V každé vyspělé kultuře působí kromě vlastních tvůrců též ti, kdo těmto původním duchům slouží. Jsou jejich pravýma rukama, pomocníky, důvěrníky třeba i přáteli. Rozumí jim a jsou schopni toto své porozumění předávat dál. Jsou to lidé jakoby v pozadí, ale bez nich by se mnohé hodnoty v kultuře nemohly rozvinout. Takovým tlumočníkem hodnot byl Vladimír Justl, který v pátek zemřel ve věku jednaosmdeáti let.
Tím velkým, po jehož boku Justl věrně stál a to i dlouho po jeho smrti, byl samozřejmě Vladimír Holan, nejsložitější český moderní básník, dílem i povahou. Justl mu byl nejen tím, čím byl archetypální Eckermann starému Goetheovi, tedy spolehlivým sekretářem a zapisovatelem, ale i důstojným partnerem. Jemu patří zásluha, že básník, který se rozhodl izolovat ve své „jeskyni slov“, neztratil se světem zcela kontakt a svět, tedy aspoň ten český, nepřišel zcela o něj. Justl se pak stal nejpečlivějším a nejznalejším editorem jeho textů, znalcem v labyrintu poezie, do kterého Holan pustil jen ty nejprověřenější. A nebyl to samozřejmě jen Holan: jeho jméno ve větě „editorsky a redakčně připravil a doslov napsal“ stojí v tiráži desítek, možná stovek knížek, a je pokaždé zárukou spolehlivě a znalecky odvedené práce. Vladimír Justl byl desítky let redaktorem prestižního nakladatelství Odeon, patřil k jeho nejzvučnějším jménům, stal se už dávno za svého života pojmem a kdyby to nebylo tak otřelé slovo, legendou. Jeho doménou byla především česká poezie, ale jeho „parádním kouskem“ byla také úspěšná edice hereckých pamětí, ve které vyšly například vzpomínky Karla Högera, Eduarda Kohouta nebo Radovana Lukavského, jenž byl Justovým osobním přítelem a na jejich společnou dramatizaci Holanovy Noci s Hamletem se do Violy chodilo snad pětadvacet let.
Justl byl přitom naprostým opakem editora a knižního redaktora coby hnidopicha a školometa. Ne, Justl byl člověk, který skutečně umění a lidi kolem něj miloval, sám byl múzický a plný zaujetí pro dramatické gesto života, vždyť jak jinak by dal dohromady poetickou vinárnu Violu? Byl to muž, který v sobě měl něco z gentlemana a dandyho, a přitom v sobě nosil hodně tragického a bolestného. Holan přece věděl, koho si k sobě povolat.
O autorovi| Jiří Peňás redaktor LN
