Divadlo na Vinohradech má konečně po letech inscenaci, kterou lze téměř bezvýhradně klasifikovat jako umělecky průkazný pokus o styl odpovídající modernímu divadlu. Büchnerův Vojcek nedávného absolventa DAMU, režiséra Daniela Špinara, sice vypráví o temné bezvýchodnosti lidské existence, ale režijní pojetí diváka vtahuje. Bezútěšný pohled mladého tvůrce na svět, pohled, který odmítá byť jen náznak katarze, nutí k zamyšlení.
Ponurý svět bez špetky naděje Samozřejmě že o takové inscenaci nebude jednoduché přesvědčit diváka Vinohrad. Ten je zde léta posilován v představě, že divadlo, které bere rýžák na to, co se kolem něj děje, je ve zlatých portálech něco jako faux-pas. Je spravedlivé říct, že pár pokusů zlomit toto „prokletí“ tu pod vedením Martina Stropnického už proběhlo, ale dosud nebyl výsledek tak průkazný. Vedení by si ale mělo stát za tím, do čeho se pustilo, vždyť pro konzervativní diváky má v záloze nejednu komedii. Štědrá dotace by přece měla být určena právě těmto divácky riskantním, ale umělecky progresivním pokusům.
Daniel Špinar fragmentární, nedokončený text Vojcka rozvinul v poloze ponurého existenciálního dramatu. Je obdivuhodné, že vzhledem k povaze textu udržel sevřenou formu a střízlivý styl. Podařilo se mu to jistě i díky výtvarnému pojetí scény. Scénograf Henrich Boráros přišel s razantním výtvarným gestem, řešením, které je ukotvené v realitě a zároveň nepostrádá metaforičnost. Obrovský křiklavě barevný billboard visí na horizontu a kontrastuje s částečně odhalenými „střevy“ jeviště. Vzniká syrově prázdný a nepříjemně neohraničený prostor kdesi v bezčasí a zároveň v současnosti. Vzbuzuje pocit neúprosného všehomíra, který člověka musí nutně zdrtit, což ještě umocňují různé zvuky: voda kapající do železných kýblů, řezavé narážení želez o sebe...
A uprostřed všeho stojí hlavní hrdina vyděšený a vzdorující, dohnaný k meznímu činu. Ve vypjatých okamžicích jej obklopuje dav, který lhostejně přihlíží jeho bídě. Špinar dal velkou příležitost Pavlu Batěkovi v titulní roli a ten ji také využil. Hraje Vojcka zprvu s jímavou odevzdaností, z níž stále víc probleskuje zoufalý vzor, bezmocná zuřivost, která jej nakonec pohltí. Vojckova družka Marie je v podání Lucie Štěpánkové spíš trpná oběť, bezmyšlenkovitě si zahrávající s ohněm. Tambor Michala Novotného je zosobněná hrubá zupácká síla, se kterou Vojcek fatálně prohrává. Grotesknost tohoto světa výmluvně dotvářejí výstupy Blázna (Michal Kern), někdy až vystupňované do děsivé bizarnosti. Stejně jako lidnatý výstup v cirkusu měnící se v přízračné obludárium. I komorní scény mají svou temnou naléhavost, jako když Stařenka (Jiřina Jirásková) poťouchle vypráví svou příšernou pohádku o děťátku. Zajímavé je i to, jak se zkušení herci výborně doplňují s těmi mladými, ať už ti jsou ze souboru, nebo hosté. Například Václav Vydra (Doktor) a Martin Stropnický (Hejtman) podávají přesné charakteristiky i na menších plochách.
Špinar jako režisér navazuje na styl cool dramatiky, ale spíš v pocitové, neuchopitelné rovině. Nebojí se naturalismu, ale má na zřeteli vyjádření v řádu svého stylu. A tak se mu daří být uvěřitelný i ve vypjatých scénách, jakými jsou odosobněná soulož Marie a Tambora nebo závěr, kdy se Vojcek marně snaží oživit mrtvou Marii kácející se jako hadrová panenka.
HODNOCENÍ LN ***** Georg Büchner: Vojcek
Překlad: Ludvík Kundera Režie: Daniel Špinar Scéna: Henrich Boráros DNV Praha, premiéra 9. 4.
