Když se asi před deseti lety začalo mluvit o Kosovu, nechápal jsem, o co svůj nárok vlastně opírají Srbové: když z dnešního moderního a módního pohledu právo na sebeurčení národů má přednost. Tehdy se mi dostala do ruky kniha Co se stalo na Kosovu Rovném. Ne, nezískal jsem žádný správný pohled. Dověděl jsem se, co jsem věděl předtím: že pravda je těžká věc. Napsal jsem o tom tehdy. Dneska je ten spor o deset let ostřejší a mně se zdá, že tehdejší moje psaní se sem hodí ještě víc.
Vítův den, 15. červen roku 1389 na Kosově Poli, znamenal konec středověkého srbského státu. S knížetem Lazarem zahynula mužská generace. Ale pro Turka bylo vítězství také strašné. Některé tehdejší úvahy dokonce pokládaly tu bitvu za vítězství křesťanů. Jako dřív i potom se hospodářsky silnější Turecko dál dralo do Evropy.
Ve dvou dalších bitvách porazili Turci napřed Uhry, pak Rakušany, a ti když ustupovali, Srbové s nimi hromadně odcházeli za Dunaj. Až v několika balkánských válkách 19. století dobyli Srbové části svého území zpátky: ale v opuštěném Kosovu se zatím usadili muslimští Arnauti – Albánci.
Když dneska sledujeme, s nedostatečnými znalostmi dějin a s nesoustavnou pozorností, spor o Kosovo, nerozumíme, nechápeme, křivdíme... S rozumem hodným matematiky a „lidských práv“ hlasujeme pro kosovské Albánce, odsuzujeme srbskou paličatost, hrozíme evropskými tresty. Srb žasne a je uražen: neboť co je dnes Evropa, to na své pozici musel držet on: na západě to dělal jednoduchý oceán.
Je v tom něco jinde už vyhynulého: ve vztahu Srbů ke Kosovu. V Srbsku a v Černé Hoře se po staletí Vidovdan slavil jako národní svátek: „Jaký jsme my to národ,“ píše Veljko Petrović roku 1940. „Oslavujeme svou největší porážku a bez ustání naříkáme nad jednou hrobkou!“
V šedesátých letech minulého století, kdy my Češi jsme se milovali se svou vlastí na místě činu, píše Laza Kostić: „Domove spanilý, srbská vlasti, srdéčko moje, kolébko má!“ – To o Kosovu, vznášejícím se někde v nebi.
„Náš národ je po Řecích jediný, který věří v hrdiny,“ píše Jovan Dučić (1935). (Všecky citáty jsou ze sborníku Co se stalo na Kosovu Rovném, Odeon, 1990.)
Před několika lety jsem se své gruzínské švagrové zeptal, proč Gruzie nepropustí Osetínce ze své moci. Užasle, s očima rozevřenýma řekla: „Ale Ludvíku! To je jako kdybyste vy měli Němcům dát kus Království českého!“ – Na ta slova jsem si musel vzpomenout, když jsem četl výklad Zorana Mišiče „Co je to kosovská volba?“: „Je to nejvyšší etický princip, jejž jsme převzali od Řeků... Kosovská volba, to je především a nadevše duchovní a básnická volba. Je to láska, která zůstává, i když už milenci odešli.“
Ta poslední věta je hrozná, protože se proti ní nedá platně povědět nic, zvláště ne z té dnešní titulární Evropy.
Na těžké otázky, jako je tato, mívám dva názory. Rozhodl jsem se říci právě dneska ten druhý.
(LN 16. června 1998)
***
Srb žasne a je uražen: neboť co je dnes Evropa, to na své pozici musel držet on: na západě to dělal jednoduchý oceán.
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
