Mílu a Richieho jsem poznala zhruba před osmi lety. Ona sebevědomá a emancipovaná žena, která si cíleně budovala kariéru a žila svou prací, on věčně rozesmátý majitel sport baru, kterého jste vždycky našli ležérně bavícího své hosty. Ona česká holka z malé vísky na Vysočině, on Nigerijec z jednoho z nejlidnatějších měst světa, Lagosu. On prototyp pohledných černošských mladíků z videoklipů na MTV, ona přesný opak dívek, které právě okolo takových mladíků dychtivě krouží. Richie vášnivě rád tančí, ji jsem nikdy v žádném klubu neviděla. Člověk by se až divil, co ti dva spolu mohou mít společného.
Přesto se v létě roku 2002 vzali a dnes mají dvě krásné dcery: pětiletou Lilian a roční Annu Beatrice. Žijí v mezonetovém bytě v pražských Ďáblicích, v létě jezdí na kola na Šumavu, v zimě zase lyžovat. Prostě žijí úplně obyčejný život a jejich harmonický svazek by jim mohl leckdo závidět. Například já.
Můj pět let trvající vztah s Nigerijcem nevydržel. Rozdílnost je sice na první pohled atraktivní, ale v mém případě se neslučovala s reálným životem. Zkušenosti žen v podobných svazcích se ale velmi různí a mně vždycky vrtalo hlavou, jestli tedy nejde spíše o záležitost povahovou než kulturní. Mohou spolu dva lidé s tak odlišným kulturním zázemím dlouhodobě překlenout nástrahy rodinného soužití včetně výchovy dětí? Je snad právě ta rozdílnost pověstným kořením vztahu? Nebo jde doopravdy zkrátka o to, jakého potkáte člověka – bez ohledu na jeho barvu kůže či národnost napsanou v pasu?
Proti zdi Vztah Miloslavy a Richarda Adekeye se opravdu v mnohém vymyká. Míla, dnes pětatřicetiletá sales manažerka pražského hotelu Four Seasons, toho času na mateřské dovolené, poznala svého nastávajícího koncem 90. let při práci v hotelu Renaissance, kde Richie dělal manažerské kolečko v rámci studií na soukromé hotelové škole.
„S Richiem jsme si prostě sedli, nebylo pro mě důležité, jakou má barvu pleti,“ říká Míla a dodává, že i když hodně cestovala, k Africe nikdy nijak netíhla. Naopak. Před tím, než poznala Richieho, chodila tři roky s kolegou, který pocházel z Německa a byl jeho pravým opakem. Ze začátku byla ale přece jen plná nejistoty.
„Nevěděla jsem, jak by to vzali moji rodiče, a vlastně jsem si sama nebyla jistá, jestli ten vztah chci.“ V té době přišla pracovní nabídka na pobyt v Americe na půl roku. Míla ji přijala, odjela a dilema se tím vyřešilo. Tedy dočasně. Po návratu do Prahy se opět dali dohromady a od té doby jsou spolu.
Rodičům Richieho představila až po čtyřech letech ve chvíli, kdy si byla jistá, že spolu chtějí být, a byla odhodlaná jít i proti zdi. „Naši jsou hrozně hodní lidé, ale já jsem je stavěla do situací, které nikdy nezažili,“ přiznává. „Mamka reagovala celkem dobře, otec to ale ze začátku nepřijal. Myslel si, že mě to přejde. Bál se, co tomu řeknou lidi.“
Trvalo tři čtvrtě roku, než se otec s nadcházejícím zetěm setkal. Zbytku rodiny byl poprvé představen na tatínkových šedesátinách a seznámení dopadlo nad očekávání dobře. „Richie je společenský člověk, má šarm, umí se s lidmi seznámit, umí se bavit a hlavně: umí česky, takže si mohl popovídat s každou mojí tetou. Tím je dostal.“ Míla si ale nepřestala dělat starosti. Hlavně měla strach, co bude, až přijdou děti. Aby neměly problémy ve společnosti a ve škole. Dobře si uvědomuje, že velkou výhodou je, že Richie akceptoval český způsob života. Rozdílů, na něž si Miloslava musela zvykat, bylo tedy relativně málo. Když ale Richie napůl z legrace navrhne, že se časem přestěhují do Nigérie, jeho žena viditelně znejistí.
