Má pevný stisk ruky, při rozhovoru se dívá zpříma do očí. Zádrhel nastane jen ve chvíli, kdy je potřeba domluvit focení na titulní stranu Pátku: Jan Svěrák nás odmítne jemně, ale rozhodně a s rozumnými argumenty. Je vidět, že je coby režisér zvyklý řídit desítky lidí, ale zároveň jako by mu ve tváři zůstalo klukovské okouzlení světem. To bylo zřejmě i hlavním motorem jeho nového filmu Kuky se vrací, ve kterém si s plyšovou loutkou hraje podobně jako kdysi s vojáčky a indiány nebo později se slavnými ropáky.
* Dnes je běžné, že novináři nové české filmy monitorují už od začátku natáčení, chodí na plac a podobně, ale vy jste film Kuky se vrací natočil prakticky v utajení...
Já jsem do poslední chvíle nevěděl, jestli se to vůbec podaří dokončit. Začali jsme natáčet v roce 2008. Když už byla na podzim v lese tma a zima a museli jsme skončit, zkusili jsme materiál nahrubo sestříhat. A zjistili jsme, že to nefunguje. Říkal jsem si tehdy, že Kuky byl možná úplný nesmysl – a zaplať pánbůh, že jsme o něm nikomu neříkali. Je překvapivé, že se to nakonec nějak dalo dohromady a Kuky existuje. Na veřejnost jsme s ním šli až tehdy, když jsem věděl, že z materiálu sestříháme celovečerní film, že ty loutky fungují a že je to koukatelné. Ale bavilo mě, že o tom nikdo neví.
* Vrátit se v době 3D digitálně animovaných filmů k loutkám mi připadá jako odvážný krok.
Bral jsem Kukyho jako takovou drzost. Ve filmech jako Lovecká sezóna nebo Shrek je krajina krásnější než ve skutečnosti, zalitá růžovým světlem, smrky jsou tam obrovské... Řekl jsem si – ježišmarjá, tak my za chvilku budeme obdivovat umělou krajinu a tu skutečnou už nikdo nebude zobrazovat. A tak jsem si říkal, co to zkusit opačně, vyrazit proti tomu trendu: využít možností počítačů, ale nenechat se jimi zatlačit do vytváření umělého světa.
* Teď mluvíte jako tvůrce. Ale jak jste třeba Avatara vnímal jako divák?
Příběh Avatara jsme všichni viděli už mnohokrát. Mě na něm bavilo to, kvůli čemu na něj lidi chodí v první řadě – to 3D, to, že je to nová atrakce. Zajímalo by mě, jestli se jí nabažíme a vrátíme se k dvojrozměrnému filmu, který je pro diváky příjemnější, ne tak náročný na sledování, nebo jestli si na tuhle atrakci zvykneme a budeme ji od tvůrců vyžadovat. Skok ke 3D je jako rozdíl mezi černobílým a barevným filmem. Třetí rozměr je zajímavý nový vyjadřovací prostředek filmové řeči, je to další „barva“, se kterou můžete pracovat. Ale to ukáže budoucnost. 3D ve filmu existuje už léta, ale domnívám se, že teď zažívá takový rozmach proto, že se tak zkvalitňuje domácí kino s těmi obrovskými obrazovkami nebo formátem Blu-ray a klasické kino potřebuje nabídnout divákovi důvod, proč tam vůbec chodit: je drahé, je daleko a proč si radši nepustit něco doma. Ale jestli se 3D ujme, jestli se začnou vyrábět i televize s 3D, tak asi budeme muset natáčet trojrozměrné filmy a kina budou muset hledat zase novou atrakci, na kterou by lákala.
* Nebojíte se, že v éře Avatara nebo filmů studia Pixar nebude mít cílové publikum motivaci na Kukyho jít? Že si diváci řeknou – co je nám po nějaké vypelichané loutce, pojďme na 3D?
Já nedělám filmy pro sebe. Myslím si, že to by si režisér neměl dovolit, protože na to je to médium příliš drahé. Ale vždycky si říkám, že když by mě samotného bavilo na takový film jít a dívat se na něj, tak se takových lidí musí najít víc. Nemám přece nějak výjimečně odlišný vkus. Když jsem na samém začátku práce na Kukym zkoušel jezdit s hračkami před videokamerou, mluvit za ně a blbnout s nimi, říkal jsem si, že to je tak pitomý, že by mě opravdu bavilo vidět film vyprávěný celý s takovýmhle omezením. Tím, že ty loutky nemůžou skoro nic – nemění se jim mimika, jejich pohyby jsou limitované, Kuky si ani nedosáhne na oči –, dostanete omezení, která jsou pro tvorbu hrozně dobrá. Když si nasadíte mantinely, udělají vám styl a usnadní vám práci.
