Historik Ladislav Kudrna z Ústavu pro studium totalitních režimů nyní vydává o této takřka neznámé kapitole dějin knihu – Bojovali a umírali v Indočíně. Podrobně v ní mapuje osudy jedenadvaceti mladíků, kteří se upsali cizinecké legii, dostali se ve Vietnamu do zajateckých táborů a vrátili se v dubnu 1952 do Československa.
Důvodů proč se mladí emigranti upsali legii, byly různé. Uvědoměle bojovat proti rozšiřování komunismu ve světě chtěl z celé jedenadvacítky podle Kudrny jen jeden. Pro ostatní byl podpis většinou východiskem z nouze: „Když po únoru 1948 emigrovali, ocitli se v internačních táborech, kde panovaly neskutečně bídné podmínky. V tu chvíli přišli verbíři s plnými kufry jídla, šnapsu, cigaret, časopisů a říkali: ,Co tady budeš hnít, pojď do legie‘.“ K zajatcům a dezertérům z legie se věznitelé chovali slušně a v roce 1952 prosadili jejich odjezd do Prahy. Tady zajatci seděli 17 měsíců ve vazbě, soud je ale potrestal mírně a všichni šli brzy domů. „Vietnamci měli eminentní zájem na tom, aby repatriantni byli záhy propuštění. Chtěli ukázat: ,Když přeběhneš, pojedeš domů a budeš normálně žít.‘ “ vysvětluje překvapivou shovívavost historik. Francie válku v Indočíně z let 1946 až 1954 prohrála. Hlavně díky pozdější amnestii se do Československa vrátilo celkem 120 veteránů tohoto konfliktu.
