Když jsem se na autobusovém nádraží v kanadské Victorii loučil v září 1970 s českými krajany, místo mávání si ťukali na čelo, jako že jsem se zbláznil. Podobně si pak ťukali na čelo mí kolegové z ondřejovské hvězdárny, když jsem v Ruzyni vycházel z letiště a oni mě přijeli přivítat a odvézt domů, vzpomíná astrofyzik Jiří Grygar.
Dnes přiznává, že o emigraci zcela vážně uvažoval, protože měl prakticky ideální příležitost zakotvit v Kanadě natrvalo. Dostal nabídku jak na prodloužení stipendia na observatoři ve Victorii, kde byl na stáži, tak nabídku stálého místa ve své specializaci na univerzitě v Calgary. I jeho někdejší školitel profesor Miroslav Plavec ho přemlouval, aby zůstal v Severní Americe, protože sám právě zvolil exil v USA. Rovněž oba jeho astronomičtí spolužáci z Karlovy univerzity, Luboš Kohoutek a Zdeněk Sekanina, se už tehdy pro emigraci rozhodli.
„Jestliže jsem se nakonec přesto vrátil, tak to bylo kvůli českému jazyku a spoustě přátel doma, které jsem nechtěl ztratit. Cítil jsem silnou vazbu ke své vlasti, která byla sice okupována, ale přesto to byla stále má vlast, nikoliv těch fanatických politruků a zbabělých kolaborantů,“ vysvětluje Jiří Grygar.
Zůstat, nebo raději odejít? Takovou otázku řešila v roce 1968 i v letech následujících celá řada českých vědců. Díky „rozvolněným“ 60. letům se často dostali na delší pobyty do zahraničí, po „přituhnutí“ se jim mnohdy nechtělo zpátky. Od rozhovorů k encyklopedii Výrazný odliv mozků postihl po sovětské okupaci v roce 1968 všechny vědecké obory. „Akademie přišla o jedenáct procent vědeckých pracovníků, a takový úbytek se musel projevit v praxi,“ podotýká Milena Josefovičová z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Společně s kolegy a s dalšími badateli z Ústavu soudobých dějin, Fyzikálního a Mikrobiologického ústavu zkoumá v rámci tříletého grantového projektu vědecký exil.
„Nezaměřujeme se jen na studium archivních dokumentů, využíváme také takzvanou orální historii – vedeme rozhovory s pamětníky,“ popisuje Milena Josefovičová. Díky této metodě lze získat řadu cenných informací, které se zároveň uchovají pro další generace. Rozhovory s předem danou strukturou otázek se totiž nahrávají a následně přepisují.
Výsledkem projektu má být databáze českých vědců v exilu a také knižní encyklopedie věnovaná asi osmdesáti nejvýznamnějším. Výzkumníci chtějí zhodnotit vědecký exil a porovnat situaci v Československu a v dalších evropských státech sovětského bloku.
Nechci pracovat ve sklepě A k jakým závěrům výzkumníci zatím dospěli? V letech 1968 až 1970 emigrovalo 574 zaměstnanců Československé akademie věd. Z větší části šlo o vědecké (275) nebo odborné (181) pracovníky. Asi 170 osob využilo k odchodu do zahraničí služební cestu, zhruba 360 lidí vycestovalo soukromě. Emigranti mířili nejčastěji do Spojených států, Kanady, Velké Británie, Německé spolkové republiky a do Švýcarska.
„Po srpnových událostech odešla velká spousta lidí. Říkal jsem si, že kdyby se všichni čeští astronomové v exilu dali dohromady,
Kdyby se čeští astronomové v exilu dali dohromady, mohli by v zahraničí vytvořit
hezký ústav mohli by v zahraničí vytvořit hezký ústav,“ podotýká přední český astronom docent Luboš Perek a připouští, že by v něm sám rád pracoval.
