Novinářka Petra Procházková vzpomíná na rozjezd Epicentra - předchůdce Člověka v tísni
Na zemi ležela „Hanba Epicentra“, za stolem se zrakem šíleným vyčerpáním hubla a šedivěla „Matka Epicentra“, vedle popíjel rulandské a cosi počítal „Otec Epicentra“ a jeho „Žák“ mu opravoval chyby v malé násobilce. Do toho se všude s kamerou pletl neposedný „Kameraman Epicentra“ a „Slečna Epicentra“ vařila kafe, až se z ní kouřilo víc než z vařiče.
Byla to atmosféra plná naivního entuziasmu a pionýrského odhodlání. A mně jako částečně účastníkovi a částečně pozorovateli, který se na tohle hemžení jezdil začátkem let 90. dívat ze svého zpravodajského sídla v Moskvě, to přišlo náramně legrační. Nápady a plány „Otce“ Jaromíra Štětiny, podporovaného „Žákem“ Šimonem Pánkem, mi připadaly tak absurdní, že mi vůbec nevadilo, že jsem zahrnuta do jejich realizace jako člen různých týmů a expedic.
Horší bylo, když se začaly uskutečňovat. Velké věci prostě vznikají z naprosto fantastických předsevzetí a snů, jež se zdají být totálně vzdálené a nedosažitelné. Novinář Jan Rybář, zvaný „Hanba“, a Vlasta Lajčáková coby mateřsky starostlivá manažerka možná v hloubi duše sdíleli můj skepticismus, ale nedávali to na rozdíl ode mne najevo. Bára Buchtová, která stíhala vařit kafe i organizovat zahraniční výpravy, neměla čas myslet si nic.
Kameraman Petr Jančárek točil a točil a zcela jistě nepředpokládal, že za 15 let se z téhle skupinky lidí stane organizace, která pomůže 1 milionu 156 tisícům lidí v nouzi. Tehdy jsme si všichni říkali Epicentrum. A když došlo později k bolestnému dělení na zpravodajskou agenturu Epicentrum a humanitární organizaci Člověk v tísni, mezi blízkými přáteli přezdívanou prostě „Čolek“, připadalo nám, že je to konec přátelství i spolupráce.
Naštěstí se tak nestalo. I když se Epicentrum vydalo vlastní, čistě novinářskou cestou, a s ním i já a Štětina, a „Čolek“ se přeměnil v profesionální strukturu s velkým vlivem i ambicemi. Občas nám všem stojí za to si připomenout, jaké byly naše společné začátky, když jsme seděli v kamrlíku Lidových novin a kuli naivní plány, jak zachránit lidstvo. Snad se naše tehdejší, dětsky upřímné představy o tom, jak pomáhat potřebným, příliš neliší od současného profesionálního pohledu. Jinak by to vzpomínání na začátky organizace, jež se za 15 let své existence stala nejváženější a nejrespektovanější svého druhu v ČR a v evropském měřítku se také dostala na výborné pozice, byly trochu hořké. Naštěstí nejsou.
