Nicméně čas od času si vybírají jistou daň v podobě zranění. Poslední zastávkou táty a kouče byl Špindlerův Mlýn, kde Janica, jež 5. ledna oslaví 24. narozeniny, poprvé v životě vyhrála obří slalom Světového poháru.
„S Janicou ale ještě zdaleka všechno nemáme, ještě jsme nevyhráli Světový pohár ve sjezdu, stejně jako v superG. Proč to nezkusit?“ říká Ante Kostelič (60), strůjce zázraku z „nelyžařského“ Chorvatska, v rozhovoru pro Lidové noviny a MF DNES.
LN V lyžařské veřejnosti jsou dodnes živé srdceryvné příběhy z počátku devadesátých let, kdy jste vozil svoje děti stařičkou dodávkou za tréninkem do rakouských Alp. Nejsou ty historky poněkud přibarvené?
Ó, to ne, kdybych teď začal všechno vyprávět... Jak jsme s Ivicou spávali skoro tři roky ve spacácích na sněhu a Janica, protože je o dva roky mladší, v automobilu. To bylo v době, kdy jsme utratili všechny peníze, které jsem vydělal jako házenkář nebo házenkářský trenér - mimo jiné jsem působil čtyři roky ve Francii a ty peníze jsme měli jako rezervu.
LN Traduje se, že jste v horách žili z konzerv. Prozradíte víc?
Byla tam řada věcí, o kterých se mi nechce povídat. Je to jako striptýz, a člověk se nerad odhaluje.
LN Byli jste chudí?
Chudí jsme nebyli. Jako házenkářský trenér jsem vydělával slušné peníze. Hrál jsem v Německu, Francii, kde jsem s týmem Cannes došel ze třetí ligy na druhé místo v nejvyšší soutěži. Pak jsem trénoval tým RK Záhřeb, makedonský Pelister Bitola, slovinské Celje a házenkářky Osijeku. To všechno v dobách bývalé Jugoslávie. Ale je fakt, že když jsme začali s dětmi jezdit na hory, neměli jsme v Chorvatsku dlouho žádnou podporu a taky později nás lyžařský svět považoval za exoty.
LN Koncem devadesátých let už se ale o vás vědělo, Janica a Ivica se začali prosazovat ve Světovém poháru. Proč Janica sbírá víc úspěchů? Protože mezi muži je větší konkurence? Nebo Ivicovi něco chybí?
Mužské a ženské sjezdové lyžování jsou dva světy, něco jako v tenisu. Obrovský rozdíl. A Ivica je temperamentnější, v některých okamžicích nedokáže uhlídat chladnou hlavu. Janica je taky temperamentní, jenže její hlava je lepší, víc přemýšlí, zatímco Ivica se spíš rozruší a pak snáz udělá chybu.
LN Počkejte - vždyť Ivica je přece přední světový slalomář, šampion z roku 2003!
Samozřejmě! Ve Světovém poháru má osm vítězství a mnozí současní lyžaři, třeba Rakušan Michael Walchhofer, jich tolik nemá a možná ani mít nebude. Ivicovi je šestadvacet, lyžovat bude dál a v historické tabulce podle počtu vítězství je, řekněme, mezi první pětadvacítkou. Například rakouská modla Karl Schranz jich má dvanáct, a jaká je to značka.
LN Janica je o dva roky mladší a dříve měla přítele, mexického fotbalistu. S tím jste starosti neměl?
Jo, ten kluk hrál v nějakém chorvatském klubu, ale byla to taková romance na rok. Ženy a sport, to je problém, vím to, vždyť jsem trénoval házenkářky. Každá žena to kolem patnácti, šestnácti pozná. Do té doby jdou čáry života a biologie stejně, ale pak se oddělí. Kdysi ve východním Německu se snažili dívky přinutit, aby ty čáry šly stejným směrem, ale po pěti letech už z nich nebyly ženy. Já se to snažím sladit, a Janica to ví. Je ženou, ale současně sportovkyní.
LN Mluvili jsme o Ivicovi, už ho netrénujete. Nescházíte mu?
Bohužel s ním nemůžu být pořád. Zůstal jsem s Janicou, protože je děvčetem. Ale kdybych mohl, určitě bych se mu věnoval, možná by byl ještě o něco lepší.
LN A nežárlí Ivica trochu?
Každé dítě žárlí. To je normální.
LN Ivica má už pár let trenéra Vincenije Jovana. Kde se vzal?
Vybral jsem ho já!
LN Traduje se, že jste při lyžařské výchově vašich dětí byl dost krutý...
