MANDY VALDÉS SALSA: Tanec jako dobývání
U salsy nejde o to předvést co nejvíce variací před diváky na parketu,“ říká s patrným španělským akcentem Mandy Valdés (47), zatímco partnerka ve zlatých střevíčkách soustředěně reaguje na jeho taneční kroky. „Salsa je především o intimitě páru, kdy se chlap předvádí v pohybu, aby jeho partnerka zhodnotila, zda v jeho těle vášeň je, nebo není.“ Horkokrevný Kubánec, jehož dnes zasvěcenci považují za českého guru salsy, vášeň v těle neutají. „Samozřejmě že sem tam se do mě nějaká žena zamiluje,“ říká pobaveně, oblečený v bílém upnutém tričku a „nedbale“ roztrhaných džínách, „při salse se tomu holt neubráníte.“
Dle Mandyho totiž nejde jen o tanec a hudbu, ale především o hru probíhající mezi potenciálními milenci. „V Čechách kolikrát vidím chlapa, který bere salsu jako aerobic. Předvádí se, potí se námahou a je mu jedno, že jeho partnerka naráží do židlí,“ krčí rameny. „U nás na Kubě muži používají co nejméně variací, snaží se vést opatrně a partnerce tím ukazují, jací jsou. Pokud tančí agresivně, je jasné, že budou agresivní i v životě, a naopak. Čím déle tančí, tím více se snaží dostat blíž. Žena ho schválně nejdřív brzdí, aby to dobývání neměl tak jednoduché, a až za nějakou dobu, pokud chce, ho pustí blíž. Ale pořád se musí držet odstup. Tím se oba nažhaví mnohem víc.“
Mandy vyrostl v chudé černošské čtvrti na Kubě, kde kromě tance jiná zábava nebyla. Po vojně se mu naskytla příležitost vycestovat do jedné ze spřátelených zemích tehdejšího režimu a vyhrála to Česká republika. Prý kvůli fotkám Prahy, které měly to správné kouzlo. A byl to on, kdo zanedlouho rozpohyboval Čechy salsou. Před čtrnácti lety se na popud kamaráda rozhodl, že sekne s prací v berounské továrně a nastoupí tanečně-učitelskou dráhu. Problémem se ukázal být vhodný prostor s tou správnou atmosférou. A také uchazeči. Národ se totiž kromě diskoték bavil tak maximálně polkou a valčíkem na zábavách, pár sofistikovanějších tanečníků chodilo na plesy či do „pokračovaček“. Dnes existují v Česku více než dvě desítky tanečních škol salsy.
„Začal jsem s pomocí kamarádky učit ve škole v Praze, ale lidé se zrovna moc nehrnuli,“ vzpomíná na krušné začátky. „Až o rok později se otevřel v Praze bar La Havana, kam kromě početné komunity Latinoameričanů začali postupně chodit i Češi.“ Zanedlouho si vytvořil docela slušnou základnu svých žáků, kteří na hodiny brali další a další zájemce, a tak rok nato už musel rozšířit výuku na několik hodin denně. La Havanu majitelé ale uzavřeli aMandy Valdés začal vyučovat v prostoru na Václavském náměstí. Nakonec zakotvil ve smíchovském baru La rosa negra. Dnes o svých hodinách říká, že jsou i místem k setkání lidí, kteří by se jinak nikdy neměli šanci poznat. Boky na jeho hodinách totiž kroutí uklízečka stejně jako vysokoškolský profesor.
