Mluvit o tom, jak západní civilizace lační po archaičnosti a mýtu, by bylo nošením dříví do lesa -trend se datuje v podstatě už od Wagnera a Nietzscheho. Poslední léta u nás však v tomto směru začínají opět přinášet některé pozoruhodné, dříve nevídané plody. S jistým zpožděním dorazil i do našich zeměpisných šířek neošamanismus, podobně jako před více než tisíciletím křesťanství. Pochopitelně se jedná o celý trs navzájem dost odchylných věrovyznání, která spojuje vlastně jen užívání archaických prostředků přivádění se do změněných stavů mysli, odkaz na indiánský, keltský či jiný podobný původ (odkazy na Sibiř tu kupodivu téměř chybějí) a přívrat k přírodě od technické civilizace.
Podobně jako slovanský nacionalismus na staré Slovany jen odkazoval, nikoli navazoval, i neošamanismus se nechává archaickými inspiracemi unášet jen velmi volně, pokud si je „za pochodu“ přímo nově nevytváří, ať nedím, nevymýšlí. Zažil jsem pozoruhodné setkání se skutečným peruánským šamanem z oblasti horní Amazonky, pobývajícím v Čechách. Tento neobyčejně zajímavý muž, jemuž se v jeho oboru dostalo doma tradičního výcviku a který ze školy absolvoval jen tolik, že mohl číst španělsky tištěné knihy, právě četl spisy Carlose Castanedy a „Lobsanga Rampy“.
První z nich představují pro oblast šamanismu podvrh poněkud rafinovaný, druhé dětinsky prostý. To jim však vůbec nebrání v tom, aby se nestaly důležitými texty, podle kterých se i šaman „zcela opravdový“ neváhá řídit a přeformátovávat. To ostatně není nic nového: čeští vlastenci si také s největší radostí pročítali Rukopisy a Staré pověsti české, z hlediska národní historicity paskvily či falza. To neubíralo novému hnutí na průraznosti, naopak.
I neošamanismus nabývá mezi mladými lidmi dosti výrazně na významu - jako archaická předehra jsou už ostatně po léta vidět tělesné manipulace typu tetuáží či piercingů, které by ranější dvacáté století hledalo tak nejvýš v příšeří vzdálených džunglí. Neošamanismus jistě není doktrína civilizacetvorná a jím zprostředkované spojení s přírodou vlastně celý protiklad příroda-kultura ruší, či lépe řečeno by z lidských věcí rád viděl jen ty, které se nevydělují z přirozeného cyklu, řekněme tak jako u sběračů a lovců.
Civilizační jevy jsou vlastně vždycky věci z přírodních koloběhů nějak vyňaté a „usmrcené“ či „zneživotněné“, byť vždycky jen na nějakou dobu: cihly ve zdi domu, dřevo v jeho krovu či v nábytku, křemík ve skle. I psané texty jsou takto fixovaná, jako by „nasušená“ či „zavařená“ slova: Platonovy dialogy a švestkový kompot ve spíži se čímsi podobají. Je-li cílem buddhismu potlačení bujení tělesného i duševního a konečné vyvanutí, je cílem neošamanismu většinou naopak s tímto všeobecným bujením přírody splynout a nevydělovat se z něj (proto přitahuje i některé environmentální aktivisty).
Kromě takovýchto pohledů na svět se na neošamanismus nabaluje celá řada novodobých minoritních náboženství, trénujících výlety do nejrůznějších „horních“ či „spodních“ světů či tzv. „channeling“, napojování se na rozmanité duchovní entity a vzdálené světy. To by nebylo nic tak nového, svatopisci a proroci majoritních náboženství také činili totéž - spor se ovšem vede o to, čí „napojení“ bylo či je pravé a kdo si jen „vymýšlí“. Představa, že se jedná o napojení na vzdálené vrstvy vlastního nevědomí, problém poněkud zbavuje naléhavosti a křik o „podvodnících“ intenzity.
Je pozoruhodné, jak vzdálené zdroje inspirace jsou v kurzu. Před časem jsem potkal muže, který byl z Plejád. Pokud to někdo s takovou jistotou tvrdí, zřejmě na tom něco bude (Japonci občas zdůrazňují, že jsou potomky bohyně Amaterasu, zatímco Evropané se podle svých vlastních ujištění vyvinuli z opic). Plejáďan byl inteligentní, veselý, tělesně i duševně zcela svěží, pouze čímsi nápadně připomínal homérské hrdiny, kteří nic nekonali z vlastní vůle, ale byli marionetami na vlákénkách v rukou bohů - celá Země je ostatně od počátku věků řízena z Plejád.
Po schizofrenii, na niž by podobný pohled na svět v naší kultuře upomínal, však ani stopy, jen silné a radostné přesvědčení o tom, že konečný nástup Plejáďanů se blíží - trochu podobně, jako se prvokřesťané již již třásli na brzký konec světa a druhý příchod Kristův. Antičtí vzdělanci se také nevěřícně podivovali, když někdo z jejich jinak soudných či nenápadných přátel konvertoval k „bizarní východní pověře“, z níž si dělali v intelektuální povýšenosti legraci. Netušili, že se stane majoritním přesvědčením příštích dvou tisíc let a vypracuje si vlastní obsáhlou vzdělanostní tradici.
Zatímco na pasekách novoguinejských pralesů nalezneme hlavně internetové kavárny a obchody s globalizačním zbožím, v džunglích našeho hlavního města odkryjeme věci, nad nimiž se tají dech. Již Čapkův kpt. Van Toch ostatně správně soudil, že na rozdíl od tropů v Evropě ještě ledacos exotického dosud čeká na objevení...
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