Počkejte, tak to nebylo, to si někdo vymyslel. Vždycky jsem se snažil, abychom žili velmi pohodlně. Ranní gymnastika? Ani náhodou. Otužování studenou vodou? Brrrr! (směje se) Jediné, co bylo, že jsme hodně času trávili v přírodě.
LN Ale psalo se, že jste v přípravě dětí postupoval až nemilosrdně!
Vždycky jsem vyznával ležérní způsob života i tréninku... (smích) Ano, velmi ležérní a tolerantní způsob života. Vůbec žádný dril, fakt! Podívejte se na Němce, Rakušany. Nebudete mi věřit, ale oni tráví mnohem víc času na lyžích než my. Například nikdy nejedou k moři, ale v létě jezdí lyžovat do Chile. Tam jsme ještě nebyli a ani tam nepojedeme! A řeknu, proč -slunce, to je energie, která do nás vchází. Lepší je odjet v létě na dva měsíce na Jadran, věřte mi! Na tři!
LN Tak to děláte vy?
No jasně, přes léto jsme tři měsíce u moře, na ostrově Mljet. V létě nikdy nelyžujeme, to je naše příprava. Víte, jaký je nejlepší příklad takového způsobu života? Bode Miller, Son of the Sun, syn slunce, ne? (Špičkový americký sjezdař, který objíždí závody po Evropě v obytném automobilu - pozn. red.)
LN Dobrá, ale zejména Janica trpí zraněními, už sedmkrát jí operovali kolena. Víte proč?
Štítná žláza. Jedno jediné zranění měla ze sportu, to si přivodila pádem ve Svatém Mořici před šesti lety. Potom už se při sportu nezranila, za všechno mohla štítná žláza. Jednou ji něco bolelo v koleně, tak jdeme na artroskopii a v koleni našli sto nebo dvě stě kousíčků chrupavky. Štítná žláza je destruktivní. Tenhle problém byl dva nebo tři roky, Janica přestala menstruovat, nevěděli jsme, co dál.
LN Je to tak, že vám pomohla až slovenská plavkyně Martina Moravcová?
Jo. Napsala nám dopis, popsala své zkušenosti se štítnou žlázou. Psala - trénuju, trénuju, a moje výkony jdou dolů. Za to mohla štítná žláza. Trénovala, a přece ji pořád bolela kolena, přibývala další zranění. Tady, tady, tady... Po operaci štítné žlázy je to mnohem lepší.
LN Nemáte obavy, že při takových problémech může Janica uzavřít kariéru předčasně?
Těžko říct, co se může stát. Nemám rád sporty, kde se končí ve třiatřiceti, čtyřiatřiceti, a bez rodiny.
LN Aspoň si už nějaké peníze vydělala, je zajištěná.
Ve Světovém poháru se netočí moc peněz. Znáte Kitzbühel? Ten šílený sjezd na Hahnenkammu? Za desáté místo tam berete tisíc eur! No to je strašně málo! Za celou kariéru Janica vydělá možná milion dolarů. To se může zdát jako dost, ale ve sportovním byznysu je
to jako nic. Kdepak, lyžování není tenis.
LN Už víte, co budou vaše ratolesti dělat za několik let?
Ivica je hodně talentovaný, hraje na kytaru, maluje. A Janica ovládá jazyky, možná si dodělá univerzitu. Ale na to je ještě brzy.
LN Jaký máte názor na tým kolem Šárky Záhrobské? Je to podobná cesta jako ta vaše?
Nevím... Když jsem v roce 1991 s dětmi začínal, měl jsem přesný plán na příštích dvanáct let. Devět let - začátek lyžování. Patnáct let -závody FIS. Závody Světového poháru - dívka dvacet let, chlapec dvaadvacet. Úspěchy by měly trvat do třiceti let, zhruba. Do dvaceti extenzivní trénink, potom intenzivní.
LN Může Šárka začít vyhrávat?
To vám neřeknu. Možná má Petr Záhrobský taky svůj plán, možná bude Šárka taky dobrá. My jsme s dětmi trénovali odmalička všechno včetně sjezdu, jen Ivica se pak při něm zranil a dělal jen slalom. Nevím, jak to dělají Záhrobští.
LN Konzultoval jste tréninkové metody s Petrem Záhrobským?
Ne, to ne. On je tady dva roky, já už o trochu déle. (úsměv)
LN Ptal se vás na radu možná on?
Ani k tomu nedošlo. Má svou cestu, ví, co dělali dosud.
LN Bylo pro váš rodinný tým těžké bojovat proti lyžařským velmocem?
