Respekt se zastává Pavla Žáčka. Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se prý pod jeho vedením stal „pro tuto společnost nepostradatelnou institucí“ a Václav Havel, který minulý týden podepsal Pencovu petici za Žáčkovo odvolání, se chová jako někdo, kdo chce zastřelit posla špatných zpráv. Podle Jaroslava Spurného, autora komentáře v Respektu, je chyba v tom, že informace, které ústav zveřejňuje, považujeme za „jakýsi konečný výstup“, zatímco jde o „informační odraz k další práci, zkoumání, hledání souvislostí“.
Stanovisko Respektu je dobře pochopitelné. Vždyť jeho článek o „udání“ Milana Kundery taky nebyl „konečný výstup“, ale „informační odraz k další práci“. Každý čtenář si přece mohl zajet do Paříže a spisovatele se na události zeptat, stejně jako se každý může zeptat Josky Skalníka na povahu jeho styků s StB. „Nejde nám o jednotlivce, ale o komplexní pohled na formování Občanského fóra,“ řekl v reakci na kritiku Pavel Žáček. Tato krátká věta diskvalifikuje ředitele ÚSTR jako vědce, protože každému serióznímu historikovi musí jít v prvé řadě o jednotlivce a teprve potom o komplexní pohled.
Vlomozu polemiky o Skalníka zaniklo několik dalších pozoruhodných zpráv z ÚSTR. Tak třeba ta, že Pavel Žáček začal udělovat „pamětní medaile Václava Bendy“. Ocenění je určeno „osobnostem, které sehrály význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie“. Mezi prvními laureáty překvapivě nenajdeme bratry Mašíny ani Milana Paumera. Dostal ji však Miroslav Dvořáček z Kunderovy aféry a... Kamila Bendová. Nechceme tu zpochybňovat přínos paní Bendové k boji za svobodu, ale není jí to trochu trapné? A dostane medaili Václava Bendy příště člen Rady ÚSTR Patrik Benda, nebo spíše jeho známější bratr Marek „JUDr.“ Benda?
Žáčkův ústav dělá však i mnoho užitečných věcí. Minulý týden například představil „metodickou podporu při výuce problematiky přechodu od komunismu k demokracii“ nazvanou „Cesta k listopadu 1989“. Kdo ji začne studovat od kapitoly Pád Berlínské zdi, dost se pobaví: „V době, kdy desítky tisíc občanů SRN(!) nasedli(!) do svých wartburgů a trabantů, tedy v červenci, srpnu a září roku 1989, a vydali se ,za svobodou‘ do Maďarska a Československa (na zastupitelské úřady Spolkové republiky Německo), to s režimem východoněmeckého státníka Ericha Honeckera nevypadalo nejlépe.“
Banální překlepy? Možná, ale nemístná zjednodušení, chyby a skoro groteskní výroky najdeme i v dalších kapitolách. Tak třeba vymezení pojmu „nomenklatura“ je zcela pomýlené. Autoři na svou omluvu uvádějí, že jde o dosud „nepříliš probádané území“. Od koho jiného než pracovníků historického ústavu ale čekat, aby ho probádali? Také kapitola „Proměny opozice v 80. letech“ je na mnoha místech zavádějící. Dozvíme se tu třeba, že „konformnější než vědci byli umělci, především ti populární“. O divadlech a jejich obrovském vlivu na utváření kritického vědomí společnosti ani slovo.
Že by další „informační odraz“, tentokrát pro učitele dějepisu?
O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN
