* LN Ze spisů Eduarda Fikera zatím vyšly dva svazky. Jak budou pokračovat?
Spisy nemají zatím přesný ediční plán. Nakladatel a zároveň vnuk autora Václav Dort má zájem vydat co nejvíc titulů, které by mohly dnešního čtenáře zajímat. Ovšem Eduard Fiker napsal okolo osmdesáti knih. Začali jsme tedy nikdy nepublikovaným románem Hloubka a nyní pokračujeme sérií Kalaš–Karlíček, ze které vyšla zatím Zlatá čtyřka. Co sám pokládám na Fikerových spisech za jedinečné a zač je myslím třeba nakladateli poděkovat, je to, že vycházejí se stejnou editorskou péčí a podle stejných zásad, jako když se vydává literární klasika.
* LN Dá se říci, že právě detektivní série Kalaš–Karlíček patří mezi romány Eduarda Fikera k těm nejzdařilejším a také nejoblíbenějším?
Série Kalaš–Karlíček se skládá ze tří románů Zlatá čtyřka, Série C–L a Kilometr devatenáct a vznikala od poloviny 50. let. Z těch tří Série C–L jistě patří k nejlepším Fikerovým dílům. Trochu i díky tomu, že tyhle romány vznikaly daleko pozvolněji, než autor tvořil předtím. Únor 1948 tvůrce populární literatury buďto naprosto zastavil, anebo zbrzdil – najednou toho psali mnohem méně, než byli zvyklí. To, že se více pracovalo se spisovatelem redakčně, a koneckonců i existence cenzury, vedlo v oblasti populární četby ke zvýšení stylistické úrovně. Propagační roli v případě románů s Kalašem sehrál film. Petr Schulhoff se chopil Kilometru devatenáct, podle něhož natočil v roce 1963 film Strach. Následovaly čtyři další „kalašovky“, z nich však už jen jedna na motivy Fikerova románu – právě Série C–L. Jedná se o snímek Na kolejích čeká vrah – ten mimochodem výjimečně nerežíroval Petr Schulhoff, nýbrž Josef Mach. Romány se nicméně od filmů notně liší, třeba komickou postavu „přihrávajícího“ detektiva Karlíčka nahrazoval režisér Schulhoff důstojníkem Vargou.
* LN A dá se zde mluvit o detektivce, nebo spíše o špionážních románech?
Já bych tyto romány vnímal jako detektivku, která se osvobozovala ze stalinistického sevření. Počátkem 50. let musel být všechen zločin v literatuře společensky podmíněn, muselo jít o střet světa socialismu se světem kapitalismu. Tím se do hry dostala organizovaná špionáž. S koncem stalinismu, tedy někde od poloviny dekády, se začínala detektivka z této šablony vymaňovat, byť v ní špionážní motivy přežívaly ještě dlouho. Posun je dobře vidět i na sérii Kalaš–Karlíček. Ve Zlaté čtyřce se špionážní prvky nabalily na základ klasického wallaceovského thrilleru. Následující Série C–L je už de facto čirá záhada zamčeného pokoje – tedy v tomto případě vagonu.
* LN Před válkou byl Eduard Fiker díly Edgara Wallace ovlivněn dokonce natolik, že své příběhy umisťoval do anglického prostředí...
Žánr detektivky se rodil ve velkých západních literaturách a odtud byl přenesen k nám. Což v české literatuře nakonec není výjimka. První čeští profesionálové žánru nenapodobovali jen úspěšné západní autory, ale volbou pseudonymů i látek také sám ten originální žánrový kontext. Čtenářům to tehdy ještě nevadilo, naopak. Fiker ve svých počátcích vycházel jednak z Edgara Wallace, jednak z francouzské větve žánru – z Maurice Leblanca. Jeho Arsénem Lupinem se inspiroval v sérii kriminálních románů s hlavními hrdiny T. B. Cornem ze Scotland Yardu a dobrodruhem Tedem Brentem, což právě je postava z „lupinovského“ rodu.
* LN Kdy a proč nastal jeho příklon k českému prostředí?
