Koncentrák a dvě totality, to je na jeden lidský život víc než dost. Režisér Jan Fischer (89) si užil obojího vrchovatě.
* LN Vyrůstal jste v přirozeně dvojjazyčném prostředí. Ke kterému kulturnímu prostředí ale měla vaše rodina blíž?
Měli jsme blíž k Němcům a mluvili jsme většinou německy, ale pro mne stále zůstává otevřené, co vlastně bylo mým mateřským jazykem. Kulturní akcent byl u nás jistě německý, četli jsme německé knihy, kupovali německé desky, ale politicky byla naše rodina jasně čechoslovakistická, věřili jsme v republiku a v Masaryka. V mém mládí se nic zvláštního nedělo, až na to, že v krizi táta přišel o peníze. Pak mu Němci vzali obchod, on měl dluhy a vyřešil to tím, že spáchal sebevraždu. Tehdy jsem zrovna maturoval a zůstali jsme bez táty.
* LN Jste tudíž reprezentantem pražského česko-německo-židovského prostředí, které se nám dnes jeví jako kosmopolitní ráj. Jak se v takovém ráji žilo?
Do určité doby výborně. Táta byl úspěšný obchodník a vydělával hodně peněz. Obchodoval s německou optikou a Československo byl skvělý trh, všechno se tak dynamicky rozvíjelo. Brzy si pořídil auto i s šoférem, pak jsme se z Týnské ulice přestěhovali do nóbl bytu na smíchovské nábřeží. Já měl obchod převzít, tak mě taky dali do německých škol. Pak přišel rok 1938 - Mnichov, nejstrašnější rok v českých dějinách, kdy se všechno zhroutilo.
* LN Chodili jste do německého divadla, to je také dnes opředené legendami. Jakou mělo úroveň?
Naši měli předplatné do Neues Deutsches Theater. Dávali ale přednost konverzačkám a operetě, a tak jsem mohl chodit na operu a klasiku. Co se rodičům nelíbilo, bylo dobré pro můj kulturní růst. Divadlo mělo výtečnou úroveň, ředitelem byl Angelo Neumann, člověk s úžasným kulturním rozhledem, znalec moderní hudby i wagnerián. V opeře se objevila jména jako Gustav Mahler, Alexander Zemlinski a činohra zase poskytla azyl umělcům i autorům, kteří nemohli hrát nebo být z politických důvodů uváděni v Německu. V Praze hostovaly špičky německého divadla jako Ernst Deutsch, Paul Wegener. Pamatuju na výtečné inscenace Peer Gynta, Dantonovy smrti, na Carmen, Lazebníka Sevillského. Tehdy se mi divadlo dostalo pod kůži.
* LN Co se s vámi dělo po Mnichovu?
Jako maturant jsem nic neuměl a musel jsem hledat nějaké zaměstnání. Válka byla na spadnutí, ale totální válku jsme si nikdo neuměl představit. Pak si nás pod křídla vzal Vůdce a vznikl protektorát. Pro mě skončilo všechno německé, němčinu jsem zapomněl a Němce nechtěl vidět, byly to dva divné roky. Musel jsem začít nosit žlutou hvězdu, nejdřív jsem se zaobíral tím, jak na to budou reagovat lidé. Zbytečně, protože mě jako Žida stejně nikam nepustili. Pracoval jsem v dílně, vyráběl brýle a v prosinci 1941 jsem dostal předvolání, abych se dostavil do Veletržního paláce. Náš transport do Terezína tvořili mladí muži, kteří tam měli připravit všechno pro další transporty. Vlastně se mi trochu ulevilo, protože tím byla moje podivná situace vyřešená.
* LN To je dost drastické. Kolik vám bylo?
Přesně dvacet.
* LN A když jste tam přišel jako mladý kluk, jak jste se s tím vyrovnával?
