Američan Edward L. Barner dlouhodobě žijící v Praze popisuje, na jaké problémy narážejí jeho přátelé a známí, když přijedou do české metropole jako turisté. Bylo krásné počasí a já jsem se s osmi přáteli ze zahraničí procházel po Praze. Zamířili jsme i na jedno z mých nejoblíbenějších míst, do kavárny Slavie. Místo plné historie, s nádherným výhledem a kvalitním jídlem. Za posledních patnáct let, co žiji v Praze, tam chodím nejméně jednou týdně, a seznámil jsem se s personálem i vedením.
Mí přátelé byli žízniví, a tak jsem hned po vstupu do restaurace požádal číšníka, aby nám donesl džbán vody z vodovodu s ledem. O něco podobného jsem nežádal poprvé. Vždy to bylo bez problémů, ačkoli v Česku se voda stolovníkům ještě před objednávkou obvykle nedává.
Tentokrát jsem se však setkal s rozhodným odmítnutím. Řekl jsem, že se chystáme objednat si pití, jídlo i dezerty, ale že teď chceme jen vodu. Číšník pokrčil rameny: nezájem. Požádal jsem, aby zavolal vedoucího. Odpovědí bylo další pokrčení ramen. Netrvalo dlouho, a byl jsem požádán, abych opustil restauraci. Zaměstnanci vyhrožovali, že zavolají policii. A to pouze kvůli mizernému džbánu vody, který restaurace na Západě nabízejí všem, nejen hostům, kteří jsou uhnaní a zpocení. Obsluha v restauraci byla bezpochyby nová. Nikdo, koho znám, nebyl na dohled...
Slavné restaurace získaly reputaci poskytováním skvělých služeb a servírováním skvělého jídla. Ne jednoho, nebo druhého, ale obojího. Na službách byl vybudován mnohamiliardový byznys - poskytnout zákazníkům přesně to, co chtějí. Arogance téměř vždy vede k průměrné kvalitě. Zákazníci jsou ochotni platit nemalé částky za kvalitní služby. A naopak, bude-li se s nimi jednat hrubě, půjdou jinam. A tak je to i s řadou turistů, kteří přijíždějí do Prahy, podle statistik sedmého nejnavštěvovanějšího města v Evropě.
Musím se na tomto místě přiznat k jedné věci: Jsem cizinec. Ich bin Ausländer. I am a foreigner. A co je horší, mám kořeny na západním pobřeží Spojených států, v Hollywoodu. V Tinsel Townu. V Disneylandu. V Los Angeles: v té plíživě se rozšiřující megapoli, oslavované kvůli nafouklým kolagenovým rtům, silikonovým prsům a zadkům po liposukci. Los Angeles je mým domovem po tři měsíce v roce. Praha je však blízká mému srdci. Miluji velkolepost města, které někteří mylně označovali za Paříž Východu. Protestuji proti takovému zveličování. Hrdě se ke své lásce hlásím: Moje Praha je světová. Turistická atrakce prvního řádu sama o sobě.
A jako vášnivý mladý milenec, který si jen těžko připouští selhání svého protějšku, nemohu ignorovat krátkozrakost města reprezentovanou třeba turistickými ukazateli pouze v češtině, kořistnickým systémem veřejné dopravy, přezíravou policií a tolerancí ke zlodějům. Dovolím si proto pár postřehů, které vycházejí z mé osobní zkušenosti, stejně jako od přátel a známých, kteří za mnou do krásné Prahy jezdí. Pojmenování problémů Naše město by mělo být znepokojeno, že populární cestovatelské stránky, jako je Wikitravel. org, věnují pražským pastem na turisty tak velký prostor. Jde o velice detailní a výstižný seznam, který by mohl posloužit i jako návod na vyřešení problémů.
