V Evropské komisi strávila Eva Jourová (ANO) deset let a nyní přiznává, že neví, jestli jí politika nebude chybět, na rozdíl od Bruselu. Podle svých slov pomýšlí na kariéru v akademické sféře.
Poprvé dorazila Jourová do Bruselu poté, co získala nominaci, před takzvaným grilováním v Evropském parlamentu, které se uskutečnilo v říjnu 2014. „Na to mám vzpomínky, jak jsem se učila asi 2000 stran textu a vlastně jsem byla ráda, že jsem. Vůbec jsem nevnímala město, prostor, lidi jen tak zčásti,“ uvedla Jourová, která byla předtím českou ministryní pro místní rozvoj.
„Začátek byl pro mě pracovně i emočně strašně těžký, protože jsem měla dohodu s dcerou, že půjde žít do Bruselu se mnou, to byla součást mého rozhodnutí. Ona se ale zamilovala a zůstala doma,“ popsala eurokomisařka. Dodala, že nakonec se z té zamilovanosti narodila její vnučka, což bylo úžasné, pro začátek v cizím městě to ale nebylo jednoduché.
„Strašně náročná práce, velká míra nejistoty, která spočívá i v určité jazykové bariéře. To, že umíte anglicky, neznamená, že umíte tu speciální slovní zásobu pro jednotlivé obory. Takže tam byla velká míra nejistoty pro někoho, kdo nepřetéká sebevědomím,“ vzpomíná Jourová.
Poznávání samotného Bruselu proto začalo až později. Nejdříve znala jen unijní instituce. „Každý, kdo tady nějakou dobu žil, říká, že Bruselu se musí přijít na chuť. Jsou tady úžasná místa a nemusí to být zrovna střed města. Krásná architektura, úžasná atmosféra, hospůdky, to je taky Brusel. A když přišel covid, tak jsem pochopila, že jsou tu i nádherné parky a květiny,“ dodává eurokomisařka.
Oblíbila si zejména park v bruselské čtvrti Woluwe, kam se po náročných dnech chodila procházet. „Parky a celkově příroda tady jsou velmi dobrým záchytným bodem pro lidi, kteří tvrdě pracují a potřebují si vyčistit hlavu,“ říká s tím, že svůj první mandát i proběhala, tedy hlavně bruselské ulice, protože před pandemií covidu parky v belgické metropoli ještě tolik neznala.
Kolena mi připomínají můj věk
„Neproběhala jsem ale jen Brusel a Prahu, ale měla jsem ve zvyku večer po jednáních běhat i jinde. Mám skrz na skrz proběhaný i Berlín, centrum New Yorku, Washington i Soul,“ vypočítává. „V určitém momentu mi ale má kolena připomněla můj věk, takže už to nejde, mrzí mě to hodně, ale snažím se alespoň chodit,“ dodává.
2. února 2024 |
I když už v Evropské komisi působí deset let a spousta věcí se změnila, stále musí množství času věnovat i přípravě na samotná jednání. „Když ráno jedu do práce, musím mít nastudováno, s každou návštěvou, s každým jednáním musíte znát nové detaily. Dá se říct, že když je ta příprava zodpovědná a jde o složité věci, tak na hodinu jednání potřebuju třeba tři hodiny přípravy,“ přibližuje Jourová svůj pracovní den.
V začátcích to bylo často i více. Vždy večer, když přišla domů, podívala se v televizi pro odreagování například na nějakou českou detektivku, a pak si šla zase „načítat na další den, třeba tři hodiny, od desíti do jedné ráno“.
Dřina a nervy se vyplatily
Jedním z prvních témat, kterému se musela ve své pozici věnovat, bylo dojednávání dohody o ochraně osobních dat se Spojenými státy. „Tam jsem okamžitě skočila do rozjetého vlaku a ta jednání byla strašně složitá, záleželo na každém slovíčku,“ vzpomíná.
Jednání s USA ale nebylo jediné. „S každým vyjednáváním legislativy musíte být velice ostražitá, abyste se vyjadřovala přesně a taky abyste zachytila jemné nuance v jazyku a zaznamenala, kam který z těch vyjednavačů tu věc tlačí,“ dodává.
Šlo ale zároveň o výbornou školu. „Nechtělo se mi učit, byla to dřina, nervák každý den, ale zpětně to hodnotím tak, že mně to dalo úžasný přehled o věcech, do kterých jsem si nikdy nemyslela, že se dostanu,“ říká. Pro tvrdá vyjednávání bylo podle ní nejdůležitější právě být dobře připravená a znát detaily.
