Všechno zlé je k něčemu dobré. Toto rčení velmi dobře pasuje na staroegyptskou medicínu, která vynikala především v chirurgii. Četná zranění vojáků během válek totiž poskytovala lékařům dost příležitostí k získávání poznatků.
Místo stehů lněné obklady Jak probíhala typická léčba válečného zranění? Čistou nehnisající čerstvou ránu první den obložte masem právě zabitého zvířete a přivažte lněnými obinadly, uvádí jeden z lékařských papyrů, které jsou pro současné odborníky hlavním pramenem informací.
Tento neobvyklý postup má i z dnešního pohledu logický důvod. „Svalová tkáň je bohatě prokrvená a obsahuje mnoho vitaminů, hormonů a protilátek, které mohly příznivě ovlivnit hojení,“ říká profesor Eugen Strouhal, který se již téměř půl století jako lékař, antropolog a paleopatolog zabývá staroegyptskou medicínou a je spoluautorem nedávno vydané knihy Lékařství starých Egypťanů.
Kvůli léčbě masem se zpravidla zabíjela ovce či koza, na venkově i ve městech tehdy běžná zvířata.
Maso se muselo po dnu a noci odstranit. Pokud rána zůstala znečištěná, přiložil se nový kus masa, byla-li rána čistá, musela se zašít nebo stáhnout lněnými proužky. Lněné obvazy se považovaly za rituálně i materiálně nejčistší tkaniny, takže je používali nejen v lékařství, ale i při mumifikaci zemřelých.
V dalších dnech léčby se hojení urychlovalo přikládáním obvazu prosyceného směsí zahřátého oleje a medu. Nešlo o zbytečnou proceduru, protože moderní výzkumy potvrdily antibiotické vlastnosti medu. Léčba masem, olejem a medem, někdy s přídavkem kamence (síranu draselného), působícího na tkáň svíravě, se opakuje i v řadě dalších případů. Například při terapii pracovních úrazů dělníků stavějících pyramidy.
Nemoc, se kterou nelze nic dělat „Překvapuje mě, s jakou přesností určovali diagnózu jen pomocí zraku, hmatu a sluchu,“ říká profesor Strouhal. Staroegyptští lékaři dokázali jemným prohmatáním zjistit stav a polohu kostí i pod neporušenou kůží. Například případ, kdy výše položený obratel zapadl do nižšího a probořil ho. V papyru je tento případ popsán větou: „Člověk s rozdrceným krčním obratlem, který necítí své ruce ani nohy a je otupělý.“ Lékař dokonale vystihl následky šoku a tlaku obratle na míchu i šoku z pádu střemhlav.
Staroegyptští lékaři již zcela správně věděli, že ze srdce, motoru organismu a současně centra řady nejvýznamnějších funkcí, vedou trubice (dnes říkáme tepny) do všech údů, v nichž srdce „hovoří“. Tehdejší lékař dovedl tep nahmatat a změřit, nejspíše srovnáním se svým vlastním tepem. Odhalil tak zrychlení nebo zpomalení pacientova tepu a poznal, že se uvnitř organismu něco děje. Podle toho pak posuzoval celkový stav nemocného člověka.
Po pečlivém vyšetření a v kombinaci se zkušenostmi posoudil lékař pacientův stav a předpověděl další vývoj choroby. Buď určil, že jde o nemoc, kterou bude léčit, nebo o nemoc, se kterou bude bojovat, či o nemoc, s níž nelze nic dělat.
Na bolest mandragora Žádný lékařský papyrus nepopisuje průběh operace, takže odborníci nemají představu, zda a jak se tišila bolest při samotném zákroku nebo v průběhu nemoci. Museli ji pacienti přestát za cenu velkého utrpení? Z výzkumu vyhojených těžkých patologických procesů se zdá, že tehdy měli lidé práh bolesti mimořádně vysoký. Nejběžněji se jako omamující prostředek používalo pivo vyráběné ze zkvašeného chleba. Příslušníci vyšší společenské vrstvy se často opíjeli vínem, které se jako ušlechtilejší nápoj podávalo na hostinách, jak to zachycují reliéfy a malby v thébských hrobkách Nové říše.
