Lidovky.cz: Váš oficiální titul zní diákon u Vysokopřeosvícenosti. To zní trochu jako nějaký odborný termín v elektrotechnice. Co to je?
Jde o tradiční oslovení. U katolíků se užívají termíny jako třeba monsignore či důstojný pán. A diákon je vlastně u katolíků jáhen. U nás se arcibiskup oslovuje jako Vysokopřeosvícenost, biskup jako Přeosvícenost. Duchovní se v písemném styku nazývá důstojný otec. Jde o tradiční oslovení, na kterém hierarchové dnes už většinou netrvají. Používají to jen lidé, kteří to znají. Patří to také k oficiálnímu oslovení.
Chrám Hagia Sofia se otevřel jako mešita, na první modlitbu dorazily tisíce lidí včetně Erdogana |
Lidovky.cz: Z čeho termín vysokopřeosvícenost významově vychází?
Všichni biskupové mají takzvanou apoštolskou posloupnost. V pravoslavné církvi světí nového biskupa vždy další dva tři biskupové. Kdybychom šli zpět v historii, dostali bychom se až k některému z apoštolů. Biskup nemůže být jmenován, aniž by byl uznán od jiných biskupů. Jde o poměrně složitou proceduru.
V evangeliu je napsané, že Ježíš Kristus vkládal ruce na apoštoly a dával jim tak blahodať (milost – pozn. red.) svatého Ducha. Jeho energie každého oživuje. Chirotonizace (proces jmenování – pozn. red.) biskupa a arcibiskupa je také takovým darem od svatého Ducha. Jenom biskup či arcibiskup má plnou blahodať neboli plný dar svatého Ducha k vedení církve. Takto bychom mohli vysvětlit pojem vysokopřeosvícenost.
  |
Lidovky.cz: Jak se zástupci pravoslavné církve u nás staví ke skutečnosti, že jeden z vašich symbolů – chrám Hagia Sofia v Istanbulu – nově slouží jako mešita?
Předešlu, že mezinárodní otázky vždy řeší hlava Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, jíž je metropolita Rastislav. Ten sídlí v Prešově. Když se republika dělila na Česko a Slovensko, naše církev zůstala dál jednotná. Od té doby se metropolita střídá. Jednou je zvolen na Slovensku, jindy za české země. V současnosti je metropolita Jeho Blaženost – to je další tradiční oslovení – arcibiskup prešovský Rastislav.
Ve vámi zmíněném případě církev přijala prohlášení posvátného synodu, který tvoří všichni naši biskupové a arcibiskupové. V něm je vyjádřeno politování nad opětovnou radikalizací muslimského hnutí v Turecku. Jedním z projevů radikalizace je podle našeho názoru i vytvoření mešity v chrámu Boží moudrosti. Ten je přitom velice významný pro východní pravoslavný svět a koneckonců i pro všechny křesťany.
Lidovky.cz: Ale mešita přece v chrámu několik století existovala. Až za prezidenta Kemala Atatürka byla zrušena a chrám posledních 85 let sloužil jako muzeum.
Postup Kemala Atatürka byl chápán ve 30. letech minulého století jako vstřícný krok vůči východním křesťanům. Bohužel nyní dochází k tomu, že už to muzeum nebude. Celý pravoslavný svět apeluje na tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, aby své rozhodnutí, jímž k obnovení mešity vůbec mohlo dojít, ještě přehodnotil.
Lidovky.cz: Vy věříte v možnost zvrácení tohoto rozhodnutí?
Příliš ne, ale apelujeme. Jsme realisté. Nemůžeme předpokládat, že se to jeden týden stane a další týden to prezident odvolá. To si nemůže dovolit ani politicky. Musíme ale vyjádřit svůj názor.
Lidovky.cz: Vím, že jste byl minulý víkend u metropolity pravoslavné církve v Prešově. Jak vypadalo jednání ohledně přijetí společného stanoviska?
Dával jsme k němu určité podněty, ale přímo jsem se jednání neúčastnil. To probíhalo per rollam v posvátném synodu, který tvoří sloužící biskupové a arcibiskupové. Šlo jen o to, správně formulovat postoj. Na něm panovala shoda.
