LN Je pravda, že vás k natočení filmu o Edith Piaf inspirovala její fotografie?
Je. O Edith Piaf jsem toho ještě před nedávnem vlastně moc nevěděl, znal jsem jako každý tři čtyři písničky, pár drobností ze života... Ale jednou jsem zašel do knihkupectví poblíž Champs Elyses, kde bydlím, a tam jsem narazil na knihu fotografií Edith Piaf. Zaujala mě tam jedna, která ji zachycuje velmi mladou a velmi vzdálenou tomu, jak ji mají lidé v paměti. To ve mně spustilo touhu natočit o ní film. Ihned jsem poslal esemesku svému producentovi, jestli by ho takový projekt zajímal. Do deseti minut jsem měl odpověď, že ano.
LN Točit životopisný film bývá dost ošemetné, jaký jste zvolil k téhle látce klíč?
Nechtěl jsem jednoduše posbírat fakta a natočit klasický životopisný film. Šlo mi o psychologický portrét umělkyně, chtěl jsem, aby si lidé odnesli z kina pocit, že Edith Piaf porozuměli.
LN Pro váš film bylo zásadní najít dostatečně přesvědčivou představitelku hlavní role. Jak jste přišel na Marion Cotillardovou?
Před natáčením jsem ji osobně neznal, ale byla to moje první a jediná volba, na nikoho jiného jsem v souvislosti s touhle rolí ani nepomyslel. Zavolal jsem jí teprve ve chvíli, kdy jsem měl hotový scénář. Dlouho s odpovědí neváhala. Byl jsem si vědom toho, že je mnohem hezčí a vyšší než Edith Piaf, ale věděl jsem, že je to prostě ona, byla to intuice. 
LN Cotillardová se do Piaf doslova převtělila, hraje ji od patnácti let až do smrti, to je velká časová plocha, která vyžadovala spoustu vnějších i vnitřních proměn. Jak vypadala práce na roli?
Měli jsme strašně málo času na přípravu, nemohli jsme dělat ani testy masek, natož nějak dlouho zkoušet. Dal jsem Marion záznamy s vystoupeními Edith Piaf a knihy... To bylo všechno. Během prvních dnů natáčení jsme našli ten správný herecký výraz. Těžké bylo také objevit dvě představitelky, které hrají Edith, když jí bylo pět a deset let. Našli jsme je teprve dva týdny před natáčením.
LN Proč film vznikal tak rychle a bez velkých příprav?
V jednu chvíli se ukázalo, že máme málo peněz, a jestli jsme ho chtěli natočit, museli jsme začít hned. Hodně nám pomohl štáb v Praze, točili jsme tu velkou většinu interiérů. Všichni do toho filmu šli s velkým nasazením, pracovali na dvě stě procent a tahle dychtivost vlastně vykompenzovala ty nedostatečné přípravy. Kdykoli bych si natáčení v Praze zopakoval.
LN Překvapuje mě, že je ve Francii obtížné sehnat peníze na film o Edith Piaf. Ona je přece něco jako francouzský národní poklad... Jak ji dnes vůbec vnímají mladí Francouzi?
Když jsme sháněli peníze, tak jsme velmi často slyšeli, že tohle téma dnes nikoho nezajímá, že na film o Edith Piaf nikdo nepřijde, protože do kina chodí hlavně mladí a ti na Edith Piaf nejsou zvědaví. Nakonec jsme ten film stejně natočili a ukázalo se, že jsou kina plná právě těch mladých lidí, které by Edith Piaf přece vůbec neměla zajímat. To pro nás bylo velké zadostiučinění, už jsme se pomalu smiřovali s tím, že točíme film pro důchodce. A ono to bylo přesně naopak, spousta mladých lidí si začala kupovat desky Edith Piaf, zvedla se velká vlna zájmu o ni a o její hudbu. Film už vidělo víc než pět milionů Francouzů, to je, myslím, velmi dobrý výsledek.
LN Ve filmu zazní množství písní, předpokládám, že všechny nahrávky nemohly být autentické...
Některé nahrávky skutečně neexistovaly, třeba ty docela první z třicátých let a samozřejmě její zpívání na ulici. Tyto písně nazpívala zpěvačka, která imituje Edith Piaf. Měli jsme štěstí, sama se nám přihlásila desetiletá holčička, že by ve filmu chtěla zpívat. Byla úžasná, nazpívala Marseillaisu, kterou zpívala malá Edith na ulici. Jinak tam diváci uslyší autentické nahrávky, které jsme nijak neupravovali.
Celý rozhovor najdete v dnešních Lidových novinách.
