Příběh víly Sylfidy, do které se zamiluje mladík James, roztančil v Paříži Philippe Taglioni, jemuž se podařilo jedinečně prolnout realitu s fantazií. Taglioniho verzi v roce 1972 rekonstruoval Pierre Lacotte, který ji v roce 1988 nastudoval v Praze. Na naší první scéně se nyní můžeme seznámit s jinou slavnou inscenací, jejímž autorem je dánský choreograf August Bournonville. Balet ho uchvátil a v roce 1836 ho představil v Kodani. Jeho balet je oproti Taglionimu kratší, neboť upravil původní Nourriho libreto a inspiroval se hudební předlohou Hermana Severina von Loevenskjolda.
Svižné taneční tempo Bournonville postavil řadu dalších baletů a všechny nesou jeho nezaměnitelný styl, který dodnes uchovává Královský dánský balet. V jeho variacích dominují allegrové pasáže s kombinacemi skoků -batteries (údery nohy o nohu), cabrioly se vážou s plynulými kroky. Zvláštní je i práce paží - jsou více zaoblené, stále dýchají a něco sdělují, ať jsou to velké emoce v pantomimických scénách, či záchvěvy mysli. Bournonville využíval často pantomimu a tak je tomu i v Sylfidě. Tím, že balet je po staletí přenášen, zachovává si původní strukturu, ale inscenaci vždy ovlivňuje individualita baletních mistrů, kteří se souborem pracují. Program ND uvádí čtyři jména tanečníků dánského baletu - šéfa Královského dánského baletu Franka Andersena, dále Evu Kloborg, Anne Marie Vessel Schlüter a Petrusku Broholm.
Rekonstrukce La Sylphide na naší první scéně však nevyzařuje dojemně romantickou atmosféru a duchaplnost, jež by měl balet evokovat. Jako by vybledly dříve jasné barvy starého obrazu, a tak zanikají drobnokresby detailů a vytrácí se kouzlo okamžiku. Romantický syžet je zasazen do výtvarně podmanivé dekorace. Do ní vstupují hlavní protagonisté příběhu - éterická Sylfida, přelud, kterému James propadne a utíká před svatbou s Effií do lesa. Rozpolcený James nakonec vyznává víle lásku, ta mu však uniká, a tak James žádá o radu kouzelnici Madge. Ta mu vyčaruje závoj, kterým má Sylfidu ovinout. Gesto však vílu zahubí - Sylfida ztrácí svou pomíjivost a umírá. Postava Sylfidy je náročná vazebně obtížnými tanečními pasážemi a hereckým prožitkem. Sylfida je hravou bytostí, která si Jamese zamiluje a také ho svádí. Adéla Pollertová se jí oddala celou svou bytostí -její projev je radostně přímočarý, jsou v něm záblesky šibalství, které někdy zastiňují ženskou rafinovanost. Pollertová je technicky pro tuto roli vybavená - lehce zvládá hbitou práci nohou, vychytává drobné pohrávání paží a prstů, daří se jí naplnit snovou iluzi nadpozemsky křehké bytosti v procítěném vyjádření. Alexandr Katsapov v roli Jamese potvrzuje své herecké vlohy a plně se oddává rozpolcenosti své postavy. Dobře se vypořádává s technickými obtížemi variací, až na nejisté dokončení skokových dopadů po piruetách. Dominující a intenzivně probarvený je osobitý projev Nelly Danko v roli Madge.
Národní divadlo přidalo k Sylfidě ještě třetí dějství baletu Napoli, který patří k nejznámějším Bournonvillovým dílům. Uvedení závěrečného jednání znamená vytržení z kontextu, a výjev je jen barevnou podívanou bez souvislostí. Kromě toho je interpretován bez nutného italského šarmu a bujarosti. Těžké variace tohoto divertissement také vyžadují dokonalé provedení, vybroušenou techniku a výraz - to vše pražskému nastudování chybí. Daří se tu zachytit základní formu, ne však styl a podmanivé kouzlo Bournonvillova odkazu.
HODNOCENÍ LN *** La Sylphide / Napoli
Choreografie a libreto: August Bournonville Hudba: H. S. von Loevenskjold Scéna: Mikael Melbye Národní divadlo, premiéra 21. 2.