„Un, dos, tres,“ křičí Mandy oděný pro změnu v rozhalené bílé košili, z níž vylézá jeho jižansky chlupatá hruď, do roztančeného davu složeného ze šesti párů a dvou jednotlivkyň, které si během hodiny sám spravedlivě přehazuje. Zatímco předvádí kroky, bedlivě sleduje každého, zda pochopil, co se od něj žádá. Základ je prý myslet na nohy. Tělo by každý měl nechat uvolněné a pohyb pak přijde sám. „Prošla jsem několika kurzy, ale on je nejlepší. Nerozčiluje se, dělá si legraci a zároveň vás nenechá na pokoji do té doby, než vám to jde,“ rozplývá se vedle mě Petra, v níž prý Mandy „probudil smyslnost“. Jemu samému jde nejvíce ze všeho ne o vášeň, ale o pohyb. „Nejvíc mě baví učit někoho, kdo moc necítí rytmus a má pocit, že tělo nedokáže přimět ke správnému pohybu. Jenže já naučím tancovat salsu každého,“ tvrdí. A ačkoli v širokém povědomí existuje rčení, že Čechy ve studenosti předčí snad jen Němci, Mandy si stojí za svým: Češi se rozjet každopádně umějí.
TAŤÁNA KRIŠTŮFKOVÁ FLAMENCO: Tvrdá moskevská škola
OTaťáně Krištůfkové i cikáni tvrdí, že umí flamenco zatančit tak, jako by byla jejich. Právě začíná svou hodinu v Centru tance na Václavském náměstí a před zrcadlovou stěnou ukazuje svým čtrnácti svěřenkyním, jak správně cvičit paže. „Flamenco je o temperamentu a výrazu, nemůže se tančit bez energie,“ vlní se. Sice už nemá zrovna taneční postavu, ale své tělo ovládá, navzdory vysokánským podpatkům a dlouhé sukni, dokonale. A nejen to. Má to, co na talentovkách při náboru do velkých tanečních souborů hledají všichni choreografové: výraz, eleganci pohybu a osobitou sílu. „Neměnila bych ji za jiného lektora. Nejenže umí dobře vysvětlit techniku, ale dokáže z člověka dostat emoci,“ tvrdí její žačka Jana Šťastná.
„Tanec je v naší rodině generační záležitostí. Teta i matka byly choreografky a má cesta byla sice trnitější, ale nakonec jsem jí taky,“ povzdychne si Taťána: v padesátých letech totiž odvezli její matku za údajnou vlastizradu na Sibiř, a tak se malé Taťáně o taneční kariéře mohlo maximálně zdát. Místo póz na sále na konzervatoři se musela na střední zdravotní škole učit, jak správně píchnout injekci. Tance se však nevzdala, studovala při zaměstnání konzervatoř pro učitele společenských tanců, vypomáhala jako partnerka v tanečních a navštěvovala hodiny baletu.
Když bylo Taťáně sedmnáct, ozvala se jí matka zMoskvy s tím, že jí může zajistit studium tance na Vysoké škole divadelních umění. „První rok byl krutý. Absolvovala jsem hodiny se studenty, kteří získali na moskevském konkurzu klasického baletu zlatou. Hroutila jsem se fyzicky, protože na nás tamější pedagogové kladli opravdu vysoké nároky. Tvrdě se makalo,“ vzpomíná Taťána. Zde se setkala mimo jiné s Violettou Gonzalesovou, věhlasnou španělskou učitelkou charakterních tanců, která jí nakonec udala směr. „Klasiku jsem v Moskvě poznala v té nejlepší kvalitě, ale něco mi pořád chybělo. Našla jsem se až v charakterních tancích (folklórní tance různých národů, mimo jiné čardáš či tarantela). Věděla jsem, že se dokáži vcítit do různých charakterů, a zajímá mě ta odlišnost mezi jednotlivými etniky. Nejblíže je mi cikánská a španělská ohnivá mentalita.“ Romské tance bessarabských cikánů si zatančila třeba se skupinou M. Jerochina, a to doma i v zahraničí.