V podstatě jsme s nikým neměli problémy. Problém byl jediný -máte jediného člověka. V rakouském týmu je dvacet holek, deset pro Světový pohár a deset pro Evropský pohár. Není to otázka formy, prostě když se zraní Obermoserová, tak ji nahradí jiná. Já mám jen jednu, musím se starat o její formu. Vždycky musí být připravena. Nemám ani lyžařský svaz - to jsem já. Nikdo mi nemůže pomoct, ale ani zakázat to, co dělám.
LN Teď ale má Chorvatsko výtečné juniory. To jste ovlivnil vy!
Tím, že jsme vydělali peníze, dotace jdou do svazu, a z toho se financují děti. U vás je to jistě podobné.
LN Česko a Chorvatsko mají vůbec hodně podobností...
To tedy ano! (směje se) Moje babička je z Moravy, od Brna. Maminka mojí maminky, Tereza Vittová. A Morava je přece původní domov Chorvatů! Víte, jaký mají Moravané erb? Orlice, a v našem erbu jsou její červené a bílé kostky.
LN Jste v Česku poprvé?
To ne, už čtyřikrát jsme byli v Říčkách na Skiinterkritériu. Všichni mi říkali - co bys tam hledal, tam velmoci nejezdí, ale já tam jezdil. Prima závody, prima strava, tak proč ne? Pravda, trochu jsem to dělal z trucu...
LN Ale práce, do níž jste se kdysi vrhl se svými dětmi, to bylo taky tak trochu z trucu. Nebo ne?
Jasně že jo, trochu jo, vždyť jsme byli nelyžařská země. I když jsem je chtěl především dobře vychovat, což se povedlo. Ono to bylo vidět i v naší rodině. Moje babička Tereza Vittová přijela někdy po roce 1918 do Splitu a poznala tam dědu, dlouhána. Jenže on byl hlavně Dalmatinec a žil podle tamních zvyklostí. Takže když mu jednou udělala oběd a jemu to nevonělo, takhle naklonil stůl a všechno sesunul na podlahu. Babička sebrala děti, mojí mámu a jejího bratra, a odjela s nimi do Vídně. A za měsíc to můj děda, který do té doby nepřekročil hranice regionu, nevydržel a přijel do Vídně s prosíkem, aby se vrátili do Splitu. Takhle ho vychovala - to přece není kulturní, aby oběd skončil na zemi.
„S Janicou ale ještě zdaleka všechno nemáme, ještě jsme nevyhráli Světový pohár ve sjezdu, stejně jako v superG. Proč to nezkusit?“ říká Ante Kostelič (60), strůjce zázraku z „nelyžařského“ Chorvatska, v rozhovoru pro Lidové noviny a MF DNES.
LN V lyžařské veřejnosti jsou dodnes živé srdceryvné příběhy z počátku devadesátých let, kdy jste vozil svoje děti stařičkou dodávkou za tréninkem do rakouských Alp. Nejsou ty historky poněkud přibarvené?
Ó, to ne, kdybych teď začal všechno vyprávět... Jak jsme s Ivicou spávali skoro tři roky ve spacácích na sněhu a Janica, protože je o dva roky mladší, v automobilu. To bylo v době, kdy jsme utratili všechny peníze, které jsem vydělal jako házenkář nebo házenkářský trenér - mimo jiné jsem působil čtyři roky ve Francii a ty peníze jsme měli jako rezervu.
LN Traduje se, že jste v horách žili z konzerv. Prozradíte víc?
Byla tam řada věcí, o kterých se mi nechce povídat. Je to jako striptýz, a člověk se nerad odhaluje.
LN Byli jste chudí?
Chudí jsme nebyli. Jako házenkářský trenér jsem vydělával slušné peníze. Hrál jsem v Německu, Francii, kde jsem s týmem Cannes došel ze třetí ligy na druhé místo v nejvyšší soutěži. Pak jsem trénoval tým RK Záhřeb, makedonský Pelister Bitola, slovinské Celje a házenkářky Osijeku. To všechno v dobách bývalé Jugoslávie. Ale je fakt, že když jsme začali s dětmi jezdit na hory, neměli jsme v Chorvatsku dlouho žádnou podporu a taky později nás lyžařský svět považoval za exoty.
LN Koncem devadesátých let už se ale o vás vědělo, Janica a Ivica se začali prosazovat ve Světovém poháru. Proč Janica sbírá víc úspěchů? Protože mezi muži je větší konkurence? Nebo Ivicovi něco chybí?
