Čtenář novin podvědomě očekává, že v Aténách najde pohřební náladu. Jenže atmosféra je na první pohled úplně normální. Rozjaření mladí řidiči se prohánějí centrem, z aut burácí pop-music.
Místní, s nimiž se podaří zavést řeč na státní deficit a evropské zděšení z Řecka, docela často nabízejí stejné vysvětlení: my Řekové pravidla nedodržujeme nikdy. Traduje se, že když po osvobození zpod osmanského područí (1830) hrozil hladomor a lidé přesto odmítali neznámou novinku -brambory, musel je premiér nechat zakázat. Jejich cena na černém trhu okamžitě vylétla vzhůru, brambory se ujaly a zákaz mohl být v tichosti zrušen.
Ani dnes se import z pokročilejšího Západu neprosazuje snadno. V červenci 2009 byl v souladu s celoevropským trendem vydán zákaz kouření ve větších restauracích (a také například v sázkových kancelářích). Půl roku poté se v restauracích masově kouří. I v hospodách, kde visí cedulka se zákazem kouření, na stolech trůní popelníky - protože zákazníci by si stejně zapálili, zákaz nezákaz. Někde je cigareta povolená, hostinští si totiž v obavách ze ztráty zákazníků vymohli úřední výjimku. Nekuřák Georgios, povoláním fotograf, sice nový zákon chválí - „fotím hodně na svatbách a tam se opravdu kouřit přestalo“, obecně ale platí, že předepsanou změnu praxe za pár měsíců povážlivě nahlodala.
V ulicích přiléhajících k hlavnímu nádraží postávají ilegální prodejci. Sortiment rozložili po zemi: v jedné ulici tak jdete kolem dlouhé řady igelitových tašek plných čerstvých brambor, o ulici dál míjíte kopečky z hodinek a cédéček, za křižovatkou už čekají padělané kabelky Louis Vuitton. Prodavači jsou všichni černoši, jeden na sebe prozrazuje, že přijel z Nigérie. Žádné obezřetné ohlížení kolem, žádná úzkost z policie. Když už se uniformy objeví, většinou se prodavačům podaří utéct, takové situace ale nastávají zřídkakdy. Policisté hlídkují před centrálními úřady a na křižovatkách mezi centrem a anarchistickou čtvrtí - obtěžovat ilegální prodejce by zřejmě bylo pod jejich úroveň a nad jejich síly. Černí trhovci však posilují všeobecný pocit laxnosti, pro Řecko tak charakteristický.
„Na ulici netelefonujte. Cizinci jsou tu drzí tak, že vám mobil klidně utrhnou od ucha,“ varuje mě recepční hned po příchodu do hotelu. Stesky na cizince - ne na všechny, například Poláci nebo černoši Řekům v zásadě nevadí - je tady v centru slyšet často. Že už čtvrť kolem náměstí Omonia není ta původní drahá adresa, prý zavinili oni. Skutečně - zdá se, jako by lokalita patřila mužům z Íránu, Pákistánu a z Albánie, kteří se tu hloučkují ve dne v noci. Movití Atéňané bydlí často patnáct dvacet kilometrů z centra, ve čtvrtích, kam už nevede metro.
Ze staršího ošuntělého pána na recepci se vyklubal novinář, který si tu po nocích přivydělává. Schodek ve státním rozpočtu? „Nikdy se z ničeho nehroutíme. Zajímá nás to, jistě, ale kdo by věřil politikům?“ uvažuje.
Venkov Cesta z Atén do Soluně vede na sever, do bohatší poloviny země. Člověk tu po odbočení z dálnice má větší jistotu, že do cíle dojede po asfaltu a přitom bude projíždět moderními vesnicemi. Právě infrastruktura je nejznámějším výkonem Evropské unie v Řecku. Země je plná příslušných tabulí s evropským logem. S EU však nesouvisí jen to, co v krajině nového vzniká, ale i to, co z ní mizí. Ještě před deseti lety bylo na venkově nepoměrně víc obytných domů, kde se ze střechy zdvíhal železobetonový skelet a z něj ještě trčely dráty. Lidé si stavěli s předstihem - když už se totiž dali do stavby domu, rovnou přistavěli i kostru pro další patra, která přidělají, až jednou děti založí rodinu a budou potřebovat soukromí. „Dřív když člověk dostal od rodičů peníze na dům, postavil si rovnou i skelet pro další patra. Každou chvíli se devalvovalo, a kdyby čekal, z věna by mu toho příliš nezbylo,“ vysvětluje 55letý Konstantinos z městečka Ptolemaida, které leží na cestě ze Soluně do vnitrozemí. Dnes se věno v eurech znehodnotí mnohem pomaleji. Lidé si tedy novostavbu často hned zastřeší a přístavba dalších pater může počkat. I takhle subtilně se na tváři země podepisuje členství v unii.
