Nedávno jsme u nás doma s přáteli nad hrncem punče probírali, jestli náhodou nejsme tak trochu Ztraceni. Ani ne tak jako naši seriáloví hrdinové na podivném ostrově, to spíš hrdinové podle Hemingwaye. Lost generation. My sice neprožili žádnou světovou válku a na první pohled si žijeme svobodněji a blahobytněji než jakákoliv generace před námi, přesto nás sociologové označují poněkud nelichotivě jako „baby losers“. Asi aby nás odlišili od generace našich rodičů, kterým se, jak známo, na Západě říká baby boomers. Američtí sociologové nám také říkají „nová tichá generace“. Jejich britští kolegové vymysleli zase termín „iPod generace“, nikoli však kvůli konstantně nasazeným sluchátkům. Do ironické zkratky se jim podařilo skloubit, že jsme chudáci, co žijí „v nejistotě, pod tlakem, zahlceni daněmi a svázáni dluhy“ (insecure, pressured, over-taxed, debtridden).
Ve Francii přizvukují s „génération précaire“, tedy „nejistou generací“, a v Německu si nezaměstnané absolventy nazvali „generací stážistů“.
Čeští boomers vyrostli v bezpečném bezvětří socialistického hospodářství, ale mnohé jejich děti, dnešní třicátníci, prožívají totéž co jejich vrstevníci na západě Evropy, v USA či v Japonsku. Absolvují univerzitu, načež zjistí, že žádné solidní místo jim diplom nezaručí, a z vysokoškolského veselí dopadají rovnou na špatně placená místa a dechberoucí hypotéky.
Znechucen se leckterý našinec raději vrací do rodného hnízda. A na světě je nový pojem: „boomerang generation“.
Po slavném odchodu na vysokoškolskou kolej, do velehor Nepálu nebo bytu ve stylu Přátelé se o deset let později, s třicítkou na hrbu, lidé vracejí do rodného domu sdílet gauč se svými rodiči.
Pravda je, že v Česku mnoho třicátníků bere stejně nebo i víc než jejich rodiče, ale čím je ekonomika daného státu vyspělejší, tím je takových lidí méně. Příslušníci starší generace jim totiž zasedli dobrá místa a nechtějí se z nich hnout. Proč taky, vždyť mají stále lepší zdraví a všude kolem sebe čtou, že padesátník je v podstatě mladý jura. Jak uvádí Newsweek, v roce 1975 si třicetiletý Francouz vydělal jen o 15 % méně než jeho padesátiletý kolega. Dnes činí rozdíl 40 %.
Kanadský profesor Roderic Beaujot zjistil, že v roce 1981 bydlelo u svých rodičů 28 % lidí ve věku mezi 20 a 30 lety, zatímco v roce 2001 to bylo už 41 %. A podle italského Institutu sociálního lékařství se kuchyň své mamma 45 % třicetiaž čtyřiatřicetiletých lidí ani nepokusilo opustit.
Pouze „mama hotel“ neboli bydlení, kuchyně, prádelna a vozový park u rodičů umožní třicátníkům užívat si života střední třídy, nastupovat na mizerně placené stáže a doufat a neustále se doškolovat, když univerzitní diplom žádnou solidní práci automaticky už nezajistí. Stigma člověka, žijícího s rodiči, navíc zmizelo. Vládne totiž představa, že na pohodlný život máme všichni nárok. Bumerangové se nechtějí nechat ždímat půjčkami, odepřít si dovolenou, návštěvy hospod a tělocvičen. Hoví si ve svém pokojíčku z dětství a užívají si se svým partnerem luxusu vztahu na dálku, nezanášeného společným špinavým prádlem.
Kde jsou ty časy, kdy se lidé brali po několikaměšíční známosti? Začít ve dvaceti společný život v malém bytečku nebyl problém. Společnost jim přece slíbila, že se budou mít lépe, a taky se – díky poválečné konjunktuře – brzy měli. Pravda, ti v socialistickém táboře skončili u škodovek, ale každopádně i oni měli své sociální jistoty. A ty jen tak z ruky nepustí. Což má háček. Generace našich rodičů tvrdošíjně odmítá sociální reformy, bez kterých jejich děti nebudou mít důchody žádné. Snad je v tom i trochu pocitu viny, když dnešní rodiče zvou své dospělé děti na společnou dovolenou a pomáhají jim se složenkami.
To ale neznamená, že by všude panovalo nadšení z ratolestí navrátivších se do rodných obýváků. Za Atlantikem vyšla kniha Kathleen Shaputisové Syndrom plného hnízda: Jak přežít návrat dospělých dětí a v Japonsku se mluví o „parasaito shinguru“ čili „parazitujících singles“...
Zanadávali jsme si nad punčem na nespravedlnost, rozloučili se a já své přátele rozvezla domů autem, které mi daroval tatínek.
O autorovi| Nora Grundová, externí redaktorka Pátku
