Hlavní devízou Janáčkovy Věci Makropulos, kterou v pondělí uvedla Pařížská národní opera, zůstalo především excelentní obsazení hlavních rolí. Německá sopranistka Angela Denokeová jako Marty, americký tenorista Charles Workman jako Albert Gregor (na kterého se můžeme těšit příští sezónu v titulní roli Idomenea ve Stavovském divadle), ale i francouzský basbarytonista Vincent Le Texier patří k současné světové špičce.
Dirigent Tomáš Hanus dokázal potenciál jejich intonačně naprosto spolehlivých, vyrovnaných, znělých a nesmírně tvárných hlasů rozvinout v pojetí s velmi pomalými tempy s důrazem na zpěvnost a melodičnost (představení bez přestávky trvá dvě hodiny). Kontrast hektického spádu a stupňované naléhavosti však přece jen chyběl.
Méně už využil báječné herecké schopnosti sólistů, známé z jiných inscenací, polský režisér Krzysztof Warlikowski, který se proslavil na festivalech svým varšavským Divadlem rozmanitostí. Omezil se na šokující velkorysé scénické řešení na úkor propracované charakteristiky postav. Nápad dát třistaleté Marty podobu Marilyn Monroe, do níž navíc podle sestřihu dobových závěrů i částí filmu Sunset Boulevard při předehře režisér zkoncentroval „nesmrtelné“ idoly filmových div, má nesporně svoji logiku. Vstup Marty/Marilyn do „show“, kterou od mikrofonů uváděla trojice „konferenciérů“ – solicitátor Vítek, Albert Gregor a Kristýna, byl v typické vzdouvající se sukni impozantní. Jenže pak začal režisér operu zaplevelovat módními divadelními postupy. Rozsáhlý emocemi nabitý dialog Marty a Alberta v perfektním smokingu se odehrává na pánské toaletě, v němž prostor pro pisoáry a mísu odděluje tenká přepážka. Marty/Marilyn se před pánskou společností obscénně vyvaluje po konferenčním stole a baron Prus, zde křupansky samolibý Američan, si nepokrytě natřásá moudí a zálibně očichává kalhotky, které mu Marilyn předhodila.
K tomu, aby režisér ilustroval, že život má pro Emily již jen hodnotu zboží, vskutku nemusela Angela Denokeová vystavovat na „trh“ svá (jakkoli nádherná) ňadra. Bylo to polopatisticky prvoplánové, stejně jako řada dalších sexuálně explicitních scén. Zrůdnost nesmrtelnosti mělo podtrhnout monstrum obrovského pohyblivého King Konga, z něhož se na rozměrné jeviště Bastily vešla jen chlupatá hlava s krhavýma očima a tlapa svírající v dlani repliku svého idolu – Anny Darrowové. Právě na tuto část slavného filmu, zde s Marty v roli oné divy, se ve 2. dějství „dívá“ v kině nepočetné publikum složené z ostatních postav opery, které se cpe popcornem. Je ovšem notně prořídlé i proto, že zemitý part strojníka Kudrny byl přenechán advokátovi Kolenatému. Podobně Kristýně přísluší i party uklízečky a v závěru služebné u Marty, která přikvačí za Marty/Marilyn poté, co si dala rozcvičku v plavkách v bazénu.
Warlikowski tak zásadně, s neodůvodněnou režisérskou schválností změnil poselství Čapka i Janáčka: Kristýna se nastrojí do šatiček umírající Marilyn a namísto aby nabízený recepis na nesmrtelnost odmítla a spálila, dychtivě se ho snaží vyškubnout z ruky „topící se“ Emily... aby převzala štafetu jako další monstrum?
Jakkoli lze Warlikowského pojetí v současné operní Evropě přiznat oprávněnost a logiku v analogiích Marty – Marilyn, King Kong – Golem, jako módní standard vypovídá více o metodách soudobého marketingu a potřebách šoubyznysu než o pozoruhodném Janáčkově díle. Je sice dobře, že se Janáček aspoň takto udržuje v oběhu, ale cena je dosti vysoká. Ovšem hudební nastudování a výkony sólistů byly natolik strhující, že si nelze než přát, abychom – po hudební stránce – dokázali Janáčka takto nastudovat i doma.
***
HODNOCENÍ LN ***** Leoš Janáček: Věc Makropulos
Dirigent: Tomáš Hanus Režie: Krzysztof Warlikowski, Výprava: Malgorzata Szczesniak Pařížská národní opera 4. května
Vstup Marty/Marilyn do show byl ve vzdouvající se sukni impozantní. Jenže pak začal režisér vše zaplavovat módními divadelními postupy.