Akademie měla v prosinci 1967 asi 12 500 zaměstnanců, z toho zhruba 2500 připadalo na vědecké a více než 6000 na odborné pracovníky. Opustila ji tedy více než čtyři procenta lidí. Když se zaměříme jen na vědecké pracovníky, bude výsledné číslo ještě mnohem vyšší, vyšplhá až na jedenáct procent. A nejde jen o kvantitu. „Do zahraničí zpravidla odcházeli lidé výborní a dobří. Emigrace znamenala velkou intelektuální ztrátu,“ poznamenává profesor Rudolf Zahradník, uznávaný chemik a polistopadový předseda akademie.
Rozložení v čase ukazuje, že hlavní vlna odchodů spadá do období let 1968 (154 osob) a 1969 (158 osob). V roce 1970 už šlo „jen“ o 105 případů. Také před srpnovou invazí nebyla emigrace vědců masovou záležitostí. V letech 1957 až 1964 se ze zahraničních pobytů nevrátilo 27 pracovníků, v roce 1965 pak 21 lidí. V následujícím roce došlo k nárůstu odchodů na 29.
Do zahraničí vědci odcházeli především za lepšími pracovními podmínkami. „Dosavadní výsledky naznačují, že politické důvody většinou nestály při rozhodování o emigraci na prvním místě,“ podotýká Milena Josefovičová.
Díky uvolnění v 60. letech mohla řada vědců vyjet na stáž do západních zemí. „Tam zjistili, že mohou pracovat se špičkovými přístroji a mají dostatek materiálu pro své experimenty. Zároveň bylo dobře postaráno o ně i o jejich rodiny. Nechtělo se jim opouštět dobře nastartované vědecké kariéry, nuceně se vrátit a nemít naději, že se ještě někdy dostanou ven,“ přibližuje situaci Milena Josefovičová.
Nemám raději zůstat za hranicemi? Rozhodování jednoho z vědců o návratu ze zahraniční stáže ještě před srpnem 1968 názorně ilustruje jeho dopis zaslaný řediteli domovského ústavu:
„K otázce různých zpráv a pochybností o mně: až dosud jsem vždy uváděl, že mám sabbatical year… Nechci ovšem zastírat, že jsem obdržel řadu nabídek na místa, která plně odpovídají mezinárodnímu uznání, které jsem si svou prací získal (bohužel odpovídající uznání jsem v ČSSR nikdy nedostal) a která zaručují dostatečný prostor i vybavení pro další rozvoj mé práce a také sociální zabezpečení. Je jasné, že o těchto nabídkách uvažuji. Rád bych věděl, zda mně nyní můžeš nabídnout vhodné pracovní podmínky (ani ve sklepě, ani v jinak nevyhovujících prostorách).“ Ředitel odpovídá: „… Tvůj poslední dopis byl pro mne víc než zklamáním: doslova mě zděsil, jak daleko jsi ve svém myšlení i formách odešel od způsobů mezi námi dosud běžných… já stejně stále si myslím, že si věc rozmyslíš, znám tě natolik, že někdy reaguješ hystericky.“ Dotyčný se však přesvědčit nenechal a zůstal v zahraničí.
Trest pro ústavy Milena Josefovičová s kolegy také upozorňuje, že z některých pracovišť akademie se do zahraničí odcházelo ve velkém, z jiných spíše výjimečně: Emigrace v letech 1968 až 1970 nejvíce postihla Ústav jaderného výzkumu v Řeži – opustilo ho celkem 50 zaměstnanců. Pomyslnou stříbrnou příčku získal Ústav teoretických základů chemické techniky s 33 emigranty a bronz má Fyzikální ústav s 26 pracovníky.
Když se vědci nevrátili ve stanovenou dobu ze zahraničního pobytu, čekal jejich domovský ústav finanční postih. „Mzdový fond byl krácen o plat emigranta,“ říká Milena Josefovičová. Výmluvně to dokazují dochované seznamy emigrantů s vyčíslením jejich platů. Uvedené opatření však nebylo možné dodržovat zcela striktně. Ústavy, z nichž se do zahraničí odcházelo nejvíce, by totiž nezvládly splnit naplánované úkoly.
Graf
Po invazi v roce 1968 raketově vzrostl počet vědců, kteří odcházeli do zahraničí V letech 1968 až 1970 emigrovalo 574 zaměstnanců Československé akademie věd
Zdroj: Masarykův ústav a Archiv AV ČR
