Mezi dobou vzniku oněch textů a naší dobou, zahlcenou věcmi, gesty a slovy, stojí celý prožraný monolit času zkoumání a rozvíjení možností jazyků a jejich slov. Slov oprošťovaných postupně od jednoznačnosti. Slov – prvků schopných vytvářet sloučeniny nových obsahů a možností. Nevratný rozměr času je stejně propastný jako kosmos a představovat si realitu minulých životů je jen o málo snazší než představovat si podoby života na jiných planetách. Český překlad rozsáhlé skladby Béowulf (Torst 2003) i kniha ukázek staroanglického písemnictví 8.–11. století Jako když dvoranou proletí pták umožňují vydat se tam, kde život měl stejnou váhu jako smrt, a člověk přesto prožíval ztráty i štěstí se stejnou intenzitou jako dnes.
Jména dávných království na britské pevnině v „poartušovských“ časech, jako jsou Dalriada, Deira, Northumbria, Mercia, jsme nikdy nemuseli slyšet. V jejich zvuku lze však vnímat záblesky okouzlující imaginace a drsné poetiky celé další tradice britské literatury.
Účel, smysl, inspirace a motivace původních textů jistě nebyly komplikované. Odtud pochází přímočarost sdělení, z toho pravděpodobně pramení i nečekané kouzlo slovních spojení, která zamrazí jakousi stabilitou pojmenovávání vlastností našeho světa a jeho podstatných okolností.
Jedním z nápadných pojmů, z kterého přímo čiší fatální vliv na život v Británii, je moře. Jeho fenomén utvořil osudy a povahu onoho velkého obdivuhodného ostrova, jehož národy jsou tak nějak potomky původních keltských a anglosaských kmenů, Římanů, dánských i norských Vikingů a Normanů. Vcelku však lidmi, pro které moře bylo vesmírem s jeho temnotou, hrůzou, cizotou a vábením. Stojíme dodnes na téže pevnině osudu a svoje možnosti a naděje vyhlížíme na stejně vzdálených a stejně neznámých a zrádných horizontech.
Poezie snad v „dnešním“ slova smyslu se pak vyskytuje v malých roztroušených dávkách slov, sousloví, myšlenek a metafor a skrze ni je možné pocítit neoblomnou platnost prostých skutečností nejen vnějšího spektáklu světa, ale i vlastního záložního mikroprostoru. Se všemi ohni, vodami, dálkami, příšerami, pustinami, blízkostmi a doteky, s nimiž se potýkal Béowulf.
Jeho dobu a její texty lze s odstupem číst jako vzkaz. „Věděli…, že život je jen propůjčenou sumou dní…, věděli, že věrolomnost, hrabivost a osud jsou síly, jež přinášejí zvrat a zkázu, protože rozrušují lidský řád,“ píše editor Jan Čermák v předmluvě knihy, jejíž zásadní součástí je zasvěcený komentář překladatelů. Věděli, a snažili se to sdělit kolemjdoucím. Je tím výstižně definována linie kontaktu dobra a zla ve zcela moderních pojmech a okolnostech. Bylo bohužel později ověřeno, že tuto linii nelze prolomit a že je těžké ji vůbec udržet. Nehledě k přiznání, že toto podobenství příliš připomíná zákopovou situaci u Verdunu, dá se to všechno stejně jako před tisíci lety pouze sdělovat kolemjdoucím.
***
Pro knihu dále hlasovali Helena Březinová, Martin Hilský, Helena Kadečková, Anna Kareninová, Štěpán Nosek, Jakub Říha a Vladimír Svatoň.
7.–9. MÍSTO
Jako když dvoranou proletí pták
Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100) Uspořádal Jan Čermák, přeložil a komentoval Michal Bareš et al. Vydalo nakladatelství Triáda, Praha 2009. 671 strana.
