KOMENTÁŘ
Zavedení kanadských víz je porážkou vlády, o tom není nejmenší pochybnosti. A jestliže je pravda, že o rozhodnutí byli naši diplomati informováni už 29. června, pak se Kohout s Fischerem chovali jako uličníci (byť se tento příměr u tak ukázkově kožených postav vyjímá divně). Jestliže Jiří Paroubek považuje za nutné chválit kroky ministra zahraničí, který je shodou okolností z ČSSD, jen to dokazuje, jak stranický náš údajně úřednický kabinet ve skutečnosti je.
Přitom leccos mohlo být jinak. Kdyby Kanada zavedla víza ještě v době našeho předsednictví (a kdyby nepadla vláda), mohli jsme z titulu předsednictví mobilizovat proti Kanadě důrazněji. Nemluvě už o tom, kdyby Topolánek tolik nespěchal se schválením Lisabonské smlouvy. Bylo to prakticky jediné diplomatické eso, jaké jsme proti Bruselu měli v rukávu, a je s podivem, že ho Topolánek odehrál tak brzy a lacino. Argument, že jsme si po pádu vlády potřebovali rychle aspoň nějak vyspravit reputaci, se dnes jeví jako jalový. Kdyby, kdyby, kdyby...
Zač je toho Brusel Naděje se teď upírá k Bruselu. V sázce je mnohem víc než komfortnější cestování do Kanady. Jak je vidět, Kanada může zavést víza vůči jedné zemi EU, ale tato země jí to nemůže oplatit – tohoto práva jsme se vstupem do EU vzdali, jak s překvapením zjišťuje kdekdo včetně Cyrila Svobody, který zřejmě coby tehdejší ministr zahraničí příliš nedával pozor, co podepisuje. Nejen to, Lisabonská smlouva posílí přesun zahraničněpolitických kompetencí na unii. Ta bude mít svou vlastní diplomatickou službu, jež pravděpodobně odsaje vliv i nejkvalitnější lidský materiál diplomaciím menších zemí. Bude po světě šířit kombinaci bruselského konsenzu se zájmy velkých zemí, jež ji bezpochyby personálně ovládnou. Podle toho, jak teď Brusel zareaguje, si můžeme udělat obrázek o tom, jak asi bude v příštích letech hájit naše zájmy evropská diplomacie.
Nechuť brát ohled na zájmy vetřelců z východu se projevila, už když jsme vyjednávali o bezvízovém styku s USA. Američané chtěli prosadit jednotný registrační systém, který by znamenal faktické zlepšení situace pro nás a zhoršení pro staré země, které už bezvízový styk měly. Těm se to samozřejmě vůbec nelíbilo a stejně samozřejmě předpokládaly, že zájem jejich je i zájem unie. Za boj proti nám byl dokonce pracovník Komise Jonathan Faull nominován v anketě o nejlepšího euroúředníka roku 2008. I teď budou mít sotva chuť si komplikovat život kvůli problémům nějakých postkomunistických ušmudlanců. A přece je třeba se Fischerových úředníků v jistém smyslu podmíněně zastat. Přistěhovalectví je totiž dnes v západní politice koncentrát pokrytectví, zaslepenosti a dysfunkčnosti a ze srážky s ním nikdo nemůže vyjít se ctí. Západní svět je pyšný na své hodnoty – pomáhají mu cítit se ctnostně. Z těch hodnot se vytvářejí stále nová individuální práva a nároky, aniž by se dostatečně hledělo na to, kdo, jak a za jakou cenu bude tyto nároky uspokojovat. Takže stát stojí jednou nohou ve sféře mezinárodních paktů a humanitárních hodnot, proklamuje práva azylantů a jejich finanční a sociální nároky a taky financuje lobby, která tyto nároky účinně propaguje a chrání – prvotní impulz solidarity se dávno rutinizoval, byrokratizoval a sleduje své vlastní přízemní zájmy. Druhou nohou stojí ve stávající společenské realitě, která ho nutí improvizovaně, neochotně a bez vznešené rétoriky ta práva omezovat. Politický tlak mu připomíná něco, pro co se v logice práv a nároků nenajde místo: kdyby přijal všechny lidi na světě, kteří splňují kritéria pro přiznání azylu, tak by to jeho zemi změnilo tak, že by tím bezpečným magnetem pro uprchlíky přestala být.
Exploze nároků I u nás už jsou zárodky této struktury položeny, ovšem na mezinárodním žebříčku atraktivity na Kanadu nemáme. Tam se nůžky mezi vysněnými ideály a vzpurnou realitou rozevírají stále víc. Kanadská rada pro imigraci a uprchlíky hrdě zvěstuje návštěvníkům svých webových stránek, že kanadský lid jako takový si svou azylovou politikou vysloužil Nansenovu medaili, kterou uděluje vysoký komisař OSN pro uprchlíky. Kanadský lid si asi bude muset rozmyslet, co je mu dražší: buď přistěhovalecká politika, s jakou je fakticky schopen žít, anebo Nansenova medaile. Pak ovšem nemůže zavřít dveře lidem, kteří jsou přece v jeho očích pronásledovaní uprchlíci.
***
Kanadský lid si bude muset rozmyslet, co je mu dražší: buď přistěhovalecká politika, s jakou je fakticky schopen žít, anebo medaile za vzornou péči o azylanty.
O autorovi| Martin Weiss,komentátor LN, e-mail: matrin.weiss@lidovky.cz
