Ve věku jednadevadesáti let zemřel v úterý v New Yorku Jiří Kárnet, dramatik, divadelní kritik, režisér, novinář, esejista, básník a překladatel. Spolupracoval s nejvýznamnějšími osobnostmi naší kultury minulého století, jako byl Jiří Voskovec, Ferdinand Peroutka či Pavel Tigrid.
Rodák z Hořic v Podkrkonoší se po maturitě na reálném gymnáziu v Jihlavě zapsal na právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po uzavření vysokých škol německými okupanty působil jako elév v divadlech D40 a D 41, pak přešel do Městského divadla na Vinohradech, kde mělo být uvedeno jeho drama Bloudění, nacistická cenzura však uvedení zakázala a dočkalo se premiéry až v roce 1947 v Divadle DISK. Po vinohradském angažmá krátce pracoval v Divadle ve Smetanově muzeu se scénografem Josefem Svobodou. Koncem druhé světové války byl internován v pracovním táboře v Německu, po pokusu o útěk ho uvěznili.
Po skončení války přispíval kritikami mj. do časopisů Generace, Kvart a Listy, pravidelně psal do kulturní rubriky Mladé fronty a začal překládat, mj. Mauriacův román Farizejka (1948). Spoluredigoval též sborník nové anglické poezie Mezi dvěma plameny (1948). Bezprostředně po únoru 1948 odjel legálně do Francie, kde měl přednášet o mladém českém divadle v pařížském Louvru, ale vzhledem k událostem se nevrátil a na čtyři roky přijal místo redaktora v československém vysílání Radio France. Připravil se tak o plánované uvedení své hry Blázni v Divadle na Vinohradech, která byla samozřejmě stažena. Ann Voskovcová ji přeložila pod názvem A Time for Madness.
V roce 1952 odcestoval do newyorské East Village, kde prožil dalších téměř šedesát let. Zprvu se neúspěšně pokoušel s Jiřím Voskovcem prosadit scénáře k televizním pořadům. Vrátil se raději k novinářské práci a byl externím redaktorem stanic Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa, kde později získal stálé místo. Věnoval se zejména komentářům událostí v kultuře a v politice, ale také rozhovorům, k nimž se mu povedlo získat i Andyho Warhola a Johna Steinbecka. S Pavlem Tigridem stál u zrodu legendárního čtvrtletníku Svědectví, v jehož redakční radě šest let působil. Koncem předminulého roku vyšel v nakladatelství Paseka jeho Posmrtný deník, esej, který původně vznikl jako odpověď na dvě anketní otázky Václava Havla, které položil některým českým exulantům během své návštěvy New Yorku v roce 1968. Rozsahem se ale vymkl zadání, na Havlovo doporučení měl vyjít v Československém spisovateli v knižní podobě, k čemuž ovšem po okupaci nemohlo dojít. Poslední rozhovor s ním vyšel v měsíčníku Host 1/2010. Editor Viktor A. Debnár připravuje svazek Kárnetových veršů Smutný vítěz, který ještě letos vyjde v nakladatelství Pulchra. Řada jeho textů, zejména divadelních her jako Joska: Relativní tragikomedie zůstává stále v rukopise a čeká na vydání a kritické shrnutí.
S paní Eleanor měl dceru Susan, která je sochařkou.