* Ale budou lidé u pokladen v kině takhle osvícení? Co když pro ně tak „omezený“ film nebude dost atraktivní a půjdou radši na nějakou pixarovku?
Kuky je omezený formou, ale je zase na rozdíl od těch počítačových filmů skutečný, protože se odehrává v lese za chalupou. A jsou v něm věci, které si děti můžou samy udělat. Podněcuje fantazii. Pamatuju si, že jsem jako dítě ve filmech miloval věci, které jsem si mohl vyrobit. Postavím si chaloupku v lese! Udělám si výtah z košíku! Figurky v Kukym jsou tak jednoduché, že si rodiče s dětmi můžou podobné charaktery vytvořit v lese: zapíchnou do mechu klacek a už mají další postavu.
* Chodíte na ty nablýskané digitální filmy se svým devítiletým synem Ondřejem, který Kukyho namluvil?
Projevuje zájem o Iron Mana a Batmana. Ten poslední – Temný rytíř – mě ale velmi zklamal, protože už vůbec není pro děti. To Batman začíná je jiná káva. Toho jsme na DVD sjížděli v podstatě každý týden, až všem lezl krkem. Ale do kina na tyhle filmy chodíme tak jednou za dva měsíce. Vyrazíme, když se objeví něco nového.
* Když jste Kukyho natáčel, uvědomoval jste si, že si lidé asi řeknou, aha, Svěrák se vrací k loutkám?
Ne. Ale já jsem u filmu s loutkami začínal. Když mi táta koupil kameru „osmičku“, natáčel jsem své první filmy s hliněnými indiány a vojáčky. Pak jsem rozhýbával ploškové, vystřihované filmy. A když jsem na FAMU dokončil katedru dokumentární tvorby, nechal jsem se zaměstnat ve studiu Bratři v triku, kde jsem chtěl dělat loutkový film. Potom jsem se dostal k hranému, ale Kuky je vlastně návrat k tomu, co mě bavilo jako kluka.
* Takže nejde o návrat k Ropákům, ale ještě před ně.
Je to návrat do dětství. A to, že se s loutkami v Kukym zachází jako s ropáky, že jsou voděné naživo, v reálném čase a ve skutečné přírodě, mě napadlo, až když jsme to dodělali.
* Proč jste na FAMU vystudoval dokument, když máte zázemí v animaci a po studiu jste se vrhl na hrané filmy?
Když jsem se hlásil na FAMU, uvažoval jsem dokonce o kameře, protože obraz mě zajímal ze všeho nejvíc. Ale na FAMU byl chytrý pan profesor Šulc, který vedl katedru dokumentu, a ten mi po tátovi vzkázal, ať na kameru nechodím, protože tam je hrozný nával. Později jsem pochopil, že bych nebyl tak dobrý kameraman jako ti, kdo kameru vystudovali. Na hranou režii bych se nedostal, protože k tomu bylo potřeba mít dostatečné stranické zázemí. Ta katedra byla navíc pod politickým tlakem, protože se na ní formovaly budoucí hlásné trouby režimu. Pan profesor Šulc tehdy poradil, že bude nejlepší vystudovat dokument, kde se naučím od každého řemesla něco, a kterou profesi pak budu v životě dělat, už je moje věc. Nikdy jsem toho nelitoval, ale bál jsem se, že dokumenty budu muset skutečně točit: už na škole jsem totiž zjistil, že na to nejsem dostatečně drzý a rychlý. Potřebuju domácí přípravu, proto mi vyhovuje film jako Kuky, který si celý rozkreslím a promyslím předem.
* Ten druhý film s evidentními paralelami ke Kukymu je Kolja. V obou filmech se pracuje s motivem staříka, kterému spadne do klína malý kluk, v obou je scéna, kde tenhle kluk volá domů... Bylo to vědomé?
Ne, to je podvědomé, takhle člověk vykrádá sám sebe. Což je lepší než vykrádat někoho jiného. V Kukym je třeba i Obecná škola: v ní malý Eda debatuje s maminkou o tom, jak se objímala s učitelem Hnízdem, Kuky se podobným způsobem baví s Hergotem o tom, že se nesmí namočit.
* Váš syn Ondřej Kukyho prý dabovat nechtěl. Jak jste ho přesvědčil?