„Budeš tam žít jako královna,“ říká Richie a čertíci se mu blýskají v očích. „Mluví o tom čím dál častěji,“ přiznává Míla a tváří se přitom rozpačitě. „Nevím, nemůžu to posoudit, nikdy jsem tam ještě nebyla. Ale až Anička povyroste, určitě se tam pojedeme podívat. Uvidíme.“ Don’t worry, baby Zatím je spokojenou manželkou i matkou a oceňuje „lehkost bytí“, s jakou žije její partner. „Richie je pohodář, a to mi vyhovuje. Má dar nevidět věci tak vážně jako já. To jeho ‚Come on, don’t worry baby‘ – to nic zlato, žádné strachy –mi pomáhá. Dodává mi optimismus, protože já jsem spíš pesimista.“
A jeho nálada se přenáší i na děti. Starší Lily se prý zdá proti jiným dětem pohodovější, nestydí se, naopak je ráda středem pozornosti. Po otci zdědila věčný usměv na rtech a komunikační schopnosti. „Má mnohem větší temperament než české děti, přitom je i pohybově nadaná a ráda zpívá,“ vysvětluje Míla, ale zároveň popírá, že by kvůli ní hledala nějakou speciální školku. Navštěvuje tu, která je blízko domova, a tamtéž bude za rok chodit i do školy. Jen osoba paní učitelky hraje důležitou roli. „Lily je neposeda, a tak musí být učitelka tolerantní, hravá a nechat jí určitou svobodu. Ale to podle mě není jen problém Lily, to potřebuje kdejaké hyperaktivní dítě, a těch je dnes také dost,“ přemítá nahlas.
Míla si zatím nezvykla ani na to, že na ulici jsou stále středem pozornosti, ač v Praze to není tak markantní jako mimo ni. „Lidé se na nás stále dívají. Zvláště teď s dětmi. Když lyžujeme na horách, tak to přímo zírají,“ říká. „Nejsou to zlé pohledy, spíš podezíravé. Člověk neví, co si o tom ti lidé myslí.“ Na nepříjemné pohledy má ale Míla svoji strategii. „Většinou se na ně koukám taky, takže dotyčný nakonec uhne pohledem. Nebo to ignoruju.“ S verbálním či fyzickým útokem se Míla ani Richie zatím nesetkali, ba naopak: spíš občas vyslechnou obdiv nad hezkými dětmi.
Zato Lily už bohužel takovou zkušenost má, stejně jako řada dalších dětí s čokoládovou pletí. Naštěstí není žádná křehotinka a nenechá si to líbit. „Jednou na klouzačce jí nějaký chlapeček řekl: ‚Uhni, ty černá‘. Tak do něj strčila a řekla mu: ‚Neuhnu, ty bílej‘. A bylo to,“ směje se příhodě Míla. Je těžké připravit nevinné dítě na takové útoky, které se časem mohou stupňovat. Podle Míly je důležitá otevřenost: „Už jsme jí vysvětlili, že je prostě půlka táty a půlka mámy. Když jí vytvoříme prostředí, kde se o tomto tématu bude mluvit, bude na to lépe připravená.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Podobných Miloslav a Richardů ale po Praze nechodí mnoho. Za socialismu k nám jezdili Afričané a Latinoameričané studovat, málokdy se tu však usadili. Po revoluci jsme se díky velmi benevolentním zákonům stali snadnou a levnou vstupní branou do západního světa. Bylo poměrně obvyklé, že početná, ale nepříliš majetná africká rodina dala dohromady nějaké finance a poslala jednoho ze starších synů do Evropy, aby se uchytil a mohl rodinu finančně podporovat. K tomu potřeboval získat trvalý pobyt. Nejjednodušší cesta: sňatek s českou dívkou. A od vstupu České republiky do Evropské unie byl už jen krůček do země zaslíbené, ať už to byla Anglie, Francie, Německo či Nizozemsko.