Po ukončení studia začala učit na Taneční konzervatoři v Praze, jezdila na nejrůznější „flamenkové“ semináře, které vedli třeba Suinzercesana Jansenová či José de Udaeta, a dva roky pracovala jako asistentka choreografie v Národním divadle, odkud ovšem kvůli nemožnosti realizovat samostatné choreografie a ignorování povinného školení pro nestraníky musela nakonec odejít. Kromě ruských, španělských a romských tanců propadla i hře na kastaněty (bicí hudební nástroj používaný hlavně ve španělském folklóru), s nimiž doprovází své studenty. Dnes převážně učí na konzervatoři a soukromých hodinách.
Pozorovat Taťánu je zážitek. Právě před zrcadlem předvádí triolu (na jednu dobu tanečník třikrát dupne) a drží si ruku před pusou, jako že je to zívačka. Převážně mladé žačky se smějí a soustředěně ji napodobují. Oproti své učitelce ale dost chabě. Asi po čtvrt hodině se atmosféra mění. Jako by došlo k zvláštnímu splynutí a místo nesourodého dusotu se začne místností odrážet unisono cvakání podpatků o dlážděnou podlahu. I já se začínám hýbat do rytmu a napadá mě, že na tom flamenku asi něco bude.
WAHE AKOPJAN STREET DANCE: Jde o životní postoj
Široká černo-červená bota se vymrští z rukou sepjatých do odrazového můstku. Tělo letí do vzduchu, prohne se do salta a dopadá na obě nohy. Celou exhibici, prováděnou na dlažbě před pražským Kongresovým centrem, pozorují dvě stařenky a z jejich výrazů je poznat, že „prvek“ náležitě oceňují. „To je právě ono, lidi o našem tanci nic nevědí. Myslí si, že street danceři jsou paka s kšiltovkou, širokými kalhotami a vyhulenou hlavou, který umí maximálně mávat rukou nad hlavou. Ale tak to není. Když chceš být dobrá, musíš dřít několik hodin denně. A techniku se musíš naučit stejně jako u baletu,“ zasvěcuje mě do tajů čím dál víc oblíbených klubových a pouličních tanců mládeže Wahe Akopjan (24), jeden z nejlepších tanečníků street dance u nás.
Pro Arménce Waheho žijícího od svých devíti let v Čechách je street dance životní náplní. Tancuje téměř kdykoli a kdekoli – doma, v sále, kde učí, v klubu, ale i ve frontě na párek v rohlíku. „Vždy jsem měl rád dynamickou hudbu a věděl jsem, že mám rytmus v těle, ale začal jsem až někdy ve čtrnácti napodobováním Jacksonova moonwalku. Ve dvaceti jsem se dal na break dance. A uměl jsem electric boogie – robot. Opravdu férově jsem začal dřít pop a hlavně hip hop průměrně čtyři hodiny denně u zrcadla až kolem roku 2005,“ popisuje svou kariérní dráhu.
Wahe Akopjan zapáleně mluví i o historii streetových tanců, třeba o stylu lock – ten vznikl v USA (šlo o jednu z prvních vlaštovek patřících do množiny tanců „streetu“) již počátkem 70. let. V Češích se prý ale probudil zájem o tento druh taneční subkultury až po revoluci, kdy hlavně teenagery začali ohromovat tanečníci z videoklipů běžících na hudebních kanálech. Jediný, kdo byl díky svému tanečnímu stylu v Česku rozeznatelný, byl do té doby jen Jiří Korn alias Pozemní akrobat.