Pro moji generaci, pro mladý český kluky byl Terezín nesnesitelný, ale dal se přežít. Normální život zmizel a my jsme se ocitli v rukou šílenců, ale ovládali jsme ghetto technicky a to byla naše záchrana. Všechny technické obory uměli čeští kluci. Nejhůř na tom byli samozřejmě staří lidé, Berlíňáci a Němci vůbec. Ale v Terezíně jsem začal s divadlem. Dostal jsem do ruky Hru o lásce a smrti bratří Čapků, která mě uchvátila, a umanul jsem si, že to musíme zahrát. Zorganizovali jsme partu a hráli jsme to na půdě pod jednou žárovkou na drátě. Nic nebylo normální, místo ani doba, ale skrze divadlo jsme získali pocit svobody, která jinde neexistovala.
* LN Svoboda v koncentráku - to si lze dost těžko představit.
Bylo to divadlo buď, a nebo. Poněvadž ve světě, ve kterým nevíte, co bude zítra, je všechno jinak. Když nemůžete počítat s ničím - ani s rodinou, kamarády, ani s tím, jestli budete mít co do huby, tak má pro vás něco takového zvláštní vůni. Pořád ji cítím, ale už ji nedovedu vyjádřit. Ten pocit ve mně pořád je, pro mě je terezínský divadlo svátost. Tam jsme těm grázlům dali na prdel, tam na nás nemohli.
* LN A jak to, že vám vůbec něco takového povolili?
Došlo jim, že bude méně problémů, když nás nechají kulturně „vyžít“. Než dojde ke konečnému řešení a než půjdou do plynu, ať si Židi ještě zahrají divadlo.
* LN Jak divadlo v Terezíně pokračovalo?
Založili jsme pak skupinu, to už nás vedl Gustav Schorsch, který režíroval. Byl absolventem konzervatoře a měl obrovské charisma, opravdu silná osobnost. A s ním jsme udělali Gogolovu Ženitbu, ke které navrhl výbornou výpravu Franta Zelenka. Gusta každou zkoušku strašně emotivně prožíval, a co z nás začátečníků dostal, bylo neuvěřitelné. Proč jsme hráli Gogola - no, Čechov ve vězení, to jaksi nejde. Už nikdy potom jsem nezažil tak intenzivní divadlo. Byla to taková silná exprese, škleb a fungovalo to. Věděli jsme, že nehrajeme ani pro legraci, ani z nudy, že to taháme z toho posledního, co nám zbylo.
* LN A hrála s vámi i děvčata?
Ano. Vlasta Schönová, která už byla tehdy docela známá herečka, měla za sebou i nějaký film, a její sestra Marie a ještě Truda Poprová. Komedii od komedie se měnilo.
* LN Podle knih Arnošta Lustiga byl sex určující součástí života v koncentráku. Vy jste ale starší než on a máte vlastní zkušenosti. Bylo to tak, jak píše?
Hlavně to bylo dost složitý. Být se ženou sám bylo takřka nemožné. Já jsem ve svých dvaceti byl hodně blbej a nezkušenej. Zamiloval jsem se do jedné dívky, ale neměli jsme kam jít, scházeli jsme se po různých skrýších a tenhle permanentní nedostatek intimity nakonec způsobil konec naší lásky. Ale dopadlo to dobře, přežili jsme válku oba.
* LN A měli jste v Terezíně představu, že existuje něco jako Osvětim?
Věděli jsme o tom, poněvadž transporty odjížděly, jenže nikdo nevěděl kam. A jenom bylo podezřelé, že jsme nikdy nedostali žádný lístek, dopis, nic. Akorát jednou přišel lístek, kde pisatel sděloval, že se tam mají dobře, a najednou jsme přišli na to, že se první písmena čtou seshora dolů, že to je gas tot. A teď co to je? Neměli jsme potuchu, že plynem se dají zabíjet lidi.
* LN Dokážete vzpomínat na to, co se dělo v Osvětimi?