„Praha je z hlediska amerických či evropských standardů bezpečným městem. Riziko útoku, vraždy a dalších zločinů je velice malé,“ píše se v textu na Wikitravel, který pokračuje už méně příznivě: „Dávejte si pozor na skupiny kapesních zlodějů, kteří číhají v okolí stanic metra, přeplněných tramvajích, na Karlově mostě, na Václavském a Staroměstském náměstí... Mnohé využívají jako zloděje nezletilé děti, protože podle českého práva nemohou být potrestány... Když vstupujete do metra (zvláště večer), můžete narazit na party podvodníků, kteří se vám představí jako revizoři metra, a když si prohlédnou váš lístek, oznámí vám, že je neplatný a že máte zaplatit pět set korun pokuty (tisíc, rozhodnete-li se s nimi přít). Pokud na ně narazíte a jste si jisti, že váš lístek je platný, řekněte jim, ať zavolají policii, nebo ji zavolejte sami... Dávejte si pozor na řidiče taxíků, zvláště u nádraží... Dávejte si pozor při směně peněz. Vyměňujte je v bankách a raději se vyhněte směnárnám.“
Před časem pražský magistrát s pompou ohlásil, že se chystá vydat desítky milionů na kampaň, která má od září do prosince běžet i na CNN, Euronews či Eurosportu a představí Prahu jako město, kam se vyplatí vyrazit. Je velká otázka, jestli je to správná kampaň a jestli pomůže. Úbytek turistů směřujících do Prahy je dlouhodobý a týká se především těch ze Západu. Krize tomuto trendu pouze napomohla.
Pokud by však kampaň byla úspěšná, město zaplaví turisté s naditými peněženkami a budou se pídit po těch nejzákladnějších informacích: jak se dostat odtud tam a jak se vyhnout problémům při výměně peněz, zlodějům, bezohledným taxikářům a pouličním podvodníkům.
Ukazatele jen pro Čechy Každý správný Čech velice rád turistům poradí, tedy porozumí-li otázkám či bude alespoň schopen a ochoten se domlouvat mezinárodně srozumitelnou řečí - rukama nohama. Může pomoci dobré značení, pokud by však ukazatele nebyly pouze v češtině.
„Hovořili jsme o tom a dospěli k názoru, že osmdesát procent ukazatelů je srozumitelných. Ale je to věc, na které budeme pracovat,“ odráží výhrady pražský radní Milan Richter, který má mimo jiné na starosti turistický ruch v metropoli.
„Že by se měla dát na ukazatele angličtina, jsme dávali písemně pražskému magistrátu ještě za minulého volebního období,“ kroutí hlavou viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura. „Vždycky jen slyšíme výmluvy typu, že to nedovoluje silniční zákon, protože je to klasifikované jako dopravní značky. A dopravní značky musejí být prý jen v češtině.“
Dokonce i ve velkých městech Spojených států, jinak nechvalně známých nepřístupností cizím jazykům, byly rozmístěny turistické ukazatele, které se snaží pomoci turistům, ať už hovoří anglicky, či ne. Aměsta v Japonsku, Německu, Francii, Itálii a Británii jsou k turistům ještě přívětivější. To, co se odehrává v Praze, není pouze projevem naivní národní arogance, ale i ekonomickou sebevraždou pod značkou „ignorance a provincialismus“.
Další jazyk na ukazatelích by zahraničním návštěvníkům Prahy naznačil, že přijíždějí do města světové třídy, kde se nohy hodí mnohem spíš k pochůzkám po památkách než k úprku z nepřátelského území.
Pokračování na straně 18
Dokončení ze strany 17
A ještě jedna věc. Slovo „airport“ je součástí mezinárodního slovníku. Rozumějí mu po celém světě. I hrdí Francouzi ho používají. Na ukazatelích v Praze se však často používá termín „letiště“.
Hromadná doprava Dopravní podnik zrušil třídenní, sedmidenní, patnáctidenní a třicetidenní lístky a nahradil je lístky platnými na jeden, tři a pět dnů. Potud je vše v pořádku. Tedy částečně. Cena nového jednodenního lístku je 100 korun, třídenního 330 korun a pětidenního 500 korun. Čtete správně. Třicetidenní průkazka stojí 550 korun, ale pouze s fotografií a dávkou trpělivosti.
I žák základní školy chápe, že na koupi tří- nebo pětidenní jízdenky není nic výhodného. A co víc, podnik odstraněním patnácti- a třicetidenních lístků vysílá možná neúmyslně špatný signál turistům: „Věřte nám, na vše, co zde stojí za zhlédnutí, stačí pět dnů. Pak prosím jeďte domů.“
Potíže působí i nepřehlednost pásmového systému. Cizinec se v něm snadno „ztratí“, takže si koupí špatnou jízdenku, anebo rezignuje a nekoupí si žádnou a pak může mít problémy s revizory. „Už jsme požádali generálního ředitele dopravního podniku Dvořáka, jestli by zapracovali na zjednodušení systému tarifů městské hromadné dopravy. Přislíbil mi, že se na tom začne pracovat,“ říká Okamura. Naopak radní Richter tvrdí, že v tom nevidí problém, protože systém je podobný jako v jiných metropolích.
Ze zpráv se zdá, že v tramvajích je mnohem více kapesních zlodějů, než jich bylo v chudobném Londýně Olivera Twista. A to pod nosem revizorů doprovázených městskými policisty, kteří jsou zaměstnáni naháněním turistů zmatených systémem.
Okamura tvrdí, že existuje určitá podobnost mezi kapsáři a revizory - v tom, podle čeho si vyhlížejí „oběť“: musí být malá, protože se nemůže bránit, pokud možno to musí být Japonec, protože neumí jinak než japonsky, a musí mít u sebe hotovost. „Výsledkem je, že japonský turista, který by nikdy nikoho neokradl, ale v tom zmatečném systému neví, jak by si měl koupit lístek -což ho neomlouvá -, jde na nástupiště. Tam se mu legitimuje člověk, který neumí jinak než česky, a pro jistotu ho obklopí ještě další dva. Japonec si myslí, že jde o kapsáře, před nimiž je varován ve všech průvodcích po Praze, a vzniká tak mnohdy i honička po nástupišti,“ říká Okamura.
Navíc si turisté (ale i cizinci pobývající delší dobu v Praze) stěžují, že se na ně revizoři zaměřují. Možná je to poťouchlé, ale uznejte, že by bylo efektivní zaměstnat kapesní zloděje, aby kontrolovali lístky. Ušetřilo by to peníze, dalo práci na částečný úvazek lidem s nenechavými prsty a zvýšily by se příjmy. Ale vážně, jde o naléhavý problém. Praha získává špatnou pověst tím, že dělá málo pro zastrašení a potrestání kapesních zlodějů, podvodníků, bezohledných taxikářů a směnárníků číhajících na turisty.
„A jak by měla ta norma vypadat? ,Nekraďte, neokrádejte turisty?‘ To je trestná činnost, kterou musí řešit Policie České republiky. Volení zástupci města s tím těžko mohou něco udělat,“ reaguje Milan Richter na otázku, zda se Praha nechystá iniciovat nějakou právní normu či opatření proti zlodějům. Nakonec připouští, že by byl alespoň pro zpřísnění trestů.
Taxikáři Nedávno jeden můj host zaplatil 600 korun za jízdu z Hlavního nádraží na Floru (cca tři kilometry). Při zpáteční cestě s AAA taxi zaplatil 66 korun. To je pořádné předražení.
Taxikáři či někteří z nich se snaží obrat turisty na celém světě a ti pražští nejsou jiní. Ale velká města jako New York, Mnichov či Londýn přistupují k taxislužbě mnohem přísněji, třeba tím, že omezují přístup taxikářů na letiště a železniční stanice jen pro ty s licencí. Ceny jsou srozumitelně umístěny ve vozidlech a taxametry jsou na viditelném místě. Navíc dispečeři jasně zákazníkovi řeknou, jakou cenu může do té či oné lokality očekávat.
„Magistrát v tom ale dělá maximum,“ říká radní Richter. „Máme stanoviště označená jako Fair Place, ve všech bedekrech jsou uvedeny kontakty na taxislužby, které poskytují férové služby. U taxikářů stejně jako u kapsářů se ale obávám, že si škodíme sami, když pořád říkáme: Pozor, u nás se krade. Pozor, u nás okrádají taxikáři. Vnímám to jako problém jakékoli velké metropole a samozřejmě je potřeba s tím bojovat. Ale jestli si někdo myslí, že ho v New Yorku neokradou, tak se plete.“ Státní opera a Národní divadlo Pražská opera a Národní divadlo patří bezpochyby k nejkrásnějším budovám na světě. Zpíval zde Caruso. O něco později i Luciano Pavarotti a Plácido Domingo. Hostovali zde brilantní muzikanti jako Jascha Heifetz a Efrem Zimbalist. A tak by se dalo dlouho pokračovat. Návštěvníci místní opery, baletu a koncertů klasické hudby očekávají vysokou kvalitu a hluboký prožitek. Ale každé léto, uprostřed turistické sezony, Státní opera a Národní divadlo vyvěsí cedulku „Jsme na dovolené“ a budovy se pronajímají často druhořadým ansámblům.
