Dokonalý trojúhelníkový vztah v historické novele současného nizozemského básníka, prozaika a esejisty Tomase Lieskeho (1943) tvoří Felipe II., španělský král (nejdřív jako princ, El Príncipe, pak král, El Rey, a nakonec starý umírající El Patrón), dále Isabela Osorio, dvorní dáma a životní láska dvou pánů, a vypravěč Marnix de Veer, králův služebník, přítel a sok. Král jedná a rozhoduje. Dáma nejedná a skoro nemluví. Marnix vše vypráví, protrpí, promyslí – vzděláním je přece architekt a matematik.
Král si ho oblíbil už v mládí, vybídl jej k odchodu z nizozemského rodiště a získal v něm věrného služebníka s nezávislým smýšlením. Ve chvílích neštěstí se mu král několikrát svěřil, odložil majestát. Tak vzniklo podivné přátelství, zavazující však jen jednu stranu. A do třetice – když král Isabelu a Marnixe přistihl in flagranti, hned si ji odvezl neznámo kam, a tak už to zůstalo. „Co z toho měl, že ze mě udělal nešťastníka, a přitom v téže chvíli nazval přítelem?“
Příběh o komplikovaném vztahu je vlastně chudý dějem, ale bohatý obrazy: „Přepychovost nekonečného stolování pro mě byla zcela nová. Po hojnosti následovala přemíra. Po velkých mísách přicházely ještě větší. Drůbeží frikasé, hodokvas s tlačenkou, ohromné množství colchesterských ústřic, vozy plné mechelských kukaček uprostřed chmelových výhonků. Nakonec spousty chodů ve formě zvířat a turnajů. Paštiky, v nichž byli schováni hudebníci. Felipe se nemohl nabažit.“
Král trpí
Podobnou barokní nadsázkou a manýristickým humorem se vyznačují nejen scény nezřízeného hodování, ale i líčení králova umírání. Trpí při něm takovými bolestmi, že se ho nikdo nesmí dotknout, dokonce ani mu převléknout postel, a tak umírá ve vlastních výkalech a strašlivém puchu. Atmosféra zániku se přitom šíří do celého světa: „Nad krajem se drží pach jako od rozvalené obrovité hudrmanice a u dvora se tohle léto všeobecně mluví o pocitu, jako bychom cpali tvář do zpěněného ochlupeného podpaždí, až to bere dech.“
Felipova nenasytnost, jeho hltání života i vypjatá smrt kontrastuje s Isabeliným klidem a úsporností projevů. K vyjádření lásky nebo vyzařování krásy zdaleka nespotřebuje tolik hmoty a lidí jako Felipe. Vypravěč jí ostatně věnuje mnohem méně slov i pozornosti. Uvědomuje si, že o ní neumí mluvit, že o ní nic neví, popsat dokáže jen zevnějšek. Skrze ni a její nepřítomnost se hodně dozvídá hlavně sám o sobě. A čím dál pevněji se připoutává k Felipovi, přemýšlí o něm, zlidšťuje ho. Jako by Felipe únosem Isabely dobyl Marnixe.
Tomas Lieske vytvořil pestrý sled historických obrazů. Dříve se pokoušel o dráhu malíře, zde stylizuje úžasné výjevy bohatě odstíněným jazykem, který v překladu Olgy Krijtové tvoří dominantu prózy. Právě ve stylu tkví její půvab. Neušlechtilý, někdy i zlomyslný vypravěč má navíc výrazný psychologický postřeh a věcný pohled, blízký současnému čtenáři.
Marnix však nevypráví ani kvůli apartním obrazům, ani z vášně pro numerologii či psychologii, která nakonec vždycky jen chabě imituje lásku. Ústřední číslo tři sice symbolizuje dokonalost, plnost a štěstí, u Marnixe ale mnohem spíš znamená „třetí temperament“ – melancholii. Skořápka jeho obřadného vyprávění není prázdná. Ukryl do ní životní jádro, prchavou událost, která se ho dotkla na chvíli, a on ji musel uchovat navždycky: „Když mě míjela, ucítil jsem vůni lahodící smyslům, kterou jsem si pamatoval z jarních dun nad mým rodným městem... Vlahý přízemní vánek, rakytník, dřišťál a bodláčí; blízkost moře s dráždivou příchutí soli; teplo, neklidný písek... Na krátkou chvíli jsem byl doma.“
HODNOCENÍ LN **** Tomas Lieske: Moje výsostná láska
Přeložila Olga Krijtová Lidové noviny, Praha 2007, 94 s.