Nabídl jsem mu to už v roce 2007, kdy jsem pro film začal shánět vhodného chlapečka, ale nechtěl. Vzal jsem ho na casting, ať si to aspoň vyzkouší, ale on se po něm rozbrečel, že v žádném filmu opravdu hrát nechce. Tak jsem to vzdal. Ale o dva roky později jsme potřebovali namluvit pomocné dialogy k natáčení – a k tomu svolil. Svolil i táta, který Hergota taky hrát nechtěl: říkal, že je mu ta postava svým jménem protivná, protože jím uráží všechny křesťany. Na chalupě jsme si vytvořili studio Tři deky: na půdě jsme kvůli odhlučnění pověsili tři deky a tam jsme ty pomocné dialogy nahráli. Používaly se pak i ve střižně při sesazování filmu. Všichni jsme si na ty hlasy zvykli a Ondra hlavně zjistil, že je schopen celý ten film načíst, že to není nic strašného a že by to zahrát mohl. Když jsem mu to znovu nabídl, řekl, že jo, že aspoň budeme spolu. Což jsem ocenil jako dobrý argument.
* Překvapilo mě, že váš otec není uvedený jako spoluautor scénáře.
Vidíte – a já to jeho mentorství nenávidím! Mně vždycky přišlo jako pozůstatek učitelství, ale asi to přichází s věkem. Chtěl jsem, aby mi táta do filmu napsal dialogy. Poslal jsem mu první verzi scénáře, že si o tom promluvíme, až pojedeme s Vratnými lahvemi na festival do Hamburku. A on mi to tam velmi decentně nad sklenkou whisky odmítl. Řekl, že mám Ondru naposlouchaného líp, že mu ten scénář připadá splavný a že by se do toho neměl montovat. Pomohl mi ale s básničkami, které skládá padouch Anuška, aby byl trochu za pitomce. Ty jsou jeho práce.
* Uvažoval jste někdy o tom, že by postavičky v Kuky se vrací nemluvily? Původně tam měl hrát pes, klacek a kámen...
No ale právě proto tam byl dialog
důležitý. Když už by postavy neměly ani tvář a moc by se nehýbaly, tak by si aspoň povídaly. Ještě před pár měsíci jsem ale uvažoval o tom, že by celý ten film byl jen „na pusu“: všechny zvuky by byly jen vrrrm, vžuum, tš tš, cák, jako kdyby si ho kluci nazvučili doma sami. Ale toho jsem se vzdal, protože by to ten film ochudilo.
* Kukyho šedesát lidí natáčelo celých sto dní. Jak to bobtnalo?
Ten proces byl dlouholetý. Nejdřív to vypadalo, že to půjde hrozně rychle a levně, že Kukyho „ošmejdím“ malou videokamerou. K té nepotřebujete ani žádné extra svícení. Ale jakmile se rozhodnete pro kameru pětatřicítku, musíte mít objektivy, technika, který je vyměňuje, stativ, na který ji postavíte, dalšího asistenta, který ho přenáší a zakopává, svícení, auta... Strašně se to celé zkomplikuje a zpomalí: než kameru nastavíte, světlo se posune. Protože až když chcete v lese natáčet loutkový film, zjistíte, jak se tam to světlo hýbe. Ten krásný flíček světla na mechu, ke kterému přiskočíte a vydechnete, „tady je to kouzelný“, je za pět minut jinde. Tak si řeknete, „počkáme, dojde sem támhleten flíček“. Nedojde! Ani támhleten. A v půl páté je v tom lese tma jak v ranci. Takže potřebujete osvětlovače a další lidi ke kameře a najednou je vás v tom lese šedesát a prostě se to táhne.
* Takováhle armáda musí v lese zanechat spoušť...
Snažili jsme se mít základnu na silnici a věci do lesa přenášet. Taky jsme používali vymezovací pásky, aby se vědělo, kam se smí šlapat a kam ne. Ale stejně vám na ten kámen s mechem vždycky někdo šlápne a kouzlo je pryč. Tyhle lesní minidetaily jsou organické, dokonalé, uměle se vytvořit nedají, to už není ono. Musejí se prostě najít.
* Od přirozených věcí v lese k záměrné stylizaci: k výtvarné spolupráci jste oslovil Jakuba Dvorského, autora počítačových her Samorost a Machinarium. Bylo to kvůli nim?
