Když jsme přijeli, bylo mi patnáct. Nevěděla jsem, jak se naučit cizí jazyk, roky jsem tápala a hledala dobrou metodu. O běžných věcech se nakonec nějak domluvit dalo, rukama, nohama nebo s obrázky, ale po nějaké době se nespokojíte s tím, že dokážete říct „chci cukr“. Chcete navázat přátelství, sdílet pocity - a na to má slova nestačila. Ani po pár letech jsem neuměla česky natolik, abych s někým vedla skutečný dialog. Dlouhé roky byla mým hlavním pocitem osamělost. Jako bych byla zabalená do nějaký záclony. Po dvou třech letech byla sice o něco průsvitnější, ale nemizela.
Strašně těžké to bylo ve škole. Nejhorší byla biologie nebo chemie, to názvosloví! Přece jen angličtina nebo ruština mají s češtinou aspoň něco společnýho, částečně strukturu, slova z latiny nebo řečtiny, ale čínština nic. Než jsem se vůbec začala cokoli učit, musela jsem si tu část učebnice vždy přeložit větu po větě, najít významy slov. A nejde jen o slova, ale i o gramatiku. Koncovky úplně mění význam. Tehdy nebyl ani středně velký česko-čínský slovník, internet byl v začátcích a já stejně neměla počítač. Zkoušela jsem se učit tu samou látku z čínských učebnic, ale nemohla jsem se v tom zorientovat, v Číně se učí něco jiného, a navíc jindy a jinak. Spoustu věcí jsem se musela nadřít mechanicky nazpaměť, kde to šlo, tam jsem si vytvářela myšlenkový mapy.
Život v tý době byl opravdu tvrdej chleba. Naši byli tehdy navíc oba hodně nemocní. Pamatuju si, jak jsem párkrát utekla ze školy, šla na Vyšehrad a jen chodila a brečela. Takovou situaci zvládnete, když jste všemu totálně otevření. To já jsem tehdy nebyla, byla jsem nešťastná a smutná. Už bych to nechtěla znovu zažít.
Petr Daníček: Záleží na tom, koho potkáte Utekli jsme do Německa v šedesátém devátém, to mi bylo necelých osm. Měl jsem za sebou první třídu a naši řešili, co teď, když neumím německy ani slovo. Nikdo z nás neuměl. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, že jsme ve škole narazili na ředitelku, která vystudovala speciální pedagogiku a osobně se mi věnovala. Prý než abych se v první třídě nudil jenom kvůli neznalosti jazyka, tak mě sama ráno doučovala. Usnadnila mi tím v mnoha ohledech život.
Po pár letech jsme se přestěhovali do Bavorska a tehdy mi nastaly problémy. Jeden učitel se na mě zaměřil a začal přesvědčovat moje rodiče i mě o mé neschopnosti - právě kvůli jazyku. Měl svoje představy o tom, jak se může, nebo spíš nemůže cizinec naučit německy. Dnes to beru s odstupem, ale tenkrát mě tenhle učitel ovlivnil do té míry, že jsem nakonec z toho gymnázia přestoupil na reálku. To v praxi znamená, že se na univerzitu můžete dostat jen komplikovaně, přes řadu dalších škol, což se mi nakonec povedlo, ale zbytečně mi to tu cestu ztížilo a prodloužilo. Nejhorší totiž je, když kromě jazykové bariéry musíte čelit ještě dalším zbytečným překážkám a váš život závisí na tom, zda se setkáte s ochotným učitelem, či nikoliv.
Oba texty vznikly na základě rozhovorů koordinátorek programu Migrace společnosti Člověk v tísni s čínskou herečkou Jing Lu a českým emigrantem, geofyzikem Petrem Daníčkem