Lidovky.cz: Proč usilujete o to, aby Hagia Sofia nebyla mešita?
Existuje pro to několik důvodů. Ty vnější jsou, že dnes je ve světě úplně jiná situace. V Evropě – a Turecko se chtělo stát členem EU – je plná náboženská pluralita a svoboda. Evropa přijala davy běženců, přičemž mnoho z nich vyznává muslimskou víru. Té se nekladou žádné překážky. Muslimové si staví mešity po celé Evropě. Naproti tomu znovuotevření mešity v chrámu Boží moudrosti bereme jako krok zpět. V Turecku se posiluje muslimská víra na úkor jiných náboženství. A pak existují ještě další důvody.
Lidovky.cz: Jaké?
Máme pocit, že dochází k radikalizaci muslimů. V konstantinopolském patriarchátu jsme registrovali určité pokusy o zastrašování pravoslavných věřících. Musím říct, že to navíc není nová věc. Nechci ale jít do podrobností. Prostě tam panuje napětí, jež s nástupem prezidenta Erdogana zesílilo.
Lidovky.cz: Čím je pro vás chrám Boží moudrosti výjimečný?
Byl postaven během největšího rozkvětu Byzantské říše. Je považován za světový unikát a div. Během staletí získal pro pravoslaví takový význam, jaký má pro západní křesťany bazilika sv. Petra ve Vatikánu. Lidé, kteří Hagii Sofii spatřili, líčí, že je to jako nebe na zemi, protože uvnitř je obrovská plocha stropu, jež není podepřena žádnými sloupy. Ze stavebního hlediska je to unikátní. Stavitel nechal tíhu kopule rozvést na jiné prvky stavby. I po architektonické stránce jde o skvost.
OBRAZEM: V Istanbulu vrcholí přípravy na přeměnu chrámu Hagia Sofia na mešitu |
Lidovky.cz: Právě představitelé katolické církve, papež František či český primas kardinál Dominik Duka, se nad obnovou mešity pozastavili. Jak se na to díváte?
Soudím, že jde o reakci na fakt, že v době, kdy církev nebyla rozdělena na západní a východní, byla Hagia Sofia nejsymboličtějším místem modlitby pro všechny tehdejší křesťany. Bylo to zhruba tisíc let před vybudováním současné baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Místo tak má mnohem delší historii.
Lidovky.cz: Turecko se zavázalo, že chrám nadále zpřístupní všem návštěvníkům bez ohledu na rasu, náboženství a národnost. Co se tedy mění? Vždyť pravoslavná církev v chrámu stejně nemohla vykonávat mše, když tam dosud fungovalo muzeum.
Nemohla. Prostor nebyl vysvěcený. I mozaiky byly zakryté. Pravoslavná církev ani neměla ambici sloužit v chrámu mše. Vnímáme to však ideově. Vytvoření muzea byl od Atatürka vstřícný a symbolický krok k usmíření mezi křesťany a muslimy. Když se teď status mění, nevíme, co to znamená.
Lidovky.cz: Jednou z celkem patnácti autokefálních, tedy nezávislých, církví je v pravoslaví i ruská pravoslavná církev. Proč se její podporovatel prezident Vladimir Putin více neangažoval ve snaze Turecku „domluvit“?
Je dobře, že se více neangažuje. Vycházím z povahy pravoslavné církve a křesťanství vůbec. Ve všech státech se církev a stát odlučují. Křesťané by měli všechny věci řešit mírově, ne silou. Děje-li se nějaké bezpráví a újma, člověk by na to neměl reagovat agresí. Dle mého se však záležitost přesto projeví na rusko-tureckých vztazích. Do Turecka pravidelně přijíždí velké množství ruských turistů. Může se stát, že nyní budou zemi bojkotovat.
Jeho svatost Kirill, nejvyšší představitel ruské pravoslavné církve, k tomu dával prohlášení, ale tím to končí, protože věříme, že zejména vztahy mezi církvemi by se neměly řešit silou.