„Kolovalo pět šest kazet s B-boying break dance, kde se dalo něco okoukat,“ usmívá se Wahe. Až díky cestám do zahraničí čeští streetdanceři přestali působit jako neumětelové. A velkou měrou se o to zasloužil právě Arménec Wahe Akopjan se svými skupinami DANCE 2XS, Disko Satelit a BDS Academy. S poslední z nich dokonce odjel do Anglie na mistrovství světa. V show sice skončili druzí, ale v battlech (jde o „zápasy“, kde se účastníci přebíjejí v tanečních kreacích) zvítězili. Wahe ale jen mávne rukou: „Vyhrál jsem toho dost, ale o to mi nejde. Pro mě je to pořád hlavně zábava. A ještě se tím i uživím, takže nemusím dělat něco, co mě nebaví. A za to jsem fakt rád.“
LENKA A MARCEL GEBERTOVI STANDARD: Láska jako z pohádky
Můj taneční příběh si je dost podobný se známou story My fair lady,“ spisovnou češtinou vypráví na parketu tělocvičny gymnázia Opatov Lenka Gebertová (34), jedna z nejlepších tanečnic standardních tanců v Česku. I kdyby člověk netušil, jakým tancem se zabývá, její perfektně upravené vlasy s červeným melírem, elegantní černé kalhoty, hedvábná halenka s drobnými kvítky, ale i distingované vystupování ji hned odhalí – breakdance to rozhodně nebude. Zodpovědně péruje své dva svěřence, jež čeká mistrovství světa. Ač je v sedmém měsíci těhotenství, pluje po sále s obdivuhodnou lehkostí.
Právě díky tanečnicím, jako je Lenka Gebertová, se už dávno Česká republika nekrčí v průměru „ligy standardních tanců“ jako před rokem ‘89. O manželích Lence a Marcelovi Gebertových, desetinásobných mistrech České republiky, prohlásil onehdá Oliver Wessel-Therhorn, světová legenda společenských tanců, že jsou to nejlepší, co Česko mohlo potkat. A měl pravdu. Dokonalý pár nás reprezentoval na všech možných soutěžích. A vždy se skóre, za něž se nemusel stydět – v roce 2004 skončili šestí na mistrovství Evropy profesionálů, druhé místo obsadili v roce 2005 na otevřeném mistrovství Irska či třinácté na mistrovství světa v roce 2003.
Před osmnácti lety rozhodně Lenka Gebertová nemyslela na to, že bude jednou z nejlepších Češek ovládajících waltz či tango. „Jenže pak mě na tanečních oslovil jeden kluk, který hledal partnerku pro závodní tanec. A mě tančit bavilo, tak jsem spolu s ním přešla do tanečního klubu Takt ÚKDŽ Praha. A tam začal můj nádherný příběh, tam jsem totiž potkala Marcela,“ říká Lenka. I po mnoha letech soužití se svým mužem Marcelem Gebertem (37) je prý stále velmi zamilovaná.
A proč se vlastně přirovnává k Lise Doolittlové? Samozřejmě že kvůli manželovi, který z nezkušené Lenky s třídou E (tu mají v zásadě všichni, kdo za sebou mají taneční) vychoval skvělou tanečnici. V době, kdy se poznali, měl totiž Marcel třídu A (po M nejvyšší možnou). Dnes už mají pochopitelně oba třídu M. A oprávněně. Dvojice totiž začala dřít pod vedením vynikajícího tanečníkaučitele Martina Pošara, což se zhodnotilo za necelé dva roky – skončili druzí na mistrovství republiky. A netrénovali jen u nás. „Dnes patří Anglie a Itálie mezi nejvýznamnější státy společenského tance a my tam odjeli trénovat k mnohonásobným mistrům světa,“ dodává Lenka. I díky dennodenní dřině to šlo s výsledky jen nahoru a od roku 1996 je nikdo v Česku nedokázal dlouho porazit. Před dvěma lety skončili „soutěžní“ kariéru, ale o to více se mohou věnovat svěřencům svého Tanečního klubu Sparta Praha. A i když jen za poslední tři roky klesl počet členů Českého svazu tanečního sportu o čtyři tisíce, oba guru standardu si na nezájem rozhodně nestěžují.