Mužské a ženské sjezdové lyžování jsou dva světy, něco jako v tenisu. Obrovský rozdíl. A Ivica je temperamentnější, v některých okamžicích nedokáže uhlídat chladnou hlavu. Janica je taky temperamentní, jenže její hlava je lepší, víc přemýšlí, zatímco Ivica se spíš rozruší a pak snáz udělá chybu.
LN Počkejte - vždyť Ivica je přece přední světový slalomář, šampion z roku 2003!
Samozřejmě! Ve Světovém poháru má osm vítězství a mnozí současní lyžaři, třeba Rakušan Michael Walchhofer, jich tolik nemá a možná ani mít nebude. Ivicovi je šestadvacet, lyžovat bude dál a v historické tabulce podle počtu vítězství je, řekněme, mezi první pětadvacítkou. Například rakouská modla Karl Schranz jich má dvanáct, a jaká je to značka.
LN Janica je o dva roky mladší a dříve měla přítele, mexického fotbalistu. S tím jste starosti neměl?
Jo, ten kluk hrál v nějakém chorvatském klubu, ale byla to taková romance na rok. Ženy a sport, to je problém, vím to, vždyť jsem trénoval házenkářky. Každá žena to kolem patnácti, šestnácti pozná. Do té doby jdou čáry života a biologie stejně, ale pak se oddělí. Kdysi ve východním Německu se snažili dívky přinutit, aby ty čáry šly stejným směrem, ale po pěti letech už z nich nebyly ženy. Já se to snažím sladit, a Janica to ví. Je ženou, ale současně sportovkyní.
LN Mluvili jsme o Ivicovi, už ho netrénujete. Nescházíte mu?
Bohužel s ním nemůžu být pořád. Zůstal jsem s Janicou, protože je děvčetem. Ale kdybych mohl, určitě bych se mu věnoval, možná by byl ještě o něco lepší.
LN A nežárlí Ivica trochu?
Každé dítě žárlí. To je normální.
LN Ivica má už pár let trenéra Vincenije Jovana. Kde se vzal?
Vybral jsem ho já!
LN Traduje se, že jste při lyžařské výchově vašich dětí byl dost krutý...
Počkejte, tak to nebylo, to si někdo vymyslel. Vždycky jsem se snažil, abychom žili velmi pohodlně. Ranní gymnastika? Ani náhodou. Otužování studenou vodou? Brrrr! (směje se) Jediné, co bylo, že jsme hodně času trávili v přírodě.
LN Ale psalo se, že jste v přípravě dětí postupoval až nemilosrdně!
Vždycky jsem vyznával ležérní způsob života i tréninku... (smích) Ano, velmi ležérní a tolerantní způsob života. Vůbec žádný dril, fakt! Podívejte se na Němce, Rakušany. Nebudete mi věřit, ale oni tráví mnohem víc času na lyžích než my. Například nikdy nejedou k moři, ale v létě jezdí lyžovat do Chile. Tam jsme ještě nebyli a ani tam nepojedeme! A řeknu, proč -slunce, to je energie, která do nás vchází. Lepší je odjet v létě na dva měsíce na Jadran, věřte mi! Na tři!
LN Tak to děláte vy?
No jasně, přes léto jsme tři měsíce u moře, na ostrově Mljet. V létě nikdy nelyžujeme, to je naše příprava. Víte, jaký je nejlepší příklad takového způsobu života? Bode Miller, Son of the Sun, syn slunce, ne? (Špičkový americký sjezdař, který objíždí závody po Evropě v obytném automobilu - pozn. red.)
LN Dobrá, ale zejména Janica trpí zraněními, už sedmkrát jí operovali kolena. Víte proč?
Štítná žláza. Jedno jediné zranění měla ze sportu, to si přivodila pádem ve Svatém Mořici před šesti lety. Potom už se při sportu nezranila, za všechno mohla štítná žláza. Jednou ji něco bolelo v koleně, tak jdeme na artroskopii a v koleni našli sto nebo dvě stě kousíčků chrupavky. Štítná žláza je destruktivní. Tenhle problém byl dva nebo tři roky, Janica přestala menstruovat, nevěděli jsme, co dál.
LN Je to tak, že vám pomohla až slovenská plavkyně Martina Moravcová?
Jo. Napsala nám dopis, popsala své zkušenosti se štítnou žlázou. Psala - trénuju, trénuju, a moje výkony jdou dolů. Za to mohla štítná žláza. Trénovala, a přece ji pořád bolela kolena, přibývala další zranění. Tady, tady, tady... Po operaci štítné žlázy je to mnohem lepší.