Ty hry jsem vůbec neznal. Hledal jsem výtvarníka, který má vztah k přírodě. Navedl mě na něj produkční David Rauch, který tomu projektu hrozně věřil a podporoval mě, když jsem Kukyho zastavil a nevěděl kudy dál. Poslal mi odkaz na Samorost, ve kterém jsem viděl, jak Jakub pracuje s přírodou, jak z ní přebírá struktury a jak používá předměty, které my známe jako odpadky: raketa je plechovka od párků, ešus létající talíř. Zavolal jsem mu, ale nezněl zrovna nadšeně, protože pro samou práci na Machinariu nevěděl, kde mu hlava stojí. Ale sešel jsem se s ním a poslal mu scénář. Ten ho zaujal, protože to bylo zase něco jiného, než co dělal předtím. Pustil se do Kukyho s hroznou vervou, myslím, že musel trochu šidit i to Machinarium. S ním ten projekt nabral nový dech.
* Loutkoherci z divadla Buchty a loutky se prý při natáčení synchronizovali společným zpěvem. Co si zpívali?
Třeba Šla Nanynka do zelí... Je to úplně primitivní nápad, ale bez něj se ty loutky vést opravdu nedají. Jeden loutku drží takhle shora a hýbe nohou, druhý zase odjinud tou druhou, a dokud nemají stejný rytmus, stejný dech, tak jim to spolu nebude fungovat.
* Kuky se vrací bude uvedený v hlavní soutěži v Karlových Varech. Jak jste reagoval, když vás z festivalu oslovili?
Byl jsem nadšený! Tři dny předtím jsem Kukyho pouštěl manželce a ta řekla – hele, to je jak ty filmy s Brucem Willisem. Tam furt někdo někoho honí, někde má vybuchnout bomba... Mě nezajímá, kdo ji kam položil a který drát přestřihnout. Jdu na to, protože chci vidět Bruce Willise ve zpoceným tričku. Ale tady žádný Bruce Willis není. A já jsem si říkal, do-pr-kýn-ka, to teda mám vostrou bábu doma. Říkal jsem Evě Zaoralové z festivalu, ať na mě nebere žádné ohledy, že se známe a že se nezblázním, když se jim ten film hodit nebude. Ale ona byla po projekci úplně nadšená.
* Jak vidíte šance Kukyho mimo Českou republiku?
To je na světě to krásné, že si nemůžete nikdy naplánovat všechno. Říkal jsem si, že by Kuky mohl Jakubovi pomoct v tom smyslu, že díky němu bude o jeho hry větší zájem. A stal se úplný opak. Machinarium, které mezitím dokončil, je mezi hráči světový hit a píší o něm všechny herní weby. Když vyjel trailer ke Kukymu, Jakub těmhle novinářům poslal link, oni ho dali na své stránky, a my jsme se tak skrze herní společnost Amanita Design stali světovými. 53 % návštěvnosti traileru na YouTube je z USA, z Česka jen 40 %.
* A ozval se vám už z USA někdo?
Nikdy předtím se mi nestalo, že by mi přišel e-mail v duchu, tady jsou Warner Bros., máme velký zájem o váš film. Takových e-mailů teď máme desítky. Jen na základě traileru a přes Jakuba.
* Jakého plyšáka jste měl jako malý?
Já si z dětství pamatuju jen ty vojáčky a indiány. Ale táta mi říkal, že jsem měl maňáska, takovou olezlou plyšovou opici. Když mi to řekl, tak jsem si na ni vzpomněl. Pamatuju si, že když do ní člověk strčil prst, mohl jí hýbat hlavou. Měla v krku takovou potrhanou papírovou ruličku. Jestli ji měla nějaká generace přede mnou, musel ji někdo pořád oňuchávat, protože byla opravdu olezlá. ?
***
JAN SvěRáK ? Jestli se o někom dá v kontextu českého filmu říct, že je hitmaker, tak o Janu Svěrákovi (1965). Co film, to divácký úspěch i uznání kritiků. ? Na jeho Obecnou školu kdysi chodily celé třídy. Koljou okouzlil celý svět. Tmavomodrým světem posouval možnosti tuzemského financování, Jízdu zase natočil téměř na koleně. A na Vratné lahve utáhl důchodce – generaci, která už do kin téměř nechodí. ? Málo se ví, že nevystudoval režii, ale dokument. Tomu se však věnovat nechce, protože na to není „dostatečně drzý a rychlý“. Škoda: Tatínek, portrét jeho otce Zdeňka, který natočil s Martinem Dostálem, byl vynikající. Nemám přece nějak výjimečně odlišný vkus než ostatní.