Na konci života Eduard Fiker tvrdil, že jako vůbec první napsal počátkem 30. let „českou“ detektivku Její hra, ale nakladatelé ji odmítli, tak poprvé vyšla až 1937. Myslím ale, že to je pouze legenda. Ve skutečnosti podle mě začínal Fiker těmi „wallaceovkami“ – a zpočátku za ně byl i oceňován. Recenzenti psali, že umí „anglické“ detektivky lépe než sami angličtí autoři, s větším vtipem. Až v druhé polovině 30. let se v reakci na narůstající ohrožení republiky začala i naše populární literatura obracet k národním látkám. Najednou bylo hlavním cílem psát českou detektivku z českého prostředí. Tehdy patrně vznikla Její hra. Celá tahle „nacionalizace“ žánru plynule pokračovala za protektorátu. U Fikera je jejím velkým projevem Zinková cesta z roku 1942, poté zfilmovaná jako Třináctý revír s Jaroslavem Marvanem.
* LN Je dnes Eduard Fiker pozoruhodný jen jako autor detektivních románů?
Mně se od něj nejvíc líbí zmíněná série s T. B. Cornem, Zinková cesta a Série C–L. Ale kromě nich napsal několik dobrých humoristických románů, často s krimi či utopickým motivem, to je Fantom operety, Paklíč nebo Čichač – taky pěkná četba a netroufl bych si říci, že je autor v tomto žánru slabší. Nejlepší Fikerovy romány jsou vůbec psány s určitým nadhledem, a to i nad žánrem, s ironickou distancí a se snahou o pádné repliky v dialozích. V tom posledním jako by měla Fikerova detektivka jakousi nepřímou spojitost s vrstevníky z americké drsné školy. Jazykový vtip funguje už v Její hře. Z hlediska reedice je tam ovšem na konci prekérní motiv – na zločinu se podílí dva stereotypně podaní polští židé.
* LN Dělal Eduard Fiker během pohnutých dob nějaké úlitby?
Já bych to nenazval úlitby. Proměňovala se společenská atmosféra a kultura a s nimi se proměňoval i on. Jako populární beletrista byl na dobové klima mimořádně citlivý. V roce 1934 například vydal román Šest nesmrtelných, tematizující hospodářskou krizi. Na sklonku 30. let následoval onen příklon k národní kultuře, za protektorátu si osvojil zájem o sociální problematiku – i ten je mimochodem vidět na Zinkové cestě, jako by inspirované Langerovou Periferií.
* LN A po válce?
Po válce pak tahle záměrná „dobovost“ vrcholí v utopickém románu Hloubka, který nemohl již vyjít. Hloubka je Fikerův příspěvek k diskusi pokvětnového období o tom, co má být ideálem socialismu. Což v jeho případě nebyl rozhodně bolševismus... Ve Fikerových románech ze 30. let nalezneme mimochodem o bolševicích ironické glosy, v prosinci 1948 otiskl autor v Lidovkách fejeton o proletářských kořenech své rodiny. Oboje bylo myslím upřímné. Dnešní představa, že socialistickou diktaturu vytvořilo v Česku pár zločinců řízených z Ruska, zatímco „my“ všichni ostatní jsme s nimi buď bojovali, nebo před nimi utíkali, ale každopádně jsme stáli mimo, je mylná. Zvláště na přelomu 40. a 50. let se součástí té začínající revoluční transformace cítil ještě kdekdo.
* LN Jenže vzápětí čekala tohoto plodného autora vynucená pauza.
Hrát si s tak vážným tématem, jako je vražda, v literárním díle, to se v totalitním umění nesmělo. Detektivky se od roku 1949 nevydávaly, staré se vyřazovaly z knihoven. Fiker nebyl přijat do nového Svazu spisovatelů a tohle období přečkal ve Státním filmu. Jako romanopisec se vrátil až 1955 Zlatou čtyřkou – kterou kritika mimochodem odmítla, protože v ní přesně rozpoznala to „staré“, wallaceovské jádro. Pak Eduard Fiker zkoušel, jak by se v nových podmínkách dala detektivka psát a o čem by mohla být. Ale zároveň nepřestával být tím, kým byl po předchozí čtvrtstoletí – vypravěčem „věčných“ dobrodružných příběhů.
***
Literatura
Eduard Fiker (1902–1961) začal publikovat na počátku 30. let, vedle toho byl pak také šéfredaktorem časopisu Rozruch. Podle jeho předloh a scénářů byly natočeny snímky Krok do tmy, Paklíč, Třináctý revír, Na konci města, Padělek, Strach a Na kolejích čeká vrah. Nyní jeho spisy vydává nakladatelství Martin Trojan-3-JAN. Jako první vyšel předloni román Hloubka, na něj letos navázala Zlatá čtyřka, úvodní román z krimi série Kalaš–Karlíček.