LN Nemáte obavy, že při takových problémech může Janica uzavřít kariéru předčasně?
Těžko říct, co se může stát. Nemám rád sporty, kde se končí ve třiatřiceti, čtyřiatřiceti, a bez rodiny.
LN Aspoň si už nějaké peníze vydělala, je zajištěná.
Ve Světovém poháru se netočí moc peněz. Znáte Kitzbühel? Ten šílený sjezd na Hahnenkammu? Za desáté místo tam berete tisíc eur! No to je strašně málo! Za celou kariéru Janica vydělá možná milion dolarů. To se může zdát jako dost, ale ve sportovním byznysu je
to jako nic. Kdepak, lyžování není tenis.
LN Už víte, co budou vaše ratolesti dělat za několik let?
Ivica je hodně talentovaný, hraje na kytaru, maluje. A Janica ovládá jazyky, možná si dodělá univerzitu. Ale na to je ještě brzy.
LN Jaký máte názor na tým kolem Šárky Záhrobské? Je to podobná cesta jako ta vaše?
Nevím... Když jsem v roce 1991 s dětmi začínal, měl jsem přesný plán na příštích dvanáct let. Devět let - začátek lyžování. Patnáct let -závody FIS. Závody Světového poháru - dívka dvacet let, chlapec dvaadvacet. Úspěchy by měly trvat do třiceti let, zhruba. Do dvaceti extenzivní trénink, potom intenzivní.
LN Může Šárka začít vyhrávat?
To vám neřeknu. Možná má Petr Záhrobský taky svůj plán, možná bude Šárka taky dobrá. My jsme s dětmi trénovali odmalička všechno včetně sjezdu, jen Ivica se pak při něm zranil a dělal jen slalom. Nevím, jak to dělají Záhrobští.
LN Konzultoval jste tréninkové metody s Petrem Záhrobským?
Ne, to ne. On je tady dva roky, já už o trochu déle. (úsměv)
LN Ptal se vás na radu možná on?
Ani k tomu nedošlo. Má svou cestu, ví, co dělali dosud.
LN Bylo pro váš rodinný tým těžké bojovat proti lyžařským velmocem?
V podstatě jsme s nikým neměli problémy. Problém byl jediný -máte jediného člověka. V rakouském týmu je dvacet holek, deset pro Světový pohár a deset pro Evropský pohár. Není to otázka formy, prostě když se zraní Obermoserová, tak ji nahradí jiná. Já mám jen jednu, musím se starat o její formu. Vždycky musí být připravena. Nemám ani lyžařský svaz - to jsem já. Nikdo mi nemůže pomoct, ale ani zakázat to, co dělám.
LN Teď ale má Chorvatsko výtečné juniory. To jste ovlivnil vy!
Tím, že jsme vydělali peníze, dotace jdou do svazu, a z toho se financují děti. U vás je to jistě podobné.
LN Česko a Chorvatsko mají vůbec hodně podobností...
To tedy ano! (směje se) Moje babička je z Moravy, od Brna. Maminka mojí maminky, Tereza Vittová. A Morava je přece původní domov Chorvatů! Víte, jaký mají Moravané erb? Orlice, a v našem erbu jsou její červené a bílé kostky.
LN Jste v Česku poprvé?
To ne, už čtyřikrát jsme byli v Říčkách na Skiinterkritériu. Všichni mi říkali - co bys tam hledal, tam velmoci nejezdí, ale já tam jezdil. Prima závody, prima strava, tak proč ne? Pravda, trochu jsem to dělal z trucu...
LN Ale práce, do níž jste se kdysi vrhl se svými dětmi, to bylo taky tak trochu z trucu. Nebo ne?
Jasně že jo, trochu jo, vždyť jsme byli nelyžařská země. I když jsem je chtěl především dobře vychovat, což se povedlo. Ono to bylo vidět i v naší rodině. Moje babička Tereza Vittová přijela někdy po roce 1918 do Splitu a poznala tam dědu, dlouhána. Jenže on byl hlavně Dalmatinec a žil podle tamních zvyklostí. Takže když mu jednou udělala oběd a jemu to nevonělo, takhle naklonil stůl a všechno sesunul na podlahu. Babička sebrala děti, mojí mámu a jejího bratra, a odjela s nimi do Vídně. A za měsíc to můj děda, který do té doby nepřekročil hranice regionu, nevydržel a přijel do Vídně s prosíkem, aby se vrátili do Splitu. Takhle ho vychovala - to přece není kulturní, aby oběd skončil na zemi.