Jednou byli moji hosté velice šťastní, že sehnali za 1700 korun lístky do Státní opery. Představte si jejich rozčarování a údiv, když zjistili, že hudbu doprovázející tanečníky nehraje orchestr, ale line se z cédéčka. Reklama na představení se o ničem takovém nezmiňovala. Pokud dovolené a smlouvy neumožňují během turistické sezony předvádět operu, hudbu a balet světové úrovně, pak by měli odpovědní lidé zvážit, zda nepřijít raději s něčím kvalitním, co napomůže turistice. Například uvádět ne zcela známé, ale skvělé mladé umělce z domova i ze zahraničí.
Turistické informace a okružní jízdy Walter Adams, který žil v Praze řadu let a zabývá se turistickým průmyslem, vypozoroval, že „nabídky informací zdarma jsou mnohdy pochybná lákadla pro nic netušící turisty na placené služby“. Návštěvníci Prahy si samozřejmě musejí dávat pozor, ale snaha města by měla směřovat k tomu, aby nemohli být tak snadno „šáleni“.
A zde je několik dalších příkladů, možná drobných, přesto hodných zmínky a snadno napravitelných: vstupné do katedrály svatého Víta (chvíli se tam platí, chvíli ne), turisté platí za vstup do Zlaté uličky (zanedlouho se asi bude platit i za přechod Karlova mostu) a mnohá muzea a galerie odmítají uznávat studentské a seniorské slevy běžné v zahraničí.
Také se zdá, že opravy historických památek jsou naplánovány na turistickou sezonu. A vždy se protahují a protahují a památka zůstává zahalena v ochranné plachtě s reklamami. Místo pohledu na kus české historie se turisté mohou vyfotit před komerčním šmejdem. Opravy světoznámého památníku Jana Husa na Staroměstském náměstí se táhly déle než rok. Nemohl jsem přijít na to, proč to tak dlouho trvá. Tak jsem se zeptal. K mému překvapení mi zástupce stavební firmy řekl, že práce byly skončeny dříve, ale že plachta tam musela zůstat kvůli smlouvám na reklamu.
Rád bych věřil, že se to zlepší. Ale zatím to vypadá opačně. Pražská informační služba chystá provést absurdní plán - pronajmout správu historických míst soukromé společnosti. Česká média, ale třeba i The Prague Post, tento problém dobře popsala: Nejlukrativnější památky byly pronajaty firmě ABL FM Services, založené jen půl roku předtím, než vyhrála soutěž. Navíc byla v soutěži jediná. Opoziční zastupitelé kritizovali výběrové řízení jako podezřelé. Cestovní kanceláře se obávají, že tento krok směřuje ke zvýšení vstupného.
Podobně téměř každá krásná ulice Prahy je znetvořená reklamními poutači. Regulace nejsou uplatňovány. A centrum Prahy, kde postávají lidé s letáky propagujícími služby nočních klubů, je kapitola sama pro sebe. Přiměřená regulace spolu s rozumným a trvalým vymáháním pravidel pak chybí i v jiných oblastech. Pouliční prodejci smějí obtěžovat turisty i místní obyvatele. Správci veřejných toalet si vynucují libovolně vysoké poplatky od lidí s naléhavou potřebou. Navíc je veřejných toalet v centru zoufale málo. A nakonec tu jsou směnárníci a jejich poutače s nápisem „No Commission“. Ti zas obírají turisty nadsazenými kurzy.