Nemůžete si dovolit selhat
Prostředí v Evropské komisi je podle Jourové zároveň velmi konkurenční, člověk si nemůže dovolit selhat, protože pak se to projeví i na tom, jaký je jeho další vliv, a nezapomíná se na to. „Píše se rok 2015, lotyšské předsednictví, byla jsem v Rize a na tiskovce padla otázka, jestli si myslím, že návrat islámských bojovníků do Evropy může spočívat i v tom, že se napraví a společnost jim odpustí, tedy jestli mají dostat šanci,“ vzpomíná.
„Dneska bych odpověděla levou zadní, ale tehdy jsem chtěla říct oficiální verzi, kterou jsem neznala, protože jsem tu otázku neměla v přípravě. Anebo svůj vlastní názor, který jsem neměla, protože jsem této problematice zas tolik nerozuměla. Takže jsem řekla, že ‚rehabilitation is possible‘ (náprava je možná), a pak se to se mnou táhlo a vím, že jsem tehdy na toaletě tloukla hlavou do dveří a říkala jsem si: Tohle nedám,“ dodala česká eurokomisařka.
Nejbezpečnější je podle ní držet se takzvaných „lines to take“, tedy předem připravených obecných vyjádření k dané problematice. „Ve výsledku to ale může znamenat, že neřeknete nic. A já mám už asi nevykořenitelnou vlastnost, že jsem zvyklá odpovídat na otázky a navíc pravdivě, takže jsem měla i spoustu trablů s tím, že jsem vyběhla před zákopy a řekla jsem něco, co třeba nebylo úplně politicky korektní,“ dodává Jourová.
Během svého působení ve funkci eurokomisařky se setkala s mnoha zajímavými osobnostmi z politiky, byznysu i nevládních organizací a měla možnost mluvit i se všemi evropskými monarchy, prezidenty nebo premiéry. Nejraději vzpomíná na setkání s Madeleine Albrightovou či Lechem Walesou.
Smýkaná diářem
Na práci v Evropské komisi ji baví, že není vůbec monotematická, jak pokud jde o témata, tak i lidi, se kterými se potkává. „Je to neuvěřitelně barvitá a obohacující práce. Někdy je to i adrenalin. Absolvovala jsem desítky takzvaných trialogů, kde se vyjednává každé slovíčko. Tím, že jsem právnička, tak oceňuji možnost podívat se blíže na to, jak se utvářejí jednotlivé normy,“ popisuje česká eurokomisařka. „Vždycky, když jsem v textu našla komisním právníkům nějakou nelogičnost nebo chybičku, tak jsem z toho pak žila týden,“ dodává.
Volno má velmi nepravidelně. „Jsem smýkána diářem,“ říká. Tráví ho většinou právě svižnými procházkami po městě a poznáváním jeho architektury. „Občas si někam vyjedu vlakem, protože to, že se odsud dá jet vlakem do Paříže, do Londýna i do Amsterodamu, je úžasné. A pak také hodně čtu,“ dodává.
Rovněž ráda zpívá, a tak se jednou ročně před Vánoci připojuje k českým krajanům a spolu se sborem Brusinky zpívá v jednom z bruselských kostelů Rybovu mši vánoční. „Vždycky mě jednou za rok vezmou na milost, i když nechodím na zkoušky. Opravdu ráda bych chodila do sboru, ale ta pravidelnost u mě není možná,“ říká.
Mandát Jourové vyprší již za pár měsíců. Po návratu do Česka jí podle jejích slov budou chybět hlavně lidé, kteří ji obklopují. Můj kabinet, to je moje druhá rodina, říká. „Ještě vůbec nevím, jak to vydejchám, až budu odcházet. Jsou to lidé, se kterými dělám celá léta. Fakt se na sebe musíme spolehnout. Já na ně, že mě dobře připraví, a oni zase, že to při jednáních nepokazím. Je to neuvěřitelná symbióza,“ dodává. Pak jí ještě bude scházet „smrtící trojboj“, tedy hranolky, čokoláda a pivo. I když, jak s úsměvem doplňuje, má povolenou kvótu jen dvakrát ročně.
Skončit po deseti letech v Evropské komisi bude podle Jourové velká změna. „Já ještě sama o sobě nevím jednu věc, a to do jaké míry jsem drogově závislá na politice. Ale těším se zároveň na úplně nové věci, které budu dělat s vědomím, že na ně mám čas. Mně je letos 60 let, a to si opravdu rozmyslíte, kde chcete trávit čas, s kým a jak ještě chcete být užitečná,“ říká místopředsedkyně Evropské komise. Pomýšlí zejména na kariéru v akademické sféře. „Chtěla bych být v kontaktu s mladými lidmi. Budu mít obrovské nutkání to, co jsem se tady naučila, někomu předat,“ uzavírá.
