Když si v 70. letech minulého století začal tento směr získávat v dějepisectví popularitu, stál v ostré kontrapozici k dosavadním politickým i sociálním dějinám. Zatímco první proud se soustřeďoval na životy velkých osobností (častěji mužů než žen), druhý proud pomocí kvantitativních metod a studia klíčových procesů uvnitř sociálního systému studoval společnost jako celek. Politické dějiny ulpívaly často na povrchu dění a sociální historiografie zase téměř rezignovala na poznání jednotlivého. Tak jako tak obyčejní lidé byli v historiografii redukováni do podoby hromadných statistických údajů. Mikrohistorikové si vzali za cíl změnit optiku nahlížení na minulost. Pomocí detailního poznání jednotlivého chtěli dospět k poznání celku. Často však ustrnuli právě na onom sbírání nejrůznějších marginálních faktů, aniž by jakkoli prohloubili naše poznání sociálních celků minulosti.
Pavlu Himlovi jsou vagabundi prostředkem pro studium fungování raně novověké společnosti a na velkém množství jednotlivých případů studuje konkrétní formy tzv. patrimoniálních vztahů. Spolu s tím rozšiřuje (a koriguje) naše poznatky o formování moderních teritoriálních států. Svým studiem fungování moci v lokálním měřítku a v delší časové perspektivě vcelku přesvědčivě dokazuje, že tereziánskojosefinské reformy, třebaže jim máme tendenci přisuzovat naprosto zásadní význam, představují při formování moderního státu mezník spíše jen symbolický.
Přestože autor postihuje klíčové předpisy, upravující zacházení s neusedlým obyvatelstvem, nejedná se o právně historickou studii. Daleko více než na detailní rozbor právních norem se autor zaměřuje na jejich aplikaci v prostředí, do něhož směřovaly. Cíl této mikrohistorie nekonformních jedinců, v níž nejde jen o sestavování obskurních galerií hříšných lidí a jejich poklesků, definuje takto: „Tím, jak společnosti či jejich představitelé definují a pronásledují nepřípustné jednání či životní způsoby, vypovídají nepřímo o sobě samých, o tom, čím se příslušníci těchto společností cítí, čím chtějí nebo čím mají být.“ A na tomto základním předpokladu také vybudoval celý svůj výklad.
Na knížce je sympatické, že je psána hodně osobní formou. Autor začíná svými vlastními zkušenostmi s „neusedlým“ obyvatelstvem v současném Česku a postupně přechází k širším metodologickým úvahám. Období 17. a 18. století považuje z hlediska svého tématu za klíčové, protože právě v této době vzrůstá postih neusedlosti a jeho systematičnost. Zároveň s tím také roste téměř geometrickou řadou počet dochovaných pramenů, které umožňují zachytit jednání historických aktérů. Právě tyto popisy konkrétních případů a výpovědí polapených tuláků zaujmou ty čtenáře, kteří po knize sáhnou především z důvodu inteligentního pobavení. Lidé z kruhů odborných v ní naopak ocení interpretační schopnosti autora při práci s prameny.
VYŠLO ČESKY Zrození vagabunda
Pavel Himl Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2007, 371 strana.
