V poslední době se s ní české divadlo setkalo třikrát: v Pitínského uherskohradišťské inscenaci, v muzikálové interpretaci J. Pokorného a nyní v projektu Městských divadel pražských Kauza Divá Bára.
Režisér Dodo Gombár postupoval jinak než jeho předchůdci. V příběhu nespoutané vesnické dívky totiž vede paralelu s osudem mladé herečky, která právě svou jmenovkyni Báru ztělesňuje. O její cestě divadlem vypráví „od konce“, od premiéry, po níž herečka z divadla odchází, aby před námi odvinul celý proces jejího (ne)sžívání se s hereckým kolektivem. Ten ji pro její neortodoxnost a posedlost rolí nepřijme do svého středu, a přestože se inscenace na závěr vrací k ideální představě hotového díla, budou se další reprízy konat už bez ní.
Určitě nápad, který mohl nabídnout zajímavou konfrontaci klasiky s přítomností. Bohužel k tomu nedošlo. Gombár totiž svůj scénář vystavěl důsledně na textu Němcové, sama Bára zde promluví jen ve vnitřním monologu v dotáčce, kde ovšem svůj postoj nijak nezdůvodní. Neústrojné citáty V první polovině inscenace tak sledujeme převyprávění Divé Báry, které dává režisér jen určité akcenty, aby jejich pomocí (a pomocí rekvizit) vyjádřil osobní i pracovní vztahy v souboru, konflikty i krize zkoušení a postupného prodírání se k vnitřnímu světu postav. Ten se zde střetá se skutečnými charaktery herců, ale nějaká výrazná významová rovina se tu nevytváří, jde spíše jen o náznaky, někdy i dost málo pochopitelné. Ve snaze podtrhnout zásadní výpověď jsou sem přidány citáty z korespondence Němcové, které už působí zcela neústrojně. Nic nepointují, jen vlastně opisují a ornamentalizují předváděné.
Ve druhé polovině, kdy by se měly konflikty ozřejmit, nastupuje naopak nejdříve Bářin sen a pak premiéra Divé Báry zřejmě tak, jak si ji Bára představovala. I když těžko říct, protože pokud by tohle mělo být to, oč Bára usilovala, nemusela by z divadla odcházet. Jde totiž o tu nejkonvenčnější podobu toho, co na našich scénách občas můžeme vidět.
Ambiciózní projekt ztroskotává nejen po stránce textové. S únavnou vyprávěcí rovinou původní prózy si Gombár často neví rady, herci na scéně převážně posedávají nebo postávají, občas zpívají a také se převlékají. Filmové dotáčky jsou neúměrně dlouhé a nemají vlastně žádný obsah. Proč má divák sledovat Bářiny cesty Václavským náměstím? Vedení Městských divadel pražských ctí to, že nechali natočit prostory Divadla Rokoko jako prostředí svazující Bářinu svobodomyslnost. Snad to ale se souborem ještě tak špatné nebude.
Barbora Poláková je talentovaná herečka, jen musí mít příležitost hrát víc než neustálé přeběhy jevištěm, urputné pohledy, razantní kroky, rozmáchlá gesta. Gombárův projekt je nesporně sympatickým pokusem. Bohužel pokusem, který se nepodařilo scénicky realizovat.
HODNOCENÍ LN
**
Božena Němcová – Dodo Gombár: Kauza Divá Bára
Režie a scénář: Dodo Gombár Výprava: Michaela Hořejší Dramaturgie: Věra Mašková Divadlo Rokoko, premiéra 22. 11.
