Podpis dohody o obnovení diplomatických vztahů málem zhatil text závěrečného prohlášení. Nakonec se proto podepisovalo mlčky.
ANKARA/PRAHA Turecko a Arménie udělaly historický krok a navázaly diplomatické vztahy. Až dosud jim v tom bránil rozdílný pohled na téměř sto let staré události, kterým padly za oběť statisíce Arménů a o kterých se přes silný odpor Turků mluví jako o genocidě.
Po dvou letech úporných jednání, v nichž se angažovali i Rusové a hlavně pak Evropská unie, byla v sobotu v Curychu zpečetěna příslušná dohoda. Jednání však byla napínavá do poslední chvíle.
Těsně před podpisem dohod totiž představitelé obou zemí odmítli text prohlášení, s kterým měli vystoupit na závěr slavnostní ceremonie. Turci nechtěli ani nepřímou zmínku o genocidě Arménů, Arménům se zase nelíbila narážka na konflikt o Náhorní Karabach – sporné území s převahou arménského obyvatelstva, které chtělo vyhlásit samostatnost, ale stále je formálně součástí turkofonního Ázerbájdžánu (pozn. red.).
Klíčové budou parlamenty Tři hodiny trvalo, než se obě delegace dohodly. Významnou roli přitom sehrála americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Ta se prý se svým arménským protějškem Edvardem Nalbandjanem dokonce na plné dvě hodiny vzdálila z budovy Curyšské univerzity a mezi novináři se začala šířit fáma, že se arménský ministr odmítá vrátit.
Nakonec zvítězilo nejjednodušší řešení – namísto zásahů do textu projevů padlo rozhodnutí neříkat nic. Podepsání historických dokumentů oběma ministry tak proběhlo jen za zvuků spouští fotoaparátů. Pak se obě delegace mlčky vyfotily a vzápětí opustily sál.
Na dohodě má svůj podíl řada zprostředkovatelů v čele s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, šéfem diplomacie EU Javierem Solanou či francouzským ministrem zahraničí Bernardem Kouchnerem. Ani po podpisu protokolů se ale neočekává průlom do arménsko-tureckých vztahů. Stejně tak nejisté je to, jestli budou po šestnácti letech skutečně otevřeny turecko-arménské hranice. Protokoly totiž vstupují v platnost, až dohodu ratifikují parlamenty. A právě ty mohou celý proces zablokovat. Experti se obávají reakce arménské opozice. Problémem je především bod o respektování hranice a vzájemném uznání teritoriální celistvosti. Turci pokládají Náhorní Karabach za součást Ázerbájdžánu, Arménie prosazuje jeho samostatnost. Protokoly se navíc nelíbí ani Ázerbájdžánu. Tamní ministerstvo zahraničí včera vyslovilo nesouhlas s otevřením turecko-arménských hranic do doby, než Arménie odejde z „okupovaných, ázerbájdžánských území“.
Nespokojených je tedy na obou stranách hodně. Dokazuje to i velká víkendová demonstrace v Jerevanu, jejíž účastníci vyjadřovali krajní rozhořčení nad „ústupky arménského vedení vůči Turkům“. Rozhořčení vyvolává především fakt, že protokoly byly podepsány, aniž by Ankara uznala fakt genocidy Arménů v roce 1915.
Průlom v arménsko-tureckých vztazích znamenal loňský historický příjezd tureckého prezidenta Abdullaha Güla do Jerevanu na fotbalové utkání Arménie–Turecko. Na oplátku pozval arménského prezidenta Serže Sargisjana do Turecka na zápas, který se má hrát příští rok. Sargisjan tehdy prohlásil, že přijede, pokud budou otevřeny hranice a bude ukončena blokáda Arménie ze strany Turecka. Šance, že arménský prezident uvidí fotbalový zápas na vlastní oči, tedy každopádně vzrostla.
***
Spor o slovo Byla to genocida?
Hillary Clintonová do zprostředkování dohody mezi Arménií a Tureckem vložila velké úsilí. Málem zbytečně.
Turci nechtěli přijmout, aby v závěrečném prohlášení byla byť i nepřímá zmínka o genocidě Arménů. Ankara obvykle říká, že bylo velké množství křesťanských Arménů a muslimských Turků zabito během rozpadu otomanské říše. Arméni ale trvají na tom, že šlo ze strany Turků o genocidu.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
