Vadí-li Václavu Klausovi německá verze války, ať posiluje tu naši. Potřebujeme to
Prezident Klaus má talent avizovat hrozící rizika a plíživé názorové posuny. Rád se stylizuje do role kanárka v dole, jenž zapípá, aby ozřejmil skryté nebezpečí. Ale to pípnutí často doprovází dvěma kroky. Jednak zdůrazněním jen jedné strany problému a jejím přifouknutím – někdo tomu říká demagogie. A potom tím, že se opře o strach většiny z nejistoty – někdo tomu říká populismus. Tak jsme to zažili i 17. listopadu.
Prezident dobře udělal, že 17. listopad připomněl nejprve u Hlávkovy koleje. Je dobré oživovat, co už se z paměti vytrácí. Třeba to, že bez 17. listopadu 1939 by nebylo 17. listopadu 1989. Tedy ne že by komunismus přežil, ale jeho pád v Československu by dostal jiné datum a tím i jinou podobu, což není marginálie. Nebyl by spjatý se studenty a sametová revoluce by přišla o svůj jedinečný rys. Uvědomujeme si vůbec, jak nesrovnatelné míře rizika a represí čelili studenti v listopadu 1939 oproti listopadu 1989? Už moc ne, protože žijící pamětníci vymírají.
Jenže aby prezident ten apel posílil, svěřil se v projevu se svými frustracemi. Je frustrován tím, jak se vyzdvihují české zločiny nad německé, jak se zapomíná, že hrůzy rozpoutali němečtí nacisté, a též ztrátou smyslu pro proporce. Ano, na všem hodně je a je dobré to připomínat. Ale celkově nabízí prezident spíše otázky než odpovědi, takže směle do debaty.
Seřaďme si ty otázky. Odehrává se opravdu názorový posun? Pokud ano, znamená to, že se máme vůči němu zatvrdit, či dokonce vrátit z otevřeného vztahu k minulosti do ulity? A především: co má společnost – a hlava státu – dělat, aby riziku čelila?
Témata pro prezidenta Jakýsi názorový posun se skutečně odehrává. A upřímně řečeno, dvě generace po válce, v době, kdy žije už jen hrstka přímých účastníků, se odehrávat musí. Němci narození dávno po válce (de facto vnuci viníků) už nechtějí nést dědičný cejch jediných pachatelů. Lze to pochopit, ale zachovávejme jistou ostražitost. Posunuje se i vnímání vůbec největšího nacistického zločinu – „konečného řešení židovské otázky“. Stále častěji se mluví o evropské, ne jen německé vině za holokaust. „Uznáním Izraele za národní stát Židů uzná Evropa i svou morální odpovědnost za Židy, jež perzekvovala. Kontinent, který ve 20. století málem zdecimoval židovský národ, zaručí právo na život právě pro tento národ,“ píše nyní deník Ha’arec. A Le Monde před čtyřmi roky uvedl tragikomickou příhodu. Když se francouzský ministr zahraničí Douste-Blazy díval v Jeruzalémě na mapu Evropy za holokaustu, podivil se, že na území Velké Británie nevidí značky pro koncentráky: „V Británii nebyli vražděni Židé?“ – „Británie nebyla obsazena nacisty,“ špitl kurátor. – „Ale nějaké Židy snad transportovali,“ zkoušel to ministr. Ať už je to jen hloupost, nebo posun, mějme oči a uši otevřené.
Jenže máme-li nechávat uši a oči otevřené vůči rizikům, znamená to snad automaticky, že máme zavírat oči vůči faktům? Tuhle základní otázku nastoluje Václav Klaus. U nás už názorový posun – od komunistického betonu státem hlídané pravdy – běží dvacet let. Od roku 1990 vycházejí knihy ozřejmující německou verzi příběhu války včetně necenzurovaných vzpomínek odsunutých Němců (například Slyšme i druhou stranu, 1991). Proti tomu jsou věci, které teď rozviřují debatu – třeba odkrytý hromadný hrob sudetských Němců z Dobronína či film Habrmannův mlýn – úplný čajíček. Proč tedy frustrace nastává až v roce 2010? Tady člověk tápe.
Má-li prezident na mysli Dobronín, to je přece ukázka věcného přístupu. Policie případ vyšetřuje, používá standardní forenzní metody a klidně se k němu vyjádřil i komunistický starosta sousední vsi. Tak odkud ta hysterie? Václav Klaus shrnuje argumenty, které může podepsat každý. Tím, co se leckde dělo po válce, se nemůžeme pyšnit. Ale součet těchto činů ani zdaleka nevyrovná to, co se dělo předchozí roky v lágrech, na bojištích i v nacisty okupovaných územích. Jistě, to je pravda, ale znamená to snad, že kostry objevené u Dobronína máme opět zahrnout buldozery i mlčením?
Důležitější ovšem je, co může hlava státu dělat. A možnosti jsou v zásadě dvě. Buď se uzavřít do bezpečí své nezpochybňované pravdy – a pro jistotu neříkat nahlas, že to bezpečí nám čtyřicet let zajišťovala Moskva. Nebo zdůrazňovat naši verzi příběhu války, místa našich obětí.
Co brání prezidentovi, aby se zasadil o důstojné vyznění památky Lidic? O romský tábor v Letech a odstranění vepřince v jeho sousedství? Kubiš a Gabčík vedou světovou první ligu protinacistického odboje, neboť s Heydrichem popravili i autora „konečného řešení židovské otázky“: proč jejich pomník postavila Praha 8, a ne stát? Proč nemáme důstojný pomník „tří králů“ Balabána, Mašína a Morávka? A co Terezín? Jak si připomínat nejvražednější místo nacismu na našem území a přitom to město nechat žít? Má na to Václav Klaus názor? To vše jsou zajímavá témata pro naši verzi příběhu války i pro prezidenta.
***
Kubiš a Gabčík vedou světovou první ligu protinacistického odboje, neboť s Heydrichem popravili i autora „konečného řešení židovské otázky“: proč jejich pomník postavila Praha 8, a ne stát?
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
