Překladatelka Veronika Revická v doslovu mluví o knize jako o zahradě, v níž se „setkávají tři hlasy: hlas lidské postavy, hlas rostlin a hlas Boha“. První mluví o ztrátě jasného dětského vědomí, o vášních a smutku člověka snícího, že nikdy „neopustí svět“. Je to hlas otázek a vzpour: „Za co máš mé srdce,/ že je musíš stále znovu lámat/ jako zahradník, co testuje/ nový druh?“ Hlasy rostlin vyjadřují bezprostřední vědomí. Klíčící kosatec nejdřív žije vlastní smrt v hlíně a ví, jaké je „být duší a nemoci mluvit“. Divoká tráva zas roste proti lidské vůli.
Velké slovo Bůh sama Glücková, jejímž ideálem je nedořečenost, příliš nepoužívá. Projevuje se u ní jako tma a ticho, jako hlas nepřítomného a odvráceného: „Věříte snad, že se starám/ zda spolu mluvíte?/ Chci však, abyste věděli,/ že jsem čekal víc od dvou bytostí/ obdařených rozumem: ne-li/ starost, jíž zahrnete jeden druhého,/ pak alespoň pochopení, že/ o žal se dělíte/ vy oba, celý váš rod...“ Bolest je znamením člověka. Znamením rostliny je „výmluvné ticho“ růstu. Člověk tak dobře nemlčí, ale v této knize roste i lidská myšlenka: „Stydím se/ za to, co jsem si o tobě myslela, totiž že jsi/ nám vzdálený, žes nás měl za experiment: je/ hořké být/ bytostí na pouhé jedno použití,/ tak hořké. Drahý příteli.“
Divoký kosatec
Louise Glücková Přeložila Veronika Revická. Vydalo nakladatelství Opus, Zblov 2007.
76 stran.