Policie Žertem se říká, že slogan „Pomáhat a chránit“ na dveřích policejních aut by měl být změněn na „Zmást a zastrašit“. Nefér? Trochu ano. Ale něco pravdy na tom je. Možná jste už slyšeli ten vousatý vtip: Turista se ztratí ve sněhové vánici, když v tu chvíli zahlédne policejní vozidlo s běžícím motorem. Uvnitř se baví dva policisté. Cizinec zaklepe na okénko, které se pootevře.
„Parlez-vous français?“ zeptá se.
„Ne,“ odvětí policista.
„Italiano? Espanol?“
„Španělsky taky ne,“ říká policista a zavře okénko.
Jeho kolega se na něj otočí: „Možná by pomohlo, kdybychom uměli nějaký další jazyk.“
„Ne,“ řekne první, „ten hloupý turista umí čtyři, a stejně mu to není nic platné.“
Policie má problémy pomáhat řešit, a ne je vytvářet. Porovnejte Prahu s Budapeští. Nedávno se mi stalo, že jsem měl schůzku v maďarském parlamentu a jel jsem pozdě. Nedopatřením jsem zaparkoval v zakázané zóně. Když jsem se o několik hodin později vrátil k vozu, našel jsem za stěračem lísteček. Byl to vzkaz od policie - s oficiálním razítkem a dalšími náležitostmi. Vítali mě ve městě s tím, že jsem možná jako návštěvník nezaznamenal, že parkuji na nevhodném místě. Součástí byla i žádost, abych byl příště opatrnější. V šesti jazycích. Vrátím se do Budapešti? Bezpochyby ano.
„Co se týče policie, zaznamenáváme obrovské množství stížností. Často si cizinci stěžují třeba na to, že je pokutují za chození mimo přechody. Zvláště turisté, kteří byli předtím okradeni, se cítí okradeni podruhé, tentokrát státní mocí,“ popisuje Okamura. „A jazyková nevybavenost policistů je dobře známá. Ale největší problém spočívá v chování, což se týká především uniformovaných policistů. Naopak mám třeba dobré zkušenosti s kriminalisty.“ Češi Bylo by trestuhodné nezmínit, jak hrubí a přezíraví dokážou být Češi k lidem, které osobně neznají. To se týká především služeb. Na druhou stranu jsou Češi ochotni jít do krajnosti, jen aby se jejich rodinní příslušníci, přátelé a hosté cítili dobře. Jsou zdvořilí, přátelští, laskaví a velice pohostinní. Tyto vlastnosti by měly úřady na každé úrovni podporovat, zvláště u lidí pracujících v turistickém ruchu.
Turisté by se měli vracet domů s pocitem, že chtějí opět přijet. Měli by být přesvědčeni, že místní obyvatelé jsou ještě sympatičtější než nádherná, světová Praha. Magistrát a další organizace by měly dát domácím i zahraničním turistům jednoznačně najevo: „Vážíme si vás. Chceme, abyste se zde cítili jako doma. Pomůžeme vám. Chceme, abyste se často vraceli. Děkujeme za to, že jste přijeli.“
Naše město by mělo být znepokojeno, že populární cestovatelské stránky, jako je Wikitravel.org, věnují pražským pastem na turisty tak velký prostor. Jde o velice detailní a výstižný seznam, který by mohl posloužit i jako návod na vyřešení problémů. A jak by měla ta norma vypadat? „Nekraďte, neokrádejte turisty?“ To je trestná činnost, kterou musí řešit Policie České republiky. Volení zástupci města s tím těžko mohou něco udělat. Milan Richter pražský radní
Také se zdá, že opravy historických památek jsou naplánovány na turistickou sezonu. A vždy se protahují a protahují a památka zůstává zahalena v ochranné plachtě s reklamami.
Co se týče policie, zaznamenáváme obrovské množství stížností. Jazyková nevybavenost policistů je dobře známá. Ale největší problém spočívá v chování. Tomio Okamura Asociace českých cestovních kanceláří a agentur
O autorovi| EDWARD L. BARNER, RB SCOTT, Edward L. Barner je bývalým ředitelem společnosti International Licencing & Management. Tato organizace z Los Angeles zastupuje zájmy obchodníků ve sportu a zábavním průmyslu. RB Scott je spisovatel a novinář, mj. působil v magazínu Time a dalších periodikách. Na textu spolupracoval redaktor LN František Šulc.
