Na začátku devadesátých let jsem coby student brněnské filozofické fakulty začal na radu básníka Karla Křepelky navštěvovat seminář o moderní české poezii. Vedl jej přívětivý starší pán, který nejen že mě, v té době posluchače prvního ročníku, ze semináře nevykázal, ale několikrát s neuvěřitelnou trpělivostí naslouchal mým zmateným výkladům. Byl jím Zdeněk Kožmín, jenž se po dlouhém normalizačním putování mezi Brnem a Zastávkou, kde působil jako středoškolský profesor, mohl vrátit na univerzitu.
Zdeněk Kožmín (28. 2. 1925 až 12. 11. 2007) bezesporu patřil mezi nejvýznamnější literární vědce dvacátého století. Jeho horizont se neklenul jen nad prostorem české literatury, ale zasahoval i literaturu německou a francouzskou. V šedesátých letech se vedle psaní kritik pro literární časopisy (Host do domu, Plamen) věnoval dílu Vladislava Vančury. Jeho kniha Umění stylu je skvělým dokladem soustředěné literárněvědné práce. Až ve druhé polovině osmdesátých let mohla vyjít důležitá publikace Interpretace básní, která otevírá most mezi poezií a čtenářem. Řečeno Kožmínovými slovy: „Báseň se podle mého názoru stává pro nás naplno básní teprve tehdy, když pro nás něco podstatného znamená, když se včleňuje do našich reflexí o světě, když vstupuje do naší vlastní řeči, když je pro nás objevem nového (...).“ Po roce 1989 pak vzniká především monografie Jana Skácela a kniha o české poezii Na tvrdém loži z psího vína, kterou napsal společně s Jiřím Trávníčkem.
Studenti filozofické fakulty v devadesátých letech mohli se Zdeňkem Kožmínem podniknout úchvatnou cestu po rozličných krajích „Holanie“ či „Becketie“. Význam těchto seminářů tkvěl především v otázkách, které Kožmín dokázal položit tak, aby se literární svět prolnul se světem žitým. Právě spojení analýzy literárního díla a filozofických tázání bylo jedním z interpretačních klíčů těchto seminářů. Kožmínovi „velcí autoři“ tak především promlouvali o smyslu lidské existence.
Lidé rodu Zdeňka Kožmína neprotestují, ale přijímají. V roce 2004 byl převezen do Hospice svaté Alžběty a setrval zde další tři léta. Nepamatuji si, že by kdy naříkal nad svým údělem. Naopak. Do konce života dokázal prosvětlovat onen zvláštní prostor malého pokoje, na jehož stěně visela fotografie zamilovaného pohoří - Pálavy a jeho vlastní portréty ženy Drahomíry. Lékaři, ošetřovatelé a sociální pracovníci hospice se stali posledními posluchači pana profesora, který jim přednášel Skácelovy verše a doplňoval je svým výkladem.
Jednou z cest ke Zdeňku Kožmínovi a jeho hluboce rozmanitému vnímání světa přináší čtení knihy Obtisky. Tvoří ji deníkové záznamy z let 1990-1997. Před svými sedmdesátými narozeninami si do nich Zdeněk Kožmín poznamenal: „Za měsíc a jeden den se narodím a budu vržen do velké bílé postýlky s vytahovací a spouštěcí zelenou sítí.“ Vede-li vzkříšení opět přes narození, a tedy i postýlku, sklánějí se nad ní dnes, v den Kožmínova pohřbu, Komenský, Skácel, Holan či bratři Čapkové. A všichni mlčí, protože slov již netřeba.
O autorovi| Petr Bubeníček, vysokoškolský učitel české literatury, FF MU v Brně