Temperament v krvi Kromě podobných v podstatě náhodných a narychlo uzavřených svazků jsou tu ale i ty dívky, jež přitahuje a okouzluje kultura, kterou Afričané, Afroameričané či Latinoameričané reprezentují. Jižanský temperament, hudba a tanec, které mají v krvi, přístup k ženám, sex a erotika a někdy i samotné umění. Tak tomu je například u tanečnice a choreografky Moniky Rebcové nebo zpěvačky Terezy Nyass ze skupiny Yellow Sisters.
„Líbilo se mi, nejen jak Latinoameričané a Afričané nádherně tančí, ale také jak umí mluvit a zacházet se ženou, jak jsou nevázaní, umí se bavit a užívat života,“ vzpomíná Monika Rebcová. „Ne jako čeští muži, kteří pořád pracují, jsou přetížení a berou život příliš vážně.“
Monika se ve své tvorbě dlouhodobě věnuje africkým tancům, které i vyučuje. S jejím bývalým partnerem, Dominikáncem Rubenem Peguerem, je spojovalo právě umění a tanec. I díky ní se ze studenta chemie vyklubal jeden z nejznámějších tanečníků, učitelů a choreografů salsy v Praze. Přesto se ale po patnáctiletém soužití plném trápení – a dvou dětech – rozešli. Realita soužití ji nepříjemně překvapila.
Chceš žít s černochem? Zapomeň na feminismus „Když chcete žít s černochem, musíte se přizpůsobit a zapomenout na feminismus. Já byla zvyklá všechno vyjádřit naplno a to byl problém. Po narození dítěte se to ještě zhoršilo. Ruben skoro nebyl doma a já pamatuju, jak jsem v noci kojila a na miminko přitom kapaly moje slzy,“ přiznává Monika. „Nakonec se ukázalo, že mi tento způsob života nevyhovoval, nebyli jsme spolu šťastní.“
I Terezu Nyass s manželem spojuje společné tvůrčí téma. Ona zpívá v kapele a přitahuje ji world music. Její muž Papis je muzikant a bubeník ze západní Gambie. „Navzájem se inspirujeme,“ tvrdí. Její svazek je však pravým opakem Moničina. Na jejím partnerovi ji přitahuje především jeho smysl pro rodinu a pocit jistoty, který jí dává: „Vždycky je tam, kde má být. Hodně sice koncertuje, ale pak se hned vrací k nám domů. Čeští hudebníci jsou v tomhle ohledu mnohem povětrnější.“
Zdá se tedy, že nehledě na to, odkud člověk pochází, je to, jak se chová jako partner či rodič, spíše otázkou charakteru. „Afričané žijí v prostředí, které je nebezpečné. Proto mají obrovský respekt k životu. Pochází z chudších poměrů, ale stejně se o všechno dělí, jsou veselí a otevření. V tom spočívá jejich bohatství,“ myslí si Tereza. Právě silné citové zázemí v rodině je podle ní do dalšího života náležitě vybaví. Tereza přitom má s čím srovnávat. Kromě jejich čtyřletého syna Jant Bi s nimi žije i šestiletý Adrian z jejího předchozí svazku s českým partnerem.
„Čeští chlapi jsou také úžasní, ale mně vyhovuje být s někým, kdo je jiný, pro mě nedostižný. Potřebuji to,“ uzavírá Tereza.
***
Když s manželem a dcerou, která má čokoládovou pleť, lyžujeme na horách, lidi na nás přímo zírají.