Osvětim se nedá vylíčit. Můžu vám ty barvičky nanést, ale stejně si to nedokážete představit. V noci jsme přijeli na nějakou kolej, dva a půl tisíce lidí vystoupilo, řev, práskání. I Mengele se nám tam předvedl. A když už se bavíme o divadle, tak tohle bylo velkolepý divadlo. Představte si noc v neznámý, dramaticky nasvícený krajině. Kolem vás jen dlouhá louka, ostnatý dráty, nevíte ani, kam vedou. To je scenérie. Mengele tam stál a my museli před něj předběhnout, honem tryskem a šup na pět kroků a on řval doprava, doleva. Jeho obličej jsem nikdy nezapomněl, to byl obličej ďábla. A nikdo nevěděl, co je vpravo a co vlevo. Byli jsme z toho zblblí, až když jsme se dostali nahoru do lágru, tak jsme se dozvěděli, že na druhé straně byla smrt. Viděli jsme, že ty plameny a kouř jdou z komína krematoria.
* LN Když jste pochopil, kde jste se ocitl, našel jste si pro sebe modus vivendi?
Je to strašně dávno, pocity se moc neukládají. Vím ale, že jsem byl ve vakuu, v šoku, prostě jako v blbém snu. V Terezíně jsem neměl pocit bezprostřední smrti. Hladu jo, ten byl celou dobu, nikdy jsem se nenajedl pořádně, ale věděl jsem, že mě do určité míry potřebují, tak proč by mě zabíjeli. To přišlo až v Osvětimi a to byl ten šok, v kterém jsem pak setrval.
* LN A zošklivil jste si tím, co jste prožil, němčinu nebo německou kulturu?
Po válce jsem odmítal mluvit německy, nechtěl jsem o tom ani slyšet. Pak jsem přišel na to, že to je blbost, že německá kultura nemůže za Hitlera a že všichni Němci nejsou vrahové. Ale byla to rána a vymazat se to prostě nedá. Kdo nezažil, nepochopí
* LN Domů do Prahy jste se dostal po složité anabázi, která zahrnovala i pochod smrti. Jaké byly vaše dojmy, když jste se vrátil? Zůstal vám někdo z rodiny?
Maminka i bratr zahynuli v Osvětimi. Nic mě tu nečekalo, neměl jsem kde bydlet, zůstal mi jeden vzdálený strýček. Byl jsem vykolejený, prázdný a ve třiadvaceti jsem nevěděl, jak vypadá normální život Ale přežil jsem a byli tu lidé s podobnými osudy
* LN Co vás znovu zavedlo k divadlu?
Z naší terezínské party se vrátily sestry Schönovy, Franta Miška, většina našich kamarádů se bohužel ale nevrátila - Gusta Schorsch, Franta Zelenka... Dali jsme se dohromady a společně pak odešli do Kladna, ale jak se říká, doba byla složitá. Prostě nám nechodili diváci.
* LN A tak jste se trhnul a šel za Frejkou na Vinohrady?
Vzal mě jako asistenta a já pak mohl být tři roky vedle něho, což byla dobrá škola. Zbožňoval jsem ho, byl to tichý člověk, nikdy na herce nekřičel a ani jim nedělal dlouhý přednášky, nesnášel intelektuální rozbory. To byl skutečný básník jeviště, říkával, že hercům stačí kouzelné slovo a to prý je básnický příměr. Víte, práce v divadle byla tehdy něco úplně jiného než dnes, divadlo mělo lesk a jiné společenské postavení.
* LN A vy jste po válce vstoupil do strany?
Před válkou. Na to jsem hrdej.
* LN Co přimělo buržoazního synka k takovému kroku?
Chtěl jsem něco dělat proti německým antisemitům. Hledal jsem to, přišla partaj a nabídla mi členství.
* LN Po válce vám to pomohlo, nebo ne?