***
Salsa
Salsu (omáčka) tančil možná už Kryštof Kolumbus v 15. století na Kubě. Na ulici ji totiž tehdy stejně jako dnes tančil každý. I kvůli absenci jiné zábavy je v zemi spoutané diktaturou tanec více méně jediným emočním ventilem. Postupem času tanečníci salsy přebírali kroky z dalších stylů – a dnes je z dříve neuspořádané salsy propracovaná taneční forma. Hranice Kuby salsa překročila díky emigraci po Castrově revoluci. Na Západě, především ve Spojených státech, díky kubánským a portorikánským imigrantům získala uznání nejprve latinskoamerická hudba, později se zvětšoval i počet těch, kteří chtěli ovládat kroky zapadající do rytmu. Díky geografickému rozptylu tanečníků se vyvinuly různé typy salsy. Kupříkladu hodně oblíbená Salsa LA se specializuje na akrobatické otočky a přebírá kreace třeba z break dance. I když dnes salsa zažívá celosvětový boom, v minulosti její popularitu negativně ovlivnila třeba beatlemanie. jak
Flamenco
Flamenco není jen tanec, ale i hudba, která doprovází kromě tanečníků také tanečnice s dlouhými sukněmi, klapající rytmicky podpatky. Hudebně-taneční umění vzniklo v kočovné cikánské komunitě v 15. století, která putovala z Indie třeba přes Egypt a zakotvila v Andalusii. Cikány ovlivňovala kultura zemí, kde právě pobývali, a tak se na jednoduchý tanec postupně nabalovaly další kroky a prvky. Najdeme tam i židovské a alžírské vlivy. Dnes jej dělíme na flamenco chico (lehké), flamenco jondo (hluboké, vážné) a flamenco intermedio (střední). Flamenco také kombinuje vlastní prvky s brazilskou hudbou, jazzem, reggae, popem či rockem. Nejvýznamnějšími populizátory flamenka jsou bezesporu režisér Carlos Saura s filmy Carmen, Krvavá svatba či Čarodějná láska, již zesnulý tanečník Antonio Gades, strhující cádizský kytarista Paco de Lucia a určitě též Camarón de la Isla, díky němuž získal přezdívku „zlomenina duše“. jak
Street dance
Vyjmenovat všechny styly, které patří do skupiny „pouličních tanců“, se nepovede ani zasvěceným. Jasné však je, že sem patří pět základních směrů – break dance, poping, locking, hip hop dance a house dance. Jejich kolébkou jsou ulice v USA, přičemž první tři vznikly v 70. letech, dva zbylé o desítku let později. Oproti standardním či latinskoamerickým tancům, kde jsou přesně vymezené základní postoje, kroky a vlastně i výraz, jde ve street dance především o originalitu. To však neznamená, že tanečník nemusí perfektně zvládat základní techniku. Nejznámějším streetdance stylem jsou určitě break dance, breaking, B-boying či B-girling a hip hop. Break dance neboli tanec mládeže jižního Bronxu v New Yorku rozhodně není jen o točení se na hlavě, jak si mnozí myslí. Tanečník (b-boy) či tanečnice (b-girl) musejí mít hlavně vlastní styl a až na druhém místě správně zvládat jednotlivé triky footworku (postavení na všech čtyřech), freezes (zamrznutí ve složitých pozicích, při nichž se většinou dotýkají země jen ruce), power moves (gymnastické prvky, kam patří kupříkladu točení se na hlavě) a akroby (akrobacie). jak Standardní tance Klouzavý waltz, temperamentní tango, valčík označovaný za krále tanců, hladce plynoucí slowfox a skákavý quickstep. Ačkoli každý ze zmíněných tanců má odlišný původ a rozličnou estetiku, spojuje je fakt, že se tančí v páru v takzvaném uzavřeném držení, což znamená, že mezi partnery musí být zachováván kontakt v pěti bodech. Tančí se na plesech, ale i při soutěžích v tanečním sportu, přičemž každý z tanců podléhá mezinárodně dohodnuté terminologii, technice, rytmu a tempu. Dnešní pozice „moderních“ společenských tanců se „standardizovaly“ už ve dvacátých třicátých letech minulého století. jak