Konstantinos se narodil v moravském Krnově. Pochází z rodiny řeckých komunistických partyzánů, kteří na přelomu 40. a 50. let zakotvili v Československu. Do vlasti svých rodičů odešel v roce 1983. Původně se živil jako řidič kamionu, když ale před pár lety zemřel tchán, převzal po něm hospodářství. A během farmaření se mu přihodila věc mezi řeckými zemědělci dodnes krajně neobvyklá. Na plodiny, které na svém osmihektarovém poli pěstuje, přijímá evropské dotace. Dlouhá léta dotační systém fungoval na čestné slovo - zájemce jen nahlásil, kolik čeho pěstuje, a pak už jen čekal na dotace. Konstantinose ale vybrali k namátkové kontrole a jeho pozemek zaměřila družice: „Jsou přesní. Z osmi hektarů plochy mi odečetli dva tisíce metrů čtverečních v rohu pozemku, kde stojí domek s nářadím a nic se tam nepěstuje.“ Tak do země nenápadně přichází přesnost, kterou místní úřady tradičně ignorovaly.
V mnoha částech Řecka dosud nemají pozemkové mapy, z nichž by se dalo vyčíst rozhraničení jednotlivých pozemků. Kvůli zákonu, podle nějž se za hranicemi města smí stavět jenom na pozemcích nad čtyři tisíce metrů čtverečních, se zájemci o půdu často dohodnou s prodejcem, že koupí menší pozemek, ale do smlouvy se napíše větší. Kdyby někdo sečetl rozlohu pozemků v převodních smlouvách, Řecko by se prý rázem zvětšilo.
Soluň Příjezd do kosmopolitní Soluně vrací člověka do velkého světa. Bez ohledu na krizi se ve městě chystá stavba metra a bulvár vedoucí od nádraží do centra si pro sebe před raziči metra zabrali archeologové. Soluň, dvojka mezi řeckými městy, je jakási metropole tuzemské buržoazie, elegance a dražších obchodů. Studentka Larisa svou zálibu v nových botách a šatech zatím neomezila, všímá si ale, že ve značkových obchodech provoz poněkud ustává: „Lidi chodí míň ven, míň nakupují. To ale pozoruju už asi rok, to se státním deficitem nesouvisí,“ zdůrazňuje Larisa.
Možná. Návštěvníka se ale zmocňuje pocit, že kdyby měl rozvrat státních financí vypadat takhle, není čeho se bát. Nekonečné restaurace, taverny a kavárny možná nepraskají ve švech, většina jich je ale slušně zaplněná.
Je neděle před půlnocí, malým archeologickým areálem v ulici Dimitrou Gounari se prohánějí puberťáci, kteří přelezli branku přímo pod cedulí se zákazem vstupu. Před policejní centrálou stojí asi 15 policistů s výzbrojí a silnými motorkami. Když se po deseti minutách vracím, vidím motokolonu právě odjíždět - policisté museli k rychlému zásahu. I bez nich působí velitelství frontovým dojmem: hlavní vchod obehnaný zátarasy, amplionek nad vchodem bůhví proč přenáší provoz policejních vysílaček. Už o dvacet metrů dál ale panuje úplná idyla a poslední páry dokončují svá korza.
V amerických novinách, které pasažérům nabízejí při vstupu do letadla, se píše o delegaci EU v Aténách. Je pondělí pět hodin ráno, letadlo se zvedá a tuto rozporuplnou zemi za pár minut pohltí mlha.
Z ošuntělého pána na recepci se vyklubal novinář, který si tu po nocích přivydělává. Schodek ve státním rozpočtu? „Nikdy se z ničeho nehroutíme. Zajímá nás to, jistě, ale kdo by věřil politikům?“
