„Pořád nevěřím, že to udělal, že jde o špinavou policejní hru. A pokud to udělali, tak rozhodně z blbosti, nevěřím, že chtěl někoho zabít,“ říká útlá žena s brýlemi a v pokojíčku, ve kterém do minulého týdne Václav bydlel, ukazuje na německou helmu z druhé světové války.
Přestože matka doufá v nevinu svého syna, Václav Cojocaru se soudci rozhodujícímu o vazbě k činu již přiznal. U výslechu uvedl, že na místě v osudný večer byl. Údajně ale „pouze“ řídil, tři zápalné lahve do domu romské rodiny vylétly z rukou jeho kamarádů. Podle žalobkyně Brigity Bilíkové, která má případ na starosti, navíc tvrdí, že netušil, že dům není prázdný. Dva jeho kolegové se přiznali ještě před ním.
Při vyprávění o dospívání svého syna paní Cojocaruová ukazuje v útulném domku na okraji Petrova nad Desnou v podhůří Jeseníků další jeho osobní věci a fotografie. Mezi nimi ukazuje snímek sotva patnáctiletého Václava sedícího na tanku nebo oblečeného v maskáčích a třímajícího pěchotní kulomet.
„Zajímal se o vojenskou techniku, jezdili jsme třeba na výlety na bunkry v českém pohraničí. Hodně taky četl. Všechno ho to nesmírně zajímalo. Chtěl vstoupit do armády, ale má silné astma, tak ho nepřijali,“ svěřuje se a hladí přitom fenku černého pitbulteriéra Marušku.
Václavův pokoj je již po policejní razii, při které detektivové odnesli počítač a různá cédéčka s hudbou a daty, částečně uklizený. V jedné z krabic jsou dětské hračky, traktůrek, bagr a náklaďák. Z druhé Vlastimila Cojocaruová bere několik knih. Ukazuje na svazek s obrázkem německých vojáků ozdobený velkou svastikou. Pod ní jsou Turnerovy deníky - fiktivní román o ovládnutí světa bílou rasou, který je považován za „bibli rasismu“.
Pokračování na straně 2
Vždycky se zajímal o válku
Dokončení ze strany 1
„To je kniha o historii druhé světové války a sci-fi román. Pokud vím, obě knihy se tady legálně prodávají. Nevidím důvod, proč by někdo kvůli něčemu podobnému mohl mít problém,“ odpovídá na dotazy Cojocaruová. Rodina obviněného mladíka přiznává, že Václav byl na veřejnosti znám svými radikálními názory. Ani jeho matka a otčím neskrývají otevřenou nechuť k romské menšině. „Jezdil na nějaké ty srazy, byl třeba v Litvínově při té velké demonstraci loni na podzim. Já si nemyslím, že by násilí bylo v pořádku, ale někdo by s tou situací měl začít něco dělat. Slušný člověk, který si přijde na úřad žádat o podporu, aby si připadal jako žebrák. Cigáni s sebou vezmou svých deset dětí a začnou tam řvát. Líbí se mi ta chomutovská primátorka, která je nutí platit svoje dluhy. Nám taky nikdo nic neodpustí,“ říká druh paní Cojocaruové Jiří Kostelecký, který se živí předěláváním bouraných automobilů. S Václavem strávil celou jeho pubertu. Společně žijí již sedm let. „Zavřeli ho mezi vrahy a prostě si ho podali“ Podle Kosteleckého je celý případ přinejmenším zmanipulovaný. „Jak si jinak vysvětlit, že hned po jejich obvinění ministr vnitra Martin Pecina řekne, že by tento případ mohl posloužit k chystanému rušení Dělnické strany. Přitom to jsou jediní lidé, kteří říkají, jak se věci tady skutečně mají,“ říká rozrušeně Kostelecký, který má podle svých slov zkušenosti z vazebního stíhání. „V minulosti mi chtěli přišít padělání peněz. Strávil jsem dva roky ve vazbě, pustili mě na svobodu a dodnes jsem z nich nedostal žádné odškodné. Vím, jak to ve vězení chodí. Václava zavřeli někam mezi vrahy a prostě si ho podali,“ říká zhruba padesátiletý muž. Tři ze čtyř obviněných mladíků z vítkovského případu spolu v minulosti vyrůstali. Václav Cojocaru chodil v nedalekém Horním Benešově do školy s Davidem Vaculíkem i Ivo Müllerem. Se známým radikálem Jaromírem Lukešem, který jeden čas vedl pobočku Korporativních nacionalistů, se trojice seznámila pravděpodobně na neonacistických pochodech. „Měl svoje koníčky. Nevím přesně, kam s nimi chodil. Oni se kamarádili opravdu dlouho, ten Lukeš byl podle všeho nějaký výlupek,“ říká Kostelecký. Matka Václava Cojocarua chvíli poslouchá a přidává se. „Víte co? Václava už jednou kvůli tomuhle vyslýchali,“ říká. „Rozbořili nám plot“ Syna prý odvedli policisté „v klepetech“ kvůli Vítkovu už před časem. „Přišli za ním do práce v polovině minulého měsíce. Odvedli ho tehdy v poutech přímo ze zaměstnání. Přitom mělo údajně jít pouze o nějaké podání vysvětlení. Ptala jsem se ho tehdy na to. Řekl mi, že na něj hráli hru na hodného a zlého policajta. Jeden mu stále říkal, že mu rozumí, že cigány nemá taky rád, a podobné žvásty. Druhý mu zase stále opakoval otázku, jak se mu spí. Zda se na něj nedívají oči té popálené holčičky,“ odhaluje policejní postupy ve vyšetřování Vítkova. Jiří Kostelecký kritizuje také samotný policejní zásah minulou středu. „Velkým džípem rozbořili plot a málem nám zastřelili jednoho psa. Nechápu, proč to neudělali nějak normálně. Mohli klidně vejít nezamčenou brankou,“ říká a láskyplně se opět obrací na fenku pitbula. Cojocaruovi vůbec mají očividně v oblibě zvířata. V domě s velkou zahradou s nimi žije šest psů, kočka, fretka, asi dvacet papoušků a andulek a rybičky. A jak paní Cojocaruová současnou situaci prožívá? Normálně chodím do práce, stejně jako Václavovi sourozenci. Nemyslím si, že se mám za co stydět,“ dodává.
