Neustále jsem v jednom kole. Celé dny trávím v redakci a jediné, co mě upozorňuje na to, že se nacházím uprostřed mrazivého prosince, je rýma, bolest v krku a skutečnost, že ve svém oblíbeném černém svetru a ležérní šedé šálce už mi není tak teplo jako před pár měsíci.
Pořádný šok jsem však zažil před pár dny, kdy jsem si vyrazil na výšlap pražských zámeckých schodů, na jejichž vrcholku mě čekala úchvatná výstava Zlato Inků. Náhle jsem se ocitl v davu lidí, kteří u Svatovítské katedrály zpívali Tichou noc. Vzhlédl jsem k nebi, kde se tyčil nazdobený vánoční strom, a uvědomil si, že nesním. Právě jsem se probudil do reality zvané advent.
Až v tu chvíli jsem pochopil, proč mě matka obdarovala chvojím a smutečním věncem, aniž bych trpěl nějakou smrtelnou chorobou.
Jenže pak mě to napadlo: Vánoce jsou za dveřmi, a já ještě nemám žádné dárky!
Ježíšek existuje!
Vánoce jsem vždy miloval. Živě si vybavuji jeden Štědrý večer, kdy jsem na vlastní oči viděl, jak Ježíšek zatarasil prosklené dveře v obýváku křeslem a začal pod stromeček ládovat dárky. O Vánocích jsem se s rodiči procházel zasněženou Prahou, navštěvoval babičky a chodil se dívat na bečící ovečky u pražské Lorety. Ani s přibývajícími roky Vánoce neztrácely na kráse. Ježíšek přesně věděl, že kopací míče, lyže a brusle může nechat u sousedů, zatímco lego, plyšáky, angličáky a oblečení patří zase pod ten náš stromek. Velká změna nastala až ve škole. Marně jsem tehdy spolužákům barvitě popisoval své ježíškovské vidění u nás v obýváku. Verdikt byl jasný - Ježíšek neexistuje a dárky nadělují rodiče!
Ještě před třemi lety jsem si Vánoce užíval a nechápal jsem, že někdo může v tom úžasném čase provoněném skořicí prožívat nějaké stresy. Dárky jsem měl promyšlené a perfektně zabalené už pěkných pár týdnů před Štědrým večerem a svou rodinu jsem na Štědrý den nutil do lití olova, krájení jablka nebo k návštěvě půlnoční mše, která pro mé nevěřící rodiče znamenala opravdový očistec.
Když se ze mě však před pár lety stal pracující jedinec, konečně jsem pochopil, že Vánoce vlastně nejsou tak idylické, jak jsou často prezentovány. Proto se dnes děsím chvíle, kdy v rádiu začne Ryba rybě vyprávět a kdy mi cestu zatarasí kolona červených náklaďáků Coca-Cola.
Abych nebyl pozadu, rozhodl jsem se věnovat druhý adventní víkend nákupu dárků. V Excelu jsem si vytvořil tabulku s názvem Vánoce 2008 a napsal do ní všechny lidi, které chci obdarovat, a dárky, jež jsem jim přiřadil. Nechyběla ani předběžná finanční kalkulace, trasa nákupů s přestávkou na oběd a několik povzbuzujících kavárenských sedánků. Byl jsem pevně rozhodnut, že letos zvládnu nakoupit dárky během jediného víkendu, aniž bych kupoval zbytečnosti a tlačil se v davu maniaků, kteří se řídí heslem: urvi, co můžeš, hlavně když to stihneš.
Vánoční nákupy podle manuálu Šestého prosince ráno jsem si naplnil termosku skořicovým čajem, na iPodu pustil vánoční vypalovačky od Mariah Carey a George Michaela a spolu s plyšovým koněm, který je celoročním spolucestujícím na přístrojové desce mého auta a jemuž jsem pro tuto příležitost pořídil speciální santaclausovskou čepičku, jsem vyrazil vstříc vánočním nákupům dle manuálu.
Brzy jsem pochopil, že jsem nebyl sám, kdo měl ten geniální nápad nakupovat včas a bez stresu. Spolu se mnou totiž v podzemních garážích obchodního centra hledalo místo k parkování mnoho dalších zoufalých Pražanů a ještě zoufalejších mimopražských lovců dárků, kteří se v podzemním bludišti ztráceli a bezmocně jezdili sem a tam. Ze sáhodlouhých kolon vystřelovaly nadávky a zvednuté prostředníčky - inu vánoční atmosféra, jak má být.
Když jsem konečně zaparkoval a namísto obvyklých deseti metrů putoval k výtahu asi pět kilometrů, musel jsem okamžitě změnit pořadí zastávek ve svém manuálu a ještě před prvními čtyřmi obchody se uklidnit v kavárně. Kávu jsem prostě potřeboval. Mladík za pultem mě však zpražil oznámením, že mou oblíbenou kávu mi bohužel nabídnout nemůže, ale zato mi může doporučit jinou kávu - z vánoční edice s příchutí perníku a bílé čokolády. Nezbylo než souhlasit.
Byl to hnus. Z mého manuálu okamžitě zmizely další návštěvy kaváren, jedna zkušenost s vánočním zázrakem stačila.
Babička a mýdlo s mašlí Pak jsem vlezl do několika obchodů. Přes davy lidí nebylo vůbec vidět vystavované zboží. Zažil jsem několik hádek, postrkovaček a pohrdavých pohledů prodavaček. Pohár trpělivosti přetekl. Utekl jsem zpět do auta, v iPodu naladil Summer Hits a koníkovi jsem vztekle strhl čepičku. Nenávidím Vánoce!
Hned v neděli jsem se tedy místo nákupů rozhodl navštívit babičku. Její byt byl provoněn cukrovím a po stresu, který číhal v obchodním centru opodál, nebylo ani vidu ani slechu.
Když jsem se zadíval do skleněné vitríny, uviděl jsem v ní vystavený hrnek, sprchový gel, sušené květy a další artefakty, které jsem babičce věnoval k Vánocům v několika minulých letech. Mýdlo bylo nepoužité a na hrnečku se stále ještě skvěla mašle. Na mou otázku, proč ty věci nepoužívá, odpověděla: „Vždyť je to škoda! Takhle je mám alespoň pěkně pohromadě a vždycky, když se na ně podívám, si na tebe vzpomenu.“
Na židli u babiččina stolu mi najednou připadalo, že konečně vím, „o čem“ ty Vánoce jsou. Důležité není, kolik dárky stojí nebo jestli jsou značkové, ale to, jak si je dovedeme užít. A někdy je k tomu ani nemusíme vybalovat...
***
V Excelu jsem si vytvořil tabulku s názvem Vánoce 2008 a napsal do ní všechny lidi, které chci obdarovat, a dárky, jež jsem jim přiřadil.
