Když Milan Hlavsa před deseti lety zemřel, zbraslavský kostel byl při obřadu tak našlapaný, že lidé stáli i na nádvoří a dění poslouchali z instalovaných reproduktorů. Byli mezi nimi i tehdejší ministr kultury Pavel Dostál a šéf Národní galerie Milan Knížák. Ano, zakladatel, baskytarista a zpěvák skupiny Plastic People byl legendou pro široký okruh lidí včetně takových, kteří se jinak příliš „nemusí“. A tak to zůstává dodnes.
Slovo legenda tu není nadsazené. Legenda není totéž co ikona či kult. Knezpochybněným ikonám si dosadíte – podle osobního gusta – Václava Havla, Václava Klause či Mirka Dušína. Ke kultovním postavám pro jasný kruh vyznavačů patří zesnulý televizní hlasatel Miloš Frýba. Nositel legendy ovšem nemusí mít vyhraněné tábory fanoušků a odpůrců, nemusí mít sektu vyznavačů, ale jeho příběh musí široce žít mezi lidmi, třeba po hospodách. Do tohoto šuplíku patří Milan Hlavsa. Hudba magická i mystická Jestli se český underground něčím vymykal svým souputníkům na Západě, byl to jeho politický – protirežimní, protikomunistický – charakter. Underground, jak byl znám od 60. let z Ameriky, byl zásadně proti establishmentu. Ten postoj přijali, či spíše sami instinktivně pěstovali ti, kteří underground zakládali u nás. Patřil k nim především kunsthistorik Ivan „Magor“ Jirous. Co ale znamená být proti establishmentu? V Americe to znamená být proti většinové společnosti. U nás za Husákovy normalizace to bylo jinak. Tedy ne, že by underground lahodil většině, ale cejch establishmentu příslušel menšině (rozuměj KSČ), ovládající celou společnost.
Pokud se tedy Hlavsovi Plastici – už pod Jirousovým vedením – vydali cestou opovržení k establishmentu, bylo to opovržení k Husákovu režimu, což režim považoval za hrozbu. Ta cesta dnes působí logicky a jednoznačně: represe proti Plastikům – následné založení Charty 77 – sametová revoluce v listopadu 1989. Při vzpomínce na Mejlu ale ty prefabrikované čítanky odložte.
Chcete-li se o nezávislé kultuře v dobách normalizačního bezčasí i o samotném Mejlovi něco dozvědět, sáhněte raději po autentickém materiálu.
Třeba po Jirousově Pravdivém příběhu Plastic People či po knižním rozhovoru, který s Hlavsou po revoluci vedl Jan Pelc (Bez ohňů je underground). Mejla byl člověk výsostně nepolitický. Z nepolitického prostředí pocházel a nepolitickou cestou vedl i Plastiky v jejich počátcích. Politický rozměr přidal celé věci až Husákův režim svou represí. Dodejme, že zbytečnou a z hlediska pudu sebezáchovy toho režimu kontraproduktivní. Vždyť co si lidé mysleli až do roku 1976 (zatčení Plastiků a procesu s nimi) o undergroundu? V lepším případě nic, v horším pak tolik, že jsou to hudební neumětelové, kteří jen provokují vulgaritou.
Máte-li v oblibě bourání stereotypů, pak vězte, že právě Hlavsa tenhle stereotyp narušil. Alespoň pro ty, kteří se po zásahu státní moci začali o Plastiky zajímat. Ta hudba nebyla neumětelská, ale magická i mystická, což platí třeba pro Hlavsův opus Pašijové hry velikonoční. Jan Brabec, bubeník Plastiků, na to vzpomíná v posledním Respektu: „Milanova hudba měla tak magickou moc, že se celé dílo nakonec pro nás stalo i jistou satisfakcí. Plastici měli obecně pověst primitivních opilých vlasáčů, ale třeba můj otec, teolog a bývalý politický vězeň, při poslechu Pašijí dojetím plakal.“
V tomhle byla Hlavsova apolitičnost. Šlo mu opravdu hlavně o hudbu. Zůstává pak už ironií dějin, že Hlavsa – snad nejméně politický člověk z prostředí Plastiků – to z nich na „formálně politické“ rovině dotáhl nejdál: v roce 1998 hrál v Bílém domě americkému prezidentu Clintonovi. „Kdo z vás tohle má?“ mohl by po letech – kdyby žil – parafrázovat Jiřího Paroubka někde u piva, ačkoliv by jeho stranu možná volil (aby bylo jasno, apolitický tu znamená mnohem spíše neideologický než nevšímavý k veřejnému dění). Ano, Hlavsa zůstal – pro mnohé naivně až legračně – apolitickým člověkem i po roce 1989. „Diktaturu proletariátu vystřídala diktatura peněz,“ říkával na adresu budování českého kapitalismu ve své domovské hospodě v Praze na Klamovce. Narušuje-li to někomu jeho ikonickou představu (Plastici bojující za svobodu proti komunismu i levici všeho druhu), ať se nezlobí.
Je nutný dělat dobro Řečeno na rovinu, Mejla byl především indián, vyznavač indiánského pojetí spravedlnosti a jejich dlouhých vlasů. „My jsme s Jiřím (kytaristou Števichem – pozn. aut.) strašně milovali Vinnetoua a Old Shatterhanda,“ řekl v rozhovoru s Pelcem. „Kudy jsme chodili, tam jsme prohlašovali, že je nutný dělat dobro, podobně jako to dělal Old Shatterhand. Jiří to přímo nazýval pácháním dobra.“
Do „tvrdého androše“ nasměroval Plastiky až příchod Ivana Jirouse. Těmito cestami se Mejla dostal k undergroundu – a pak už logicky do vazby i k Chartě 77. Byl protivníkem režimu, který šel po nezávislé kultuře „jak slepice po flusu“, ale nebyl ani antikomunistou, ani odbojářem, ani mužem s charakterem tvrdého bojovníka odporu, jak by si mohl někdo myslet. Jestliže i u nás to často naráží na nepochopení, není se co divit, že už vůbec to nechápou Američané.
Plastici od počátku hráli skladby skupiny Velvet Underground a jejího lídra Loua Reeda. Přispěli k tomu, že tato legenda amerického rocku byla u nás stejně známá jako doma v New Yorku. Ale když roku 1998 – v témže roce, kdy Hlavsa s Reedem hráli Clintonovi – televize PBS představovala svůj dokument věnovaný Reedovi, došlo ke komickému nedorozumění. Na akci byl i Reedův otec, žijící zcela mimo svět undergroundu. A když mu velvyslanec Vondra vysvětloval, že za hudbu jeho syna šli Plastici do vězení, stařičký pán odvětil: „To je to opravdu tak strašný?“ Nedovedl si prostě představit muziku, za kterou by mohl někdo sedět.
Ale právě to je příběh Milana Hlavsy, autora magických skladeb i hitů českého undergroundu. Jeho píseň Muchomůrky se dodnes hraje v rádiích. Legenda praví, že Hlavsa tento text Egona Bondyho zhudebnil už počátkem 70. let, ale tehdy s ním kapela vyběhla, že je prý málo „androšský“. Hitař Hlavsa, je to snad v undergroundu urážka? Vůbec ne, je to součást mejlovské legendy, i té její části, že je nutný dělat dobro.
***
Pokud se Hlavsovi Plastici vydali cestou opovržení establishmentem, bylo to opovržení Husákovým režimem, což režim považoval za hrozbu
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