„O použití alkoholických nápojů při tišení bolesti přímé doklady chybějí, avšak víno i pivo se v řadě receptů uvádějí jako prostředky umožňující dopravit do organismu lék,“ říká profesor Strouhal.
Snad již od Staré říše a jistě během Nové říše znali Egypťané kořeny, listy a plody mandragory. Tišily bolest, zastíraly vědomí a měly také uklidňující účinky. Zatím se nezjistilo, že by uvedené části této rostliny byly totožné s nějakým dosud neurčeným lékem v lékařských papyrech, ani se nenašly při archeologických vykopávkách. Ovšem vzhledem k četným vlivům z Mezopotámie, kde se běžně předpisovaly, však lze o jejich použití v Egyptě vážně uvažovat.
Dalším analgetikem nebo narkotikem používaným při operacích mohl být divoce rostoucí mák, který znali v Egyptě patrně již od Staré říše. Zatímco v Mezopotámii se pěstoval a užíval ve formě čípků s tukem, v Egyptě není až do Nové říše použití kultivované formy máku spolehlivě doloženo. Díky trvalým stykům s Mezopotámií se jeví pravděpodobné, že se mák do Egypta dovážel. Až v pozdějších dobách mák kultivovali také Egypťané a z nezralých makovic získávali extrakt s opiem, který se velmi pravděpodobně používal k tišení bolesti. V ptolemaiovské a římské době se thébské opium dokonce stalo proslulým exportním zbožím.
Pět typů nožů Zachovaná brašna s nástroji staroegyptského lékaře se zatím nenašla, ale existují nálezy předmětů, které mohly rovněž sloužit k drobným chirurgickým zákrokům. Patřil k nim především nůž, podle něhož jsou v papyrech zásahy označovány jako „léčba nožem“. V nejstarších dobách šlo o nože pazourkové, které se až do počátků křesťanství používaly i k tak jemné operaci, jakou byla obřízka.
Egypťané znali pět slov pro různé typy nožů, tři s prostým determinativem nože, jeden s hieroglyfickým znakem kovu, obvykle mědi. Poslední nůž ve tvaru vlaštovčího ocasu se používal při obřadu „otevírání úst“, který egyptští kněží prováděli nad mumií těsně před pohřbem, aby nebožtík opět mohl přijímat potravu a také dýchat a mluvit.
Odborníci rovněž došli k názoru, že nůž zvaný peseškaf, který tvoří pokrývku hlavy bohyně Meschenet, patronky porodů, asi sloužil k přetínání pupeční šňůry.
Pokračování na straně 31
Dokončení ze strany 29
Mezi běžně používané nástroje patřily ovčácké nůžky, primitivní pinzety nebo klíšťky, lžičky, špachtle, tyčinky jako sondy, vrtáky a jehly ze dřeva, kosti, mědi a později z bronzu.
Před operací lékaři obvykle nůž nebo jiný nástroj rozžhavili, aby zabránili krvácení. Netušili, že tím současně ničili choroboplodné zárodky. Nažhavená kovová nebo dřevěná tyčinka sloužila k propichování puchýřů a odstraňování bradavic.
Obinadla používaná k obvazování ran a zlomenin se z rituálních důvodů vyráběla z čistého lnu, podobně jako obinadla na ovinování mumií. Ke znehybnění ručně napravených zlomenin sloužily dlahy ze žeber palmových listů, kůry některých stromů, dřevěných tyčinek nebo rákosu.
Trepanace lebky jen výjimečně Staroegyptští chirurgové zvládali i amputaci ruky. Obvykle souvisely s bojovými střety, nelze však vyloučit ani léčebné amputace kvůli nemocem ohrožujícím život nebo odříznutí ruky jako trest za krádež.
