Co vlastně o svých sousedech víme a máme vědět? Můžeme je přece vídat častěji a déle než vlastní rodiče nebo děti. Koho znám já? Z našeho, vcelku malého domu na Zbraslavi vlastním jménem pouze Sofii, které jsou čtyři roky a občas mi mává z balkonu. Odvedle přes metrovou zeď ke mně doléhá dusot a Justin Timberlake, na kterého evidentně soused po nocích sám tančí, hnědovlasá paní v přízemí většinu času pochoduje po chodbě v kolečkových bruslích a člověk nade mnou má nejnemožnější hudební vkus na světě. Když ho v noci popadne nostalgie nebo vášeň, usínáme i my v objetí za lovesongů Lionela Richieho a Diany Rossové. Další soused neustále vozí ve vozíku za autem složené obrovské tříkřídlé okno. Že by fetiš? Poslední památka na dům jeho dětství? A jednou ve tři ráno jsem otevírala domovní dveře podezřele lehké slečně, která se jen prosmýkla kolem mě s tím, že „to je dobrý, jsem hlášená“. Ničí jméno neznám a předpokládám, že nikdo nezná mé, prostě žádné Melrose Place.
Posledních pár let však vyplouvá tolik otřesných příběhů z domácností, že bychom možná do cizích talířů nosy trochu strkat měli. Pak by nikdo nebyl tak dlouho bit, mučen, znásilňován a držen v zajetí. Má přítelkyně, režisérka Alena Činčerová, natočila vloni o bitých manželkách dokument. Zkušenost má takovou, že se sousedé do násilných sporů raději nevměšují a volí nezájem. Jak mi však druhým dechem sdělila, ona sama je svým sousedům vděčná. Když ji kdysi jeden muž bil, sousedé pomoc přivolali. Jiný kraj, jiný mrav. I jinde v Evropě je domácí soukromí posvátné a v USA je povoleno na člověka, který vstoupí do vašeho obydlí bez pozvání, vytáhnout zbraň. Ale třeba v tchajwanské Tajpeji, kde jsem bydlela u dvojice mladých kluků Ah Junga a Philipa, to mají docela jinak. Většinu roku mají všichni na ostrově okna dokořán, průměrně všímavé oko tak ví vše o všech. Moji dva spolubydlící spolu chodili přímo před zraky svých příbuzných, kteří též dům v centru města obývali. Maminky by jejich lásku v tehdy velmi homofobní Tajpeji asi nepřežily, ale takhle byli kamarádi díky tomu, že jim má přítomnost vytvářela chabé alibi. Oni mi za to podstrojovali a prali, i když žárovky a plynové bomby jsem měnila já.
Ulice studu
Jinak ale velkoměsta svou anonymitou vynikají kdekoliv na světě. Když jsem po Skypu vyzvídala u svých přátel, nejdřív ke mně dorazilo několik rozpačitých ikonek, a posléze vyšlo najevo, že jak v Los Angeles, Singapuru, Hongkongu, Buenos Aires, tak v Londýně a Moskvě zjistili s překvapením, že o svých sousedech nevědí dohromady nic kromě toho, že jsou vcelku vstřícní a občas jim kladou poštu na rohožku. Dokonce i v dnešních izraelských kibucech, někdejších tradičních komunách, kde se hromadně hlasovalo i o jménech dětí, už rodiny jedí zvlášť a pečují o své soukromí. Pouze Carmelo z Bruselu zná svého souseda křestním jménem, když ho tento málem uškrtil poté, co ho Carmelova pračka dvakrát za sebou důkladně vytopila a sousedovy milované designové židle z kartonu od Franka Henryho se metamorfovaly do notně abstraktního papiermaché. Rozhlasová stanice BBC podnikla podobný průzkum jako já a jediným, kdo vyjmenoval všechny své sousedy i jejich děti a se všemi sdílel i misky na jídlo, byla posluchačka z městečka na východě Senegalu.
Jak v televizi prohlásila sousedka ďábelského Fritzla Maria Ott-Priestová, v Amstettenu jsou právě ve fázi hledání vlastní duše. Pocit, že jsou místní vlastně pasivními spoluviníky, si vzájemně vymlouvají a potvrzují. „Mám vztek. Žiju jen sto metrů od toho místa a každý den jezdím kolem. Teď začínám přemýšlet, co asi ostatní lidé schovávají ve svých sklepech,“ říká Maria Ott-Priestová.
Ouzko není jen Rakousku, i u nás visí stigma nad jistou kuřimskou ulicí. Muž, který na své chůvičce s hrůzou objevil týraného Ondřeje, se po provalení celé kauzy z místa odstěhoval. Kuřimští sousedé se nyní hromadně stydí, jako by odporný odér uvízl i na nich. Nevšimli si, nenapadlo je. A na jejich podivném pocitu něco je. Americký sociolog James Henslin tvrdí, že hodnoty a chování našeho okolí, tedy i našich sousedů, jsou součástí naší vlastní identity. Proto v určitých místech bydlíme, proto si je vybíráme k životu. Jeho krajan Jeff D. Chapman v Los Angeles píše sociologické studie o tom, že se stěhujeme do míst, kde bydlí většina lidí nám podobných. Podvědomě to zkoumáme už při první návštěvě možného budoucího bydlení. Chceme, aby sousedé měli přibližně stejné vlastnosti a návyky.
