Kde jsou všichni ti politici, kteří léta hlásali, že Česká republika má přijmout euro?
Když před dvěma lety vypukla finanční krize, stala se jednou z prvních obětí pověst finančních analytiků, těch napomádovaných hlav, které sice nepřetržitě vystupovaly v televizi, ale nějak nestihly před blížící se krizí varovat. Dnes je v krizi evropská měna a s ní by měla být v ohrožení pověst další důležité profese – politiků, kteří nám dlouhá léta mechanicky opakovali, jak důležité je v eurozóně být.
Všechno, jen ne ekonomie Aktuální pacient Irsko je jiný případ než Řecko, o němž víceméně všichni tušili, že jeho statistiky stojí na podvodech. Irsko bývalo vzorným žákem, který se osudově zkazil až po vstupu do eurozóny, a tím dalo jasný důkaz, že jedna úroková míra pro ekonomiky v různých fázích hospodářského cyklu škodí. Evropu dnes svírá strach z představy, že by se první pomoc musela poskytovat i tak velkým ekonomikám, jakou je například Španělsko. Na rozpadu eurozóny by samozřejmě byli biti i Češi, může jim však být útěchou, že uvnitř by to bylo ještě horší. O tom v Praze panuje tichý konsenzus.
Ještě nedávno byl konsenz opačný, Mirku Topolánkovi už se málem hroutila vláda, a on měl přesto ještě potřebu vyhlašovat datum, kdy závazně oznámí český harmonogram pro vstup. Alexandr Vondra si dokonce finanční krizi ještě v únoru 2009 vyložil jako výzvu ke znásobení českých snah o přijetí: s vlastní měnou prý malý stát na rozbouřeném moři nevydrží. Dnes je jasné, že tu došlo k fatální záměně záchranného člunu za Titanik. A to byli oba jmenovaní politici z ODS, která si vůči euru ještě tak nejspíš udržovala jakýsi odstup. O zelených, lidovcích nebo sociální demokracii tu netřeba vůbec mluvit. Mýlit se je lidské, ale mýlit se v takhle zásadní věci tak en bloc a až do poslední chvíle?
Ostrovů zdravého rozumu při zpětném pohledu mnoho nenajdeme. Jeden tvořila rada ČNB v čele s guvernérem Zdeňkem Tůmou. Ten před třemi lety, tedy dlouho před začátkem krize, veřejně konstatoval, že ekonomiky v eurozóně nekonvergují, ač podle původních předpokladů konvergovat měly. (Při Tůmově typické zdrženlivosti to byl jasný signál, že se guvernér od společné měny odvrací.) A ovšem Václav Klaus, jehož výhrady ekonoma vůči euru byly automaticky denuncovány jako výhrady zastydlého nacionalisty, čímž se asi chtělo říct, že v hlavě stárnoucího monarchy nadobro vítězí emoce nad rozumem.
Bylo to ale naopak: čeští propagátoři členství v eurozóně kromě toho, že se Česká republika k přijetí společné měny zavázala v přístupové smlouvě s EU, žádné skutečně vážné argumenty, proč bychom se měli vzdát suverenity v monetární politice, nenabídli. Zájmy exportérů, jež trápí kurzová rizika, konec transakčních nákladů při cestování i pohodlí případných investorů, to všechno jsou nakonec argumenty spíš účetní než strategické.
Zbývá tedy důvodné podezření, že ta znovu a znovu potvrzovaná vůle patřit k eurozóně nebyla založena na solidní ekonomické úvaze, ale že to byl pocit. A že česká elita chápala euro podobně jako Slováci nebo Irové, tedy jako jakýsi národní statusový symbol. V takovém rozpoložení může být euro všechno možné: lék na národní komplexy, způsob, jak světu sdělit, že už jsme z tragické minulosti vykročili kamsi kupředu, nebo urychlovač evropského sjednocení. Měna by ale měla být především základnou pro zdravou ekonomiku.
Jak známo, euro vydupali ze země Francois Mitterrand s Helmutem Kohlem. Historik společné měny David Marsh o nich napsal: „Spojovala je záliba v historizování a nechuť k ekonomii.“ Pokud se přidržíme zaběhnutého zvyku a evropanství budeme definovat podle této dvojice, jsou i naše politické elity bezpečně evropské. Nějak bude, že Jelikož společná měna byla konstruovaná jako klub, z něhož po překročení prahu už není návratu, je přijetí eura osudovým rozhodnutím, v našem případě nejosudovějším od rozdělení Československa.
Za to, že jsme ten práh nepřekročili, že si dnes nemusíme půjčovat, abychom mohli půjčit všem příštím Řeckům, a že v případě potřeby smíme devalvovat, nevděčíme Klausovi (na to byla jeho síla po celou minulou dekádu malá), ale spíš Vladimíru Špidlovi a dalším premiérům z ČSSD, kteří sice v touze vypadat jako moderní evropská levice byli pro euro, ale ještě víc byli pro utrácení peněz. Tak dlouho, až zcela mimoděk odsunuli vstup do eurozóny za kritickou fázi, během níž se rizika eura vyjevila naplno.
Z té nahodilosti až mrazí. A mrazí i z pomyšlení, jak intelektuálně lehkovážní byli ti, kdo rozhodují o naší budoucnosti. Člověk by docela rád věděl, jestli si z toho třeba vzali ponaučení. Ale odpověď nedostane, jedou v tom totiž skoro všichni: většina politiků, velkopodnikatelů, ekonomů, koneckonců i novinářů. A kde není žalobce, není ani soudce.
***
Irsko bývalo vzorným žákem, který se osudově zkazil až po vstupu do eurozóny, a tím dalo jasný důkaz, že jedna úroková míra pro ekonomiky v různých fázích hospodářského cyklu škodí
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN; e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
