Revoluční změny, jaké se teď odehrávají na Blízkém východě, máme sklon vnímat psychologicko-politicky: lidé se zbavili strachu a řekli nenáviděnému režimu dost. Člověku se lépe sympatizuje s idealistickým úsilím. Jenže nejčastější heslo tamních protestů znělo „chléb, svoboda, důstojnost“. Není divu, že chléb byl na prvním místě - inflace cen potravin za poslední rok dosáhla v Egyptě 17 procent a průměrný Egypťan utratí za potraviny přes polovinu platu (našinec necelou pětinu). Nebýt tohoto tlaku, možná by se žádné jaro národů na Blízkém východě nekonalo.
Na vzestupu cen potravin, který je podle některých indexů ještě horší než ten v roce 2008, se podílejí jak nahodilé přírodní faktory, tak i následky lidského jednání. Ty jsou ovšem pro většinu z nás stejně neovlivnitelné jako krupobití: měnící se stravovací návyky bohatnoucích Číňanů, na hlavu padlá výroba biopaliv, možná taky rozvolněná americká monetární politika a obchodní spekulace. Vlády na to často reagují kontraproduktivně (hlavně zákazy vývozu potravin) a může být ještě hůř. Kdo si myslí, že se nás to netýká, nechť si připomene, že v době minulé potravinové inflace v roce 2008 se u nás konaly krajské volby a ČSSD je vyhrála nejen kritizováním zdravotních poplatků, ale i sliby zkrocení cen potravin.
