Ve škole jako v zajetí, říká Ondřej Šteffl k povinné školní docházce

V roce 2024 to bude 250 let, co u nás byla zavedena povinná školní docházka. Má dnes škola ještě smysl? Není to jen taková lepší hlídárna dětí pro zaměstnané rodiče?
Spousta rodičů to takhle chápe. Možná ne jako hlídárnu, ale prostě si zvykli: děti chodí do školy, my do práce, a tak je to správně. Očekávají, že se tam něco naučí – a ony se tam skutečně něco naučí. Jen ne vždycky to, co budou pro život potřebovat. Škola je hlavně takový zvyk.

Loni jste v Praze otevřel svou vlastní školu, za pár dní otevíráte tři další, i mimo hlavní město. Nebudou na nich známky, děti nesedí v lavicích, až na matematiku, angličtinu a tělocvik tam nejsou klasické předměty. Jací jsou rodiče, kteří hlásí děti na tak alternativní ústav?
Jsou to lidé, kteří vyrůstali už po revoluci, ale škola, do které chodili, byla stejná jako před rokem 89. Většinou mají na školu špatné vzpomínky a pro své děti chtějí něco jiného. Zhruba během posledních pěti let takových rodičů úžasně rychle přibývá.

Čím to, že až teď? Člověk by čekal, že ta změna přijde dřív.
To je jednoduché. Matky jsou starší. Dokud ženy rodily hned po škole a pak byly pár let na mateřské, byla škola jejich jediná životní zkušenost. No a své děti daly automaticky do nejbližší školy. Neměly důvod o tom přemýšlet. Dneska ženy rodí ve třiceti a o tom, kam dají do školy dítě, rozhodují v šestatřiceti. Mají za sebou sedm, deset i více let pracovních zkušeností. Za tu dobu často zjistí, že to, co se učily ve škole, vlastně vůbec nepotřebují, a místo toho potřebují něco úplně jiného, co je ve škole nenaučili. A taky už mají svoji představu, jak by to ve škole mohlo vypadat.

Obecně se má za to, že učení rovná se mučení. „Učení bolí,“ říkáme. Musí to tak být?
Nemusí. Vy i já jsme se toho za posledních deset let naučili spoustu. A bolelo to snad?

Ve vašich školách si děti jednou za čtrnáct dní samy volí takzvané projekty – to, čemu se budou v příštích dvou týdnech věnovat. Jak to funguje, když je přece jen musíte naučit i věci, jako jsou třeba zlomky?
A vy umíte zlomky?

Ne. Ale kdybych se je tehdy nenaučila, nevzali mě na gympl...
No, ale to jste pořád v zajetí té školy. Jestli chcete, já vám udělám tři příklady na zlomky a můžete to dát kolegům v redakci, jak si s tím poradí. A jestli to dnes už nebudou umět, tak k čemu to bylo? Aby složili přijímačky?

Většina rodičů ale chce, aby děti složily přijímačky. Na gympl, na vysokou...
Já vám na to odpovím takto: nějaký Louis Bénézet, který byl ve 20. a 30. letech minulého století superintendantem pro školství v americkém státě New Hampshire, zjistil, že děti ve vyloučených lokalitách neumí pořádně anglicky, a současně měl pochybnosti o smyslu výuky matematiky. Takže nařídil, že v některých školách se matematika neučila. Děti s ní začaly až v šesté třídě. A víte, jak to dopadlo? V pololetí šesté třídy už na tom byly stejně jako děti, které ji měly od první, a na konci roku na tom byly o něco líp. Moje otázka zní: Odkud víme, že by se měla matematika učit od první třídy? My to nevíme! Žádné výzkumy, experimenty – kromě toho Bénézeta – na to nejsou. Jen jedna polská psycholožka, Edyta Gruszczyk-Kolczyńska, v 70. letech zjistila, že teprve ve čtvrté třídě je 95 procent dětí připraveno učit se matematiku, kterou je učíme v první třídě! Takže ony si děti v páté třídě ty zlomky nějak nastrkají do hlavy, napíšou tu písemku – ale za dva roky nevědí vůbec nic.

Není tedy načase školy prostě zrušit?
Mělo by být povinné vzdělávání, ne docházka do školy. Mně by se líbilo, kdyby děti mohly chodit do školy třeba dva dny a zbytek by byly doma. A to u nás nejde. Protože to, kvůli čemu se dřív chodilo do školy, tedy výklad učitele, si dítě může pustit doma na internetu. Těžko jim třeba matematiku vysvětlí někdo lépe než mistr světa ve výkladu matematiky Salman Khan. Jeho videa jsou už dnes dostupná i v češtině na KhanovaSkola.cz. No a pak by se dítě ve škole mohlo doptat na to, čemu neporozumělo, řešit to společně se spolužáky. V podstatě by se to obrátilo – výklad by byl doma, ve škole „úkoly“, procvičování, na které by učitel měl fůru času.