Lidovky.cz: Mimochodem, v tureckých médiích v minulosti zaznívala obvinění konstantinopolského patriarchy Bartoloměje z podpory puče proti prezidentu Erdoganovi v roce 2016. Nejde nyní v tahu s mešitou tak trochu o odvetu?
Jsem přesvědčen, že patriarcha Bartoloměj se už z titulu své funkce do žádného puče nezapojil. Církev Kristova byla ve svých cílech od počátku apolitická. V pravidlech svatých apoštolů dokonce stojí, že se duchovní nesmí zapojovat do politického života. Pokud to udělá, je zbaven úřadu a případně vyloučen z církve.
Dodám, že mezi tureckou mocí a pravoslavnou církví nějaká forma koexistence panuje. Konstantinopolský patriarchát stále funguje. Kdyby ho tam Turci nechtěli, škrtem pera by ho zrušili. Nemůžeme říci, že by byly vztahy natolik špatné, že by tam nemohl být.
Lidovky.cz: Jak si vysvětlujete přitažlivost, kterou má v poslední době muslimská víra pro některé mladé lidi v Evropě?
Sám jsem o tom přemýšlel a studoval muslimskou víru. Účastnil jsem se skupiny, která vedla mezináboženské dialogy v Česku. Byli tam hinduisté i muslimové. Vždy se tam diskutovalo na nějaké konkrétní náboženské téma. Člověk zjistí, že na mnoho otázek mají náboženství podobný pohled. A že nemusíme být nepřátelé, ale v klidu vedle sebe žít v míru.
Chytlavost muslimského vyznání je podle mne dána jeho pevnou logikou. To znamená, že tam do sebe vše zapadá. Nechci se muslimů dotknout, ale mají přesně dáno, že když udělají toto, čeká je takové nebe, a když něco špatného, čeká je trest. To je malinko obchodní vztah, který neuznáváme.
V křesťanství je dle mého více duchovnosti. Věříme, že učení je od Boha, takže nemůžeme vše rozumově pochopit. Pravoslavnou víru začneme chápat, až když budeme žít dle křesťanských zásad. Někdo se může dostat až na úroveň světce, který dosáhne zbožštění, což je cílem každého křesťana. Věříme, že až Bůh může dát člověku tuto milost. Není automatické, že ji dostaneme, jen když budeme žít podle křesťanských zásad. Někdo by si totiž mohl říci: Budu žít dobře, protože pak za to dostanu něco jiného. To ale není cesta skutečného křesťana.
Lidovky.cz: A ta je tedy jaká?
Že má člověk lásku ke svému bližnímu nikoli proto, že mu to někdo předepisuje, ale proto, že si myslí, že je to správné. A to třeba i v případech, že kvůli tomu bude mít v životě překážky. Teprve potom se křesťan může vydat na cestu k Bohu.
Světci, kteří k němu došli, se zpravidla zobrazují se svatozáří. Lidé na nich viděli, že jim zářil obličej. Někteří měli dar jasnozřivosti, jiní zase mohli druhé uzdravovat. Měli dary od Ducha svatého, které jsou podle křesťanů důkazem, že je tato cesta správná a má smysl. Ne všichni se samozřejmě mohou stát světci. Je to boj, který svádí věřící uvnitř sebe. V tom vidím rozdíl. Mnoho lidí chce jasné a okamžité vysvětlení. Křesťanská duchovní cesta ale trvá celý život. Je to cesta objevování.
Moskevský profesor teologie Alexej Osipov moc hezky říká, že je to cesta, při níž si sundáváme růžové brýle, kterými se díváme na sebe, a odhazujeme tmavé brýle, jimiž se díváme na druhé, které snadno odsuzujeme. Ve staroslověnštině pro to existuje pojem smirenije, což znamená, že poznávám, kdo jsem já ve skutečnosti. Když poznám sebe, začnu méně odsuzovat druhé a začnu lépe chápat křesťanský život. To však je cesta složitější a pro mnohé nepochopitelná a těžká. Proto nikdy není masová.