Moc ne. Možná někdy, že jsem o tom ani nevěděl. Netušil jsem, co se skrývá za fasádou, byl jsem idealista a blbec. Režim brzo po únoru ukázal, co je zač, v divadle začala být hrozná atmosféra, Frejku vyštvali. A pak, se mnou byly pořád potíže. Žid a bývalý komunista, já byl vždycky persona non grata, nepasoval jsem nikam. Ani jsem nebyl parťák, nebyla se mnou ta sranda, kterou by chtěli.
* LN Po angažmá v Komorním divadle a Vesnickém divadle jste zakotvil v brněnském Divadle bratří Mrštíků, v Plzni a v Laterně magice. Když skončila 60. léta, skončil jste v divadle i vy. Jak jste to nesl?
Po zájezdu do Osaky na Expo už byla jen otázka času, z čeho mně upletou provaz. Nakonec mě vykopli, to jsem dostal k padesátinám. Ještě nějakou dobu jsem měl práci v divadle, ale bylo toho čím dál méně. Živila mě manželka a šlo mi o penzi, tak jsem šel dělat skladníka. Občas jsem někde něco režíroval. Pak se komunisti unavili a v 80. letech už bylo hostovaček víc, ale v podstatě se mi zase ulevilo, když přišel čas na penzi.
* LN Trápil jste se bez divadla?
Víte, to je těžké, buď k němu máte vnitřní vztah, nebo ne. Umím perfektně narežírovat představení, když bylo třeba zaskočit, tak volali mě, protože já byl praktik, techniku jsem ovládal perfektně, ale to není divadlo. Ale podstatný pro tuhle práci je její vnitřní smysl a ten nejde naplnit, jen když vás občas k něčemu pustí. Já herce vždycky pozoroval a zkoumal nejenom při zkoušce a na jevišti, sledoval jsem, jak poslouchají, na co reagují. A jak je to nedrží vevnitř, je to na nic, nějakou roličku může hrát, ale sdělit myšlenku bez duše, to nejde. Režiséra musí respektovat, obdivovat nebo aspoň nenávidět. Ale když tam žádný vztah není... Mrtvý divadlo je strašný.
* LN Řekněte mi, může vás při vašich zkušenostech ještě něco zaskočit?
Těžko, a pak jsem strašně nedůvěřivej člověk. Nemůžu za to, ale já apriori nikomu nevěřím.
* LN A litujete něčeho?
Asi jo, ale neřeknu vám to konkrétně, o velkém hříchu nevím a těch malých asi budu mít víc, jako každý. Povím vám ale jednu věc, možná to bude znít i hloupě, ale všichni trpíme nedostatkem lásky, té totiž není nikdy dost.
* LN Koncem 90. let jste napsal útlou knížku o tom, jak šel váš život. A tam jste také spočítal, že jste přežil šest režimů. Myslíte si, že se lidé mohou poučit, aby znova nezabředli do stejných průšvihů?
Po válce jsem mluvil s řadou Němců. Byli to slušní lidé a ptal jsem se jich, kdy jim došlo, čemu uvěřili. Byli v rozpacích a pomalu z nich lezlo, jak jim trvalo, než to prokoukli. I mně to trvalo, ale naštěstí nebylo pozdě. Lidé pořád potřebují nějaké návody a ideologii, pořád je něco ovládá. A nemusí to být kompletní ideologický hábit, každému sedne jiný ideologický obleček. Raději nepřemýšlet nad tím, jaké kreace budou v módě zítra, z toho bývá úzko. Ale je tu jistota, že slušní lidé a grázlové se nakonec vždycky poznají.
***
JAN FISCHER Divadelní režisér se narodil v roce 1921 v Praze, kde studoval a žil do roku 1941, kdy byl povolán do transportu do Terezína. Následovala Osvětim, pochod smrti a přes Košice návrat domů. Po válce režíroval na různých scénách (Divadlo na Vinohradech, MDP, Vesnické divadlo, Divadlo bratří Mrštíků, Laterna magika aj.) V 70. letech byl z politických důvodů mimo divadlo, později se příležitostně k režii vracel. Jeho dcera je herečka Táňa Fischerová.
