Neděle 14. července 2024, svátek má Karolína
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Žáčkovy informační odrazy

Česko

ARCHIV

Respekt se zastává Pavla Žáčka. Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se prý pod jeho vedením stal „pro tuto společnost nepostradatelnou institucí“ a Václav Havel, který minulý týden podepsal Pencovu petici za Žáčkovo odvolání, se chová jako někdo, kdo chce zastřelit posla špatných zpráv. Podle Jaroslava Spurného, autora komentáře v Respektu, je chyba v tom, že informace, které ústav zveřejňuje, považujeme za „jakýsi konečný výstup“, zatímco jde o „informační odraz k další práci, zkoumání, hledání souvislostí“.

Stanovisko Respektu je dobře pochopitelné. Vždyť jeho článek o „udání“ Milana Kundery taky nebyl „konečný výstup“, ale „informační odraz k další práci“. Každý čtenář si přece mohl zajet do Paříže a spisovatele se na události zeptat, stejně jako se každý může zeptat Josky Skalníka na povahu jeho styků s StB. „Nejde nám o jednotlivce, ale o komplexní pohled na formování Občanského fóra,“ řekl v reakci na kritiku Pavel Žáček. Tato krátká věta diskvalifikuje ředitele ÚSTR jako vědce, protože každému serióznímu historikovi musí jít v prvé řadě o jednotlivce a teprve potom o komplexní pohled.

Vlomozu polemiky o Skalníka zaniklo několik dalších pozoruhodných zpráv z ÚSTR. Tak třeba ta, že Pavel Žáček začal udělovat „pamětní medaile Václava Bendy“. Ocenění je určeno „osobnostem, které sehrály význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie“. Mezi prvními laureáty překvapivě nenajdeme bratry Mašíny ani Milana Paumera. Dostal ji však Miroslav Dvořáček z Kunderovy aféry a... Kamila Bendová. Nechceme tu zpochybňovat přínos paní Bendové k boji za svobodu, ale není jí to trochu trapné? A dostane medaili Václava Bendy příště člen Rady ÚSTR Patrik Benda, nebo spíše jeho známější bratr Marek „JUDr.“ Benda?

Žáčkův ústav dělá však i mnoho užitečných věcí. Minulý týden například představil „metodickou podporu při výuce problematiky přechodu od komunismu k demokracii“ nazvanou „Cesta k listopadu 1989“. Kdo ji začne studovat od kapitoly Pád Berlínské zdi, dost se pobaví: „V době, kdy desítky tisíc občanů SRN(!) nasedli(!) do svých wartburgů a trabantů, tedy v červenci, srpnu a září roku 1989, a vydali se ,za svobodou‘ do Maďarska a Československa (na zastupitelské úřady Spolkové republiky Německo), to s režimem východoněmeckého státníka Ericha Honeckera nevypadalo nejlépe.“

Banální překlepy? Možná, ale nemístná zjednodušení, chyby a skoro groteskní výroky najdeme i v dalších kapitolách. Tak třeba vymezení pojmu „nomenklatura“ je zcela pomýlené. Autoři na svou omluvu uvádějí, že jde o dosud „nepříliš probádané území“. Od koho jiného než pracovníků historického ústavu ale čekat, aby ho probádali? Také kapitola „Proměny opozice v 80. letech“ je na mnoha místech zavádějící. Dozvíme se tu třeba, že „konformnější než vědci byli umělci, především ti populární“. O divadlech a jejich obrovském vlivu na utváření kritického vědomí společnosti ani slovo.

Že by další „informační odraz“, tentokrát pro učitele dějepisu?

O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN

Autor: