! (mluví vzrušeným hlasem) A u nás to dostupné je.
* Je to vůbec dneska ještě prestižní, dát si šít na míru? Když je tu tolik konfekce, tolik i luxusních značek?
- Ono je to o tom, že jen málo lidí má úplně konfekční postavu. A když je ten oblek ušitý přímo na vás, to se opravdu tvaruje na míru takovými těžkými žehličkami, tak se v tom taky úplně jinak cítíte.
* Vy chodíte jen v na míru šitém oblečení?
- A jenom ve své značce. (ukáže mi ji na rubu svého saka)
* Nikdy byste si neoblékl Hugo Bosse nebo Armaniho?
- To bych na sebe nikdy nevzal. Fakt.To můžete přirovnat ke droze, na to si člověk úplně udělá závislost. Já říkám kolegům, kamarádům: Přijď.Pojď to zkusit. A když to zkusí, nikdy už od nás neodejdou. Své staré obleky postupně vyhodí, protože v ušitých se prostě cítí skvěle.
* Poznáte, kdo má na sobě konfekční šunt a kdo haute couture?
- Samozřejmě to sleduju, to je profesionální deformace. Oblek na míru nebo ruční práce jsou vždy poznat.
* Uměl byste ještě dnes nastříhat a ušít večerní šaty nebo oblek?
* Dámskou módu neumím, to dělá moje maminka. Otec mě učil stříhat, to není žádná sranda. Fakt je, že rukodělnou práci nedělám, na to
jsou jiní. Ale kalhoty nebo oblek ustřihnu, to jo.
* Představujete úředníka nového typu. Žijete s Miss World, neoblékl byste konfekci, váš vzhled, jak vidím, je dopilovaný do detailu.
Je důležité, jak byrokrat vypadá?
- Něco to o člověku vypovídá a taky tím samozřejmě působíte na lidi. A politika je hodně o působení.
* Budu trochu osobní: Jak pěstujete své tělo? Chodíte do solárka? Sportujete?
- Nic přehnaného, snažím se cvičit,ale nemám moc času. Bohužel nehraju ani tenis, ani golf, protože jsem kdysi hrál baseball a mám z té doby nějaké zranění loktů.
* A holíte si tělo?
- (rozpačitě se rozesměje) Ježišmarjá, vy mě dostáváte úplně do rozpaků.To už je moc intimní.
* Promiňte. Pojďme raději k politice.Do ODS jste vstoupil ještě na
vysoké škole, ve dvaadvaceti...
- (skočí mi do řeči) ... já jsem vždycky chtěl jít do veřejného života, fakticky už od nějakých šestnácti let.
* Cože? Už v pubertě?
- Hm. Já jsem to měl tak nějak v hlavě, že bych vstoupil do ODS. A vstupoval jsem do ní na přelomu let ‘97/‘98, v době sarajevského atentátu, kdy ta strana měla 8 % hlasů.
* Chtěl jste ji spasit? Nebo jste tušil, že to tak nebude věčně?
- Já jsem ji chtěl, čistě z ideálů, pomoct. Předpokládám, že jste byl klausovec. Byl jsem a fakticky pořád jsem klausovec. Kdo vás v tomto směru ovlivnil? Určitě děda, tatínek. Protože za první republiky se naše rodina měla dobře, za války to bylo horší, můj praděda skončil v koncentračním táboře. A v roce ‘48 nám všechno sebrali. Můj otec pak pracoval jako krejčí v prestižních pražských salonech, u Adama, v Černé růži...
* Takže šil na paničky komunistických funkcionářů?
- Správně. Dělal pro každého, kdo přišel, tenkrát si nemohl vybírat.
* Když jde mladý muž do politiky, nemívá cíl, že se stane komunálním radním. Máte nějakou metu? Chcete být jednou primátorem?
Nebo míříte ještě výš?
- Samozřejmě že člověk chce být dobrý. Skrývat ambice je špatně. A já určitě do budoucna ambice mám. Ale nic se nemá přehnat, takže chci jít pomalou cestou. Já jsem v ODS začínal na ulici, lepil plakáty a rozdával letáky, prošel jsem si tu cestu opravdu od začátku.
* Ve 22 jste se stal zastupitelem na Praze 10, v 26 už jste byl ve Vršovicích nejmladším pražským starostou. Vzpomenete si, jestli vás tehdy v politice něco zaráželo?
- Já do ní přišel ze soukromé sféry a strašně mě překvapilo, že je politika takový kolos. Ve své firmě prostě řeknu: Bude to takhle. – A je to tak. To na úřadě nejde, všechno dlouho trvá. A taky si nevybíráte spolupracovníky – ty vám určí volby. A vys nimi musíte najít společnou řeč.
* Co jste měl rád, než jste se dal na politiku?
- Auta, motorky. Měl jsem a mám motorku, docela silnou, choppera. A občas jezdím, ale pomalu, přece jen mám strach.
* Choppera? Tomu se říká motorka pro staré pány.
- Já to tak nevidím. A já rychlost ani nepotřebuju, mě spíš baví kochat se jízdou.
* Jezdí s vámi Taťána Kuchařová?
- Ne. A já to ani nechci. Protože kdyby se cokoli stalo, nikdy bych si to neodpustil. Jinak mám taky rád stará auta, pracuju teď na jednom veteránu. A vidět ten výsledek je hrozně příjemné. Zabývám se i historií toho auta, jezdím na srazy veteránů, třeba do Luštěnic, já jsem zaměřen na americké vozy. A když dáte dohromady něco, co jezdilo třeba před osmdesáti lety, vrátíte vlastně zpátky čas. A zůstane to tady po vás. Beru to prostě i jako umění.
* Jakým autem jezdíte normálně?
- (nechce se mu do odpovědi) No... moje první auto, ještě než jsem šel do politiky, byl mercedes třeba.
* A poslední?
- Nééé. To si fakt nechám pro sebe. Služebně jezdím superbem.
* Čtete rád knihy?
- My máme obrovskou sbírku knih z první republiky. Měl jsem jako kluk rád dobrodružnou četbu, moje nejoblíbenější kniha v pubertě se jmenovala Nobody. Ale už si nepamatuju, kdo ji napsal. Četl jsem i nějakou tu těžší literaturu. A je fakt krásný pocit mít v ruce knihu sto let starou, ve které je ještě razítko naší firmy z dob pradědy.
* Jaká kniha vám dneska leží na nočním stolku?
- Dneska? Žádná. U mě na nočním stolku většinou leží tisky do Rady. Protože, uvědomte si, my máme Radu každý týden a to je zhruba 500 stran textu. A než člověk pozná, co je důležité a co ne, musí přečíst všechno. Dva a půl roku jsem opravdu nedělal nic jiného, než četl materiály. Ale pravda je, že to člověku rozšiřuje obzory, když si čte třeba i o dopravě.
* A co tomu říká nejkrásnější žena světa, že si taháte magistrátní lejstra do postele?
- Naše soužití je standardní soužití muže a ženy a muži jsou, jak známo, z Marsu a ženy z Venuše. Takže občas mi něco vytkne. Tohle určitě.
* Určitě vám mnoho mužů závidí, že žijete s úředně nejkrásnější ženou světa. Proč myslíte, že si vybrala zrovna vás?
- Tak... to fakt nevím. My jsme se seznámili na grilování u kamaráda. Skutečně téměř v teplákách. Ona vůbec nevěděla, co dělám.
* Jaký je váš životní styl? Zaletíte si třeba na víkend zašopovat do Milána? Nebo do Paříže na výstavu?
- Já se přiznám, že ne úplně rád cestuji.Přes týden jsem na magistrátu a o víkendu se snažím řešit firemní záležitosti. Takže když už máme o víkendu volno, nejčastěji jsme doma. Chceme být s přítelkyní sami a užít si to. Zatáhnete zkrátka na celý víkend žaluzie a nevycházíte? Zatáhneme žaluzie, snažím se hodně spát. A v neděli odpoledne už většinou chodím zase sem na magistrát. Pracovat a číst spisy.
* Když jste se dostal na velkou pražskou radnici, jak jste vlastně přišel k resortu kultury? Náhodou? Nebo jste k tomu měl lepší předpoklady než jiní radní?
- Já jsem chtěl kulturu cíleně, protože jsem tam viděl rezervy a možnosti, prostor, který je potřeba řešit. Teď vám tak úplně nerozumím. To, jak byla financována pražská kultura, bylo neudržitelné. Byly tam obrovské rezervy, co se týká práva a přidělování veřejných prostředků, v čemž mi dala za pravdu i Evropská komise a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. A já mám tu výhodu, že si můžu dovolit říkat, co si myslím, protože nejsem existenčně závislý na politice.
* Jaké to je, když proti vám desetitisíce lidí podepisují petici? Když divadelníci stávkují pod okny magistrátu za vaše odvolání?
- Tak to víte, příjemné to úplně není. Ale já jsem věděl, že mám pravdu. A když člověk bojuje za pravdu, tak se mu bojuje líp.
* Mistr Jan by to neřekl lépe.
- A mimochodem, poradní sbor expertů, který vznikl na základě té tehdejší „kulturní revoluce“, právě tento týden uzavřel svoji práci. Zjistil, že není schopen oddělit ziskový a neziskový sektor, za což mě tehdy divadelníci chtěli odvolat. A dnes, po dvou letech, mi experti dali za pravdu. A byli to i ti, kteří proti mně podepisovali petici a demonstrovali. Nejnepříjemnější to ale tehdy bylo pro moje blízké. Zvlášť když už to šlo do té osobní roviny.
* V té době se na internetu objevil pornokomiks, v němž jste účinkoval vy a vaše přítelkyně. A vy jste slíbil milion korun za
dopadení pachatele. Kdo dostal ten milion?
- Zatím nikdo, policie tu věc stále šetří.
* Jste tak bohatý muž, že můžete dát milion jen tak?
- Vypsali jsme ten milion společně s mou přítelkyní. A moje přítelkyně je velmi úspěšná světová topmodelka, její honoráře jsou hvězdné. Co se týká mé osoby, tak já podnikám a veškerá moje majetková přiznání jsou veřejná. My jsme dlouho přemýšleli,
než jsme ten krok učinili.On to totiž nebyl ani tak komiks, ale prostě fotomontáž, kde k cizím nahým tělům přidali naše tváře. A navíc v té době moje přítelkyně dostávala i nějaké výhružné esemesky, takže jsem se o ni bál. A já jsem to fakt nedokázal vysvětlit třeba svému dědovi, kterému je devadesát. který se mě ptal: „Milánku, prosím tě, jak tě takhle mohli nafotit?!“
* Výsledkem ovšem bylo, že se objevily další dva klipy, jeden s vámi a Miloušem Jakešem, druhý vysvětloval, že to nebylo dílo„organizované skupiny“, jak jste tehdy navrhoval, ale práce nudícího se týpka za dvě odpoledne. V Týdnu pak napsali pozoruhodnou větu, že vás to tak pobouřilo, protože vás to ukázalo v nepravděpodobné situaci. Neboť váš vztah se slečnou Kuchařovou je prý ryze účelové vzájemné luxusní PR. Také se spekulovalo o vaší sexuální orientaci...
- Já jsem liberál. A jestli je někdo homosexuálně zaměřen, je to jen jeho soukromá věc. Já mám se svou přítelkyní dvouletý vztah, plánujeme společnou budoucnost. Tu fotomontáž řeší policie a já bych se k tomu už nechtěl vyjadřovat.
* Přátelíte se – po tom všem – s nějakým hercem?
- Já myslím... že se jich pár najde.
* Pár jsou dva?
- No někdy i dva stačí. Nechci je jmenovat, abych jim ještě neudělal zle.
* Byl by to pro ně polibek smrti?
- No přesně tak. Dodnes, když jdu na nějakou akci nebo do divadla... tak ne všichni mě vnímají kladně. Ale stává se to čím dál míň. Ten mediální tlak na mě byl tehdy velký, a protože známé osobnosti mají větší přístup do médií, podařilo se jim šikovně ze mě udělat neználka, neodborníka na tuto problematiku. Ale já jsem to nikdy nebral osobně. To mě naučila politika. Prostě diskutujeme, můžeme se hádat, křičet na sebe, ale já to neberu tak, že za to někoho nemám rád.
* Kdybyste to neměl takříkajíc v popisu práce, na jaké představení byste dobrovolně šel?
- Mě baví činohra, muzikály fakt nejsou moje doména, i když se to tenkrát o mně psalo. Ale přiznám se, že nemám rád, když je to dlouhý kus, to mě prostě ničí. Steinbecka takovéhle těžké žánry, to není nic pro mě. Čapek je dobrej. Věc Makropulos ve Vinohradském divadle jsem viděl shodou okolností dokonce dvakrát.
* Někdy se politikům stává, že začnou ztrácet pojem o realitě Nebojíte se toho, když jste v politice už od školních let?
- Ono to opravdu není tak jednoduché, když sedíte v kanceláři téměř celý den. Vídám se ale s lidmi mimo politiku, rád si třeba někde na venkově sednu do obyčejný hospody.
* Vy chodíte do hospody na pivo?
- No na pivo teda zrovna nechodím. Radši si dám víno. Ale sednu si prostě do hospody a povídám si. Člověk se takhle nejvíc dozví. A ve firmě zase vidím to podnikatelské prostředí. Zkrátka snažím se. Ale tady na tom magistrátě je to o hodně těžší, než když jsem ještě dělal starostu. To jsem měl dny pro veřejnost a mohl ke mně přijít každý. A za ten rok jsem přijal tři čtyři tisíce lidí, od seniorů po teenagery.
* Na magistrát za vámi chodí jen lobbisti?
- Přesně tak. Lobbisti a divadelníci. Většinou chtějí peníze. Tamhle leží baseballová pálka, dostal jsem ji od kolegy z Prahy 10. Že prý se mi bude hodit. (směje se) Každej se taky hned lekne, když ji uvidí.
* Myslíte, že politika a krejčovina mají něco společného? Můžete využít něco, co jste se naučil v salonu svých rodičů?
- Tak... nevím. Maximální preciznost. Individuální přístup, komunikaci s lidmi. Já třeba nemám vůbec rád počítače a tuhletu dnešní techniku.
* Takže nejste ani na Facebooku nebo Twitteru? Nevoláte přes Skype nebo ICQ?
- Vůbec. Ani žádné hry. Já používám jen maily a dokumenty, klasický Word. Jinak se počítači vyhýbám. Docela zvláštní u člověka vaší generace.
* Však o vás David Matásek jednou řekl, že jste člověk z jiné planety. Připadáte si tak někdy?
- Asi to trochu zvláštní je. Já nevím. Teď jste mi připomněla jeden vtip. Jak ten pacient blázince říká: „Já blázen nejsem! Tohle všichni okolo jsou blázni, jenom já jsem letadlo.“ Možná pro Davida Matáska jsem člověk z jiné planety. Já si ale myslím, že stojím pevně nohama na planetě Zemi.