Na mumii starší ženy prokázali odborníci amputaci palce na pravé noze. Chybějící články prstu nahrazovala dřevěná protéza, připojená důmyslným systémem provázků a obinadel, aby se mohla ohýbat. Spodní strana dřevěného palce nese stopy odření při chůzi. Protéza je nejen dokladem samotné operace, ale také existence jakéhosi paramedicínského zaměstnání ovazovačů či výrobců tělesných náhrad. Doposud se usuzovalo, že tito lidé pouze ovazovali nebožtíky nebo doplňovali chybějící části těl při mumifikaci. Trepanaci lebek, která není v dosavadních staroegyptských písemných pramenech doložena, vylíčil mistrně Mika Waltari ve svém románu Egypťan Sinuhet. „Mohla tak snad skutečně probíhat. Z románu však vyplývá falešná představa, že šlo o zcela běžnou, a tudíž typickou operaci. Ale tak tomu není,“ zdůrazňuje profesor Strouhal.
Popis trepanace chybí v tzv. Smithově papyru popisujícím všemožné chirurgické postupy a také v dalších písemných památkách. Odborníci prozkoumali v Egyptě řádově tisíce koster, ale zatím našli je nepatrný počet přímých dokladů trepanace.
Tuto operaci, většinou se dělala kvůli odstranění úlomků a uhlazení okrajů tříštivých zlomenin, prokázalo jen čtrnáct nálezů úplných a devět neúplných - symbolických - trepanací. Lékaři převážně kombinovali řezání a proškrabávání lebeční kosti. V jediném případu z období Střední říše otevřeli lebku vrtáním. Kolem sedmdesáti procent trepanací pacienti přežili.
Mumifikátoři kontra lékaři Někteří odborníci se domnívají, že lékaři se učili znát anatomii lidského těla od mumifikátorů. „Tuto domněnku vyvolala záměna moderní lékařské pitvy a staroegyptské mumifikace. Tyto zákroky neměly nic společného,“ říká profesor Strouhal.
„Mumifikátor odstraňoval z mrtvého těla vnitřnosti, případně také mozek. Postupoval velmi hrubě a někdy až neurvale. Po rozříznutí kůže pod žebry vyřezával nebo vytrhával téměř poslepu, pouze hmatem orgány z břišní dutiny a po protržení bránice i z hrudníku,“ dodává Strouhal. Lékaři tvořili v rámci inteligence vrchol, požívající úcty i obdivu společnosti. Mumifikátoři patřili k řemeslníkům a pro jejich nečisté zaměstnání se jich ostatní spíše štítili a někdy je, spíše obrazně než skutečně, i kamenovali.
Zkušenosti staroegyptských chirurgů či ranhojičů pramenily především z válečných zranění, ale také například z častých úrazů na stavbách pyramid. Na rozdíl od vnitřních chorob se dala příčina zranění rozpoznat na první pohled. Postupy v chirurgii jsou proto zpravidla racionální a účinné. Lékař se nemusel snažit o usmiřování člověku nepřátelských sil pomocí magie, jak je tomu často například v gynekologii nebo v jiných odvětvích staroegyptské medicíny.
***
KOLEGOVÉ EGYPŤANA SINUHETA Lékaři ze starověké říše podél Nilu postupovali při léčbě pacientů podobně jako románový hrdina Waltariho románu. Jak vypovídají papyry, malby v hrobkách a nálezy na mumiích, vynikali především v chirurgii, kde postupovali velmi racionálně.
Smithův papyrus (asi 1634 až 1526 př. n. l.) je zatím nejúplnějším popisem chirurgických zákroků ve starém Egyptě. Obsahuje 47 případů, poslední 48. zůstal nedokončený, když písař z neznámého důvodu přestal psát uprostřed věty.
Bohaté zkušenosti s úrazy a ranami získávali egyptští lékaři a ranhojiči v mnoha válečných taženích a bojích.
Pazourkové nože (asi 2510 až 2365 př. n. l.) se používaly nejen ke kultovním účelům, ale až do počátků křesťanství také k obřízce.
Proražení krčního obratle hrotem šípu, který v něm uvázl, je jedním z dokladů válečných potyček v Núbii.
Doklad trepanace škrábáním na lebce dospělého muže (asi 945 až 715 př.n.l.).
Amputace palce pravé nohy zjištěná na mumii starší ženy měla nejspíše léčebný důvod. Chybějící články palce nahradila dřevěná protéza, připojená důmyslným systémem provázků a obinadel tak, aby se mohl palec ohýbat (a). Spodní strana palce nese stopy odření při chůzi (b) (asi 1543 až 1292 př. n. l.).