Daleko aktivnější je při tom žena, ona zpravidla rozhoduje, zda se v bytě či domě rodina zabydlí. Ona totiž povede děti do školky a k zubaři. Ona potřebuje kadeřníka, zelináře a pediatra. A také, proč to neříct, nás nějak více zajímá, jak se lidé kolem nás a na nás tváří.
Jak mi Chapman nadšeně líčil, na základě svých výzkumů zjistil, že významnou veličinou pro dobré sousedské vztahy je fyzická krása žen v místě bydliště. Měla by být přibližně stejná, abychom se měly rády, výrazné krásky a ošklivky sdružování ohrožují. Stejně jako krása prý dobře formuje sousedství prožité utrpení (manželova nevěra sdílená se sousedkou) či nepřízeň živlů (úklid po povodni se sousedovou pomocí).
Na sousedství může mít dobrý nebo zabijácký vliv i typ ulic a domů. Pražský architekt a urbanista Pavel Hnilička je autorem knihy Sídelní kaše, kde se zabývá fenoménem rozlézajících se periferií Prahy a jiných měst a nahodilým osazováním pozemků domy v okolních vesnicích. „K lepším sousedským vztahům mohou sloužit veřejná prostranství, kde se lidé mohou potkat a pokecat,“ říká lapidárně. O vztazích v domě může rozhodnout třeba jen to, zda je ve vstupní hale lavička nebo ne. Domy také musejí být blízko sebe amít v okolí zajímavé cíle, kam lze dojít pěšky. „Když na periferiích jezdí jenom auta, komunikace mezi lidmi přirozeně vzniká mnohem pomaleji.“
V typickém satelitním městečku jsou bohužel právě tyto nešvary pravidlem, a proto zde lidé se sousedy mají jen formální nebo žádné vazby. V takovém prostředí jsou podmínky pro bujení domácího násilí ideální. Co je za plotem, jako by neexistovalo. A nemusí jít jen o násilí. Co dělat, když se zaběhne pes nebo ztratí dítě a soused ani neví, že vůbec nějaké dítě mám? Bůh ví, jestli nakonec nepraštil toho psa on.
Ať žije sousedský den
Moje devadesátiletá babička nad tím kroutí hlavou. Osmdesát procent jejího vyprávění zabírají životní trampoty její sousedky Čičatkové. Až se děsím představ, že paní Čičatková toho ví o mně tolik, co já o ní. Moje babička je zkrátka lety prověřená sousedka. V mládí bydlela na kovorolnickém předměstí Ostravy a v ulici se staral jeden o druhého jako o svou rodinu. Ženy si vzájemně chodily vypomáhat na pole a v domácnostech se navštěvovali muži, ženy i děti tak často, že dodnes tápu, která z matčiných sestřenic je skutečná a která dítě sousedů. Přitom rozložení sil mezi přívětivé lidi, tupce, lakomce a pomlouvače bylo i tehdy stejné, jen sousedské vazby, nejen u nás, ale v celé Evropě byly intenzivnější. Kdo by se však jal rozplývat se nad idylou sousedských vztahů, nechť sáhne po knize Sousedé od Jana T. Grosse, amerického profesora sociologie a historie polského původu. V polském městečku Jedwabne se necelé tři tisícovky lidí také kdysi velmi dobře znaly, navštěvovaly se, půjčovaly si vejce a mouku, postávaly a vykládaly spolu před obchody. A pak 10. července 1941 nahnali polští Jedwabničtí všechny své židovské sousedy, včetně svých přátel, do stodoly a tu zapálili. Dodnes se při té zmínce tají dech lidem i v samotném Jedwabnem. Docela by mě moji sousedé zajímali, obzvlášť ten, který si zve ty voňavé slečny. A tu přichází Evropská unie jako na zavolání. Organizace při EU, Evropská federace místní solidarity, vymyslela už před devíti lety sbližovací akci, která prý funguje. Jmenuje se Svátek sousedů a poprvé se takto sešli obyvatelé Paříže. Až na poněkud bizarní detail, že úvodní slovo napsal náš eurokomisař Vladimír Špidla (dovedete si představit, že se jeho kamenná tvář zjeví u dveří a optá se, jestli k němu nepřijdete na grilování?), se ten nápad jeví jako geniální: prostě sousedy pozvete na organizovaný mejdan. Každoročně bychom takto mohli otevřít své byty a domy a poté se sousedy kolovat, potykat si, společně něco pojíst a zhodnotit si vzájemně vkus. Letos sousedský den připadl na příští úterý 27. května. Více na www.svateksousedu. cz nebo www.europeanneighboursday.eu. Můj muž (je Belgičan) se zasnil: „Co tady, ale v Paříži to musí být parádní party.“ Zabodla jsem se do něj pohledem: „Proč máš dojem, že bys měl v Paříži lepší sousedy než tady? O co je Paříž lepší než Zbraslav?!“ Možná se svátku letos zúčastním u nás v ulici. A pro jistotu omrknu i sklepy.
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ externí redaktorka Pátku nora.grundova@lidovky.cz
