Dobrovolníkům, kteří pomáhají s údržbou parních lokomotiv v Národním technickém muzeu a Železničním muzeu, se tento sen splnil. Některým alespoň částečně.
„Mezi těmi, kteří nám ve svém volném čase zdarma pomáhají o tyto stroje pečovat, jsou jak železničáři, tak lidé s úplně jiným civilním povoláním. Společnou mají lásku k vlakům,“ říká Jiří Střecha, ředitel Železničního muzea, které spadá pod Národní technické muzeum a sídlí na Masarykově nádraží. Do roku 2016 by mělo být opravené a otevřené veřejnosti.
Asi nejvíce se dobrovolníci zapotili v uplynulých dvou měsících, kdy vrcholily přípravy na znovuotevření Národního technického muzea. V místní expozici dopravy bylo před lety umístěných sedm parních lokomotiv. V rámci přestavby tři z nich skončily v Železničním muzeu. „Zbylé čtyři jsme zrekonstruovali, evokují 30. léta minulého století. V porovnání s minulými roky je na nich i naložené uhlí. Vypadají, že mohou rovnou vyjet na trať,“ podotýká Střecha.
Dobrovolníků, kteří pomáhají se zachováním železniční historie, jsou podle něj stovky. V samotné dopravní hale Národního technického muzea se jich v poslední době vystřídalo asi pětadvacet. Ti spolu s dobrovolnými přesčasy stálých zaměstnanců muzea od začátku ledna odpracovali téměř půl druhého tisíce neplacených hodin. Řada dobrovolníků nemá v civilním životě s železnicí nic společného.
„Například nám pomáhá muž, který má vlastní grafické studio. Lokomotivy jsou ale jeho koníček. Udělal si i zkoušky topiče a strojvůdce. Vysloveně na parní stroje,“ upozorňuje Střecha. Práce je nadšencům přidělovaná podle jejich zkušeností s prací na železnici. „Rozebírání a skládání lokomotivy už je vysoká matematika. To musí dělat lidé, kteří parní stroje znají do posledního šroubku,“ přidává Střecha.
To potvrzuje i jeden z dobrovolníků, Martin Zlámal. „Jezdím na parní lokomotivě v Libni. Vedení Železničního muzea nás samo oslovilo, jestli se nechceme na restaurování lokomotiv podílet,“ říká.
