Každému z nás se někdy vybaví nepříjemný zážitek, na který bychom nejradši navždy zapomněli. K připomenutí často stačí podnět z každodenního života, běžná situace, které se nemůžeme vyhnout.
Někdy, například po vážných haváriích, přírodních katastrofách či u obětí znásilnění jsou obtíže tak vážné, že je nutné vyhledat odbornou pomoc. Výsledky terapie opírající se o podání antidepresiv však nejsou vždy přesvědčivé. Cílené ovlivnění paměti chemickou látkou je v zásadě možné, ale vedlejší účinky prozatím tento postup vytěsňují jen do laboratoří.
Objev vědců působících na univerzitách v New Yorku a Texasu otevírá nečekanou možnost, jak se s nežádoucí vzpomínkou vyrovnat. Experimentátoři zjistili, že je možné mozek přesvědčit, aby si informaci znovu uložil do dlouhodobé paměti, tentokrát již bez okolností vyvolávajících strach. Ze studie publikované v posledním čísle respektovaného vědeckého týdeníku Nature plyne, že k úspěchu je klíčové přesné načasování terapie. Povzbuzující však je, že léčebný účinek u zkoumaných osob nevymizel ani po roce od zahájení pokusu. Spletitý proces zapamatování Práce naší paměti je velmi odlišná od pevného disku počítače, který, pokud nedojde k poruše, uchovává naprosto stejnou informaci od uložení až po případné vymazání a přepsání novými daty. Biologický mozek zapomíná i za zcela optimálních podmínek. To samo o sobě není zlem, ale nezbytností. Už antičtí filozofové přirovnávali touhu zapamatovat si vše, co člověk přečte, ke snaze udržet v sobě všechno, co kdy v životě snědl.
Předvídatelné není ani to, co si mozek uloží. Proces zapamatování, od osvojení nové informace, její konsolidace, tedy zjednodušeně řečeno ochránění před poškozením přenesením do dlouhodobé paměti, uskladnění a vybavení, je intenzivně studován. Největší riziko ztracení informace či jejího zkreslení je ve fázi, kdy se uplatňuje senzorická a krátkodobá paměť.
Obsah dlouhodobé paměti byl považován za více méně neměnný. Ukazuje se, že ani v dlouhodobé paměti nejsou informace uloženy zcela bezpečně. Vzpomínky nemusí zmizet, „jen“ se v průběhu času mění až deformují. A to někdy poměrně rychle. To je ostatně souladu s naší každodenní zkušeností.
Riskantní je krátký okamžik, kdy se vyvolaná vzpomínka znovu ukládá. Dochází k takzvanému znovuupevňování, rekonsolidaci.
Šok a dvoufázová léčba Právě na toto slabé místo lidského „paměťového systému“ se zaměřili vědci vedení Danielou Schillerovou a Elizabeth Phelpsovou z New York University. Experimentátoři se nejprve pokusili vyvolat u testovaných osob vizuálním podnětem stresovou reakci. Ukazovali dobrovolníkům modré a žluté čtverce. V okamžiku, kdy se zobrazil modrý čtverec. dostala „trénovaná“ osoba zdraví neohrožující, ale bolestivý elektrický šok. Dvě stě milisekund trvající impulz byl směřován do zápěstí.
Brzy se vypěstovala automatická reakce. Jakmile se na obrazovce objevil modrý čtverec, dostavil se stres, což se dalo prokázat změnou vodivosti kůže. Stejný princip se využívá například u detektoru lži.
Další den se vědci pokusili strach odbourat. Pokusné osoby se znovu dívaly na stejné obrazce, tentokrát ale po promítnutí modrého čtverce šok nenásledoval. Známky strachu však byly stále patrné.
Krátké připomenutí den staré zkušenosti zahájilo znovuuložení informace. Deset minut nato, ve fázi, kdy byla paměť zranitelná, přišla vlastní léčba strachu. Uskutečnil ji stejný optický impulz, znovu bez bolestivého „trestu“.
Po dalších čtyřiadvaceti hodinách vědci zkoumali účinek jednoduché terapie. Zjistili, že stresová reakce na modrý čtverec zmizela. Nedostavila se dokonce ani při opakování zkoušky rok po zahájení experimentu. Traumatizující vzpomínka tedy byla úspěšně modifikována. Daniela Schillerová s Elizabeth Phelpsovou to přirovnávají k opakovanému uložení pozměněného počítačového souboru.
Nepromeškat klíčový okamžik Že se strach skutečně podařilo odbourat cíleným ovlivněním procesu rekonsolidace, vědci dokládají výsledky zaznamenanými u dvou kontrolních skupin. U těch probíhala druhá fáze pokusu odlišně. Části osob protáhli interval mezi druhým a třetím promítáním stresujícího vjemu na šest hodin. Další skupina si zkušenost, že modrá už nepřináší elektrický šok, zažila jen jednou, upevňování vůbec neproběhlo.
Osoby z obou kontrolních skupin měly třetí den pokusu z modrých čtverců stále strach. Organismus na tento impulz odpovídal stresovou reakcí ještě dvanáct měsíců po prvních šocích.
Účinnost dvojfázové „léčby strachu“ tak byla prokázána. Je zřejmé, jak velkou roli hraje dobré načasování. Zatímco desetiminutová prodleva mezi nabuzením paměti a utvrzením se o neškodnosti impulzu přináší úspěch, šestihodinové „okno“ je již příliš dlouhé. To odpovídá zjištěním, podle kterých proces zafixování dříve uložených vjemů začíná asi tři minuty po prvním vyvolání vzpomínky.
Zatím je těžké předvídat, zde se z tohoto jednoduchého pokusu vyvine nový směr léčby. Samo poznání důležitosti přesného načasování je určitě důležité. Připomínání traumatizujícího zážitku za jiných, příjemnějších okolností využívají terapeuti dlouho. Obvykle dokážou přivodit zlepšení stavu pacientů, ovšem ne vždy je úspěch dlouhodobý. Je možné, že při lepším využívání znalostí o zákonitostech lidské paměti by se traumatické vzpomínky již nevracely.